Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!

„Mírový proces je v zásadním rozporu s naší ideologií a náboženstvím!“ Nenáboženský muslim Rašid se mi snaží vysvětlit, proč se na palestinské straně setkáváme s takovým odporem proti diplomatickému úsilí  o z hlediska západních států rozumné  mírové řešení konfliktu na Blízkém východě.

V květnu 2001 se v jedné anketě vyslovilo 76% dotázaných Palestinců pro pokračování sebevražedných atentátů na Izrael. To nesouvisí jen s více jak třicetiletou izraelskou okupací a  s ní spojeným utrpením. Ani bezdomovství 3,5 milionů Palestinců není důvodem, proč se dorostenci dobrovolně a ochotně dávají poučit, jak  se stát živou bombou, proč jsou jejich rodiče hrdí na to, když jdou dobrovolně na smrt a proč duchovní vůdci nepokrytě těmto aktivitám žehnají.

Hlavní důvod zarputilého odporu islámského světa proti židovskému státu je náboženský. Rašid,  zaměstnanec jedné pojišťovny z el-Azariye vysvětluje zástupně za miliony muslimů: „Podle islámského učení se nesmíme vzdát sebemenšího kousku území Palestiny.“

Islám učí, že je svět rozdělen na dvě mocenské oblasti: „Dům islámu“ (Dar al-Islam), který se nazývá také „dům pokoje“ (Dar al-Salam), což je oblast, v níž platí „šari´a“, islámský právní řád. Do ní spadají všechny země, kde je islám státním náboženstvím. Ostatní svět je „dům války“ (Dar al- Charb). Sem patří všechny (dosud) neislámské země.

Zde je patrný jeden ze zásadních rozdílů mezi islámem  a křesťanstvím. Dle Bible začíná Boží království v srdci jednotlivého člověka a šíří se v obecenství věřících. Rozhodující je, co se stane v životě jednotlivce, a ne územní vlastnictví nebo právě platný právní řád. V islámu je naopak rozhodující právní řád, který panuje v určité oblasti. Tak se mohou stát „domem islámu“ i státy s velkým počtem nemuslimského obyvatelstva.

Prostředek na zislamizování světa se v arabštině nazývá „džihád“, „svatá válka“. „Džihád“ je prostě všecko, co slouží k rozšíření „domu islámu“. Nejsou to jen obvyklé bojové prostředky, teror radikálních muslimů, ale především výzva pro nevěřící, aby se dobrovolně podřídili (korán, Súra 2,256. 3,20. 8,7-8). K „džihádu“ patří i výzva islámského centra v Německu, aby se muslimové ženili s Němkami. „Džihád“ je vykládání koránů k nahlédnutí v hotelech i budování mešit v neislámských západních zemích. Všecko, co slouží k šíření islámu, je „svatá válka“ i metody, které bychom jako křesťané nazvali misií nebo evangelizací.

„Lid knihy“, jak se v koránu nazývají židé a křesťané, mají jako druhořadí lidé, „dhimi“, podle „šari´e“ (prozatím) právo na  existenci. Není rozhodující, co si lidé v „domě islámu“ myslí,  cítí, čemu věří. Rozhodující je, jaký právní řád určuje jejich život. Proto bylo v dějinách možné, aby spolu muslimové, židé a křesťané po staletí mírumilovně žili – pod islámskou vládou.

Židé přitom zaujímají nižší postavení, než křesťané. Dle výpovědí koránu stojí židé na rozdíl od křesťanů na stejné úrovni jako pohané a „vůči muslimům se většinou chovají nepřátelsky“ (Súra 5,28). Proto Alláh vůči židům prohlašuje: „Na tomto světě bude jejich podílem hanba a na onom světě je očekává strašný trest“ (Súra 5,41). Židé nezasluhují nic, než „hanbu v tomto životě. A v den vzkříšení jim bude přiřčen nejtěžší trest“ (Súra 2,85).

Podle islámského učení se „dům islámu“ čím dál více rozšiřuje. To až tak nezáleží na lidech, ale je to prostě Alláhův boj skrze věřící (Súra 8,10.17). Celosvětově se čím dál více zemí podřizuje šari´i.  Z toho je vidět, jak všemocný je Alláh, bůh islámu.

Alláh je všemocný, Alláh je jediný pravý bůh. Mohammed tvrdí: „Islám zůstává vždycky nadřazený, neexistuje nic většího.“ Tento nárok, který si islám klade, se projevuje na volání k bohoslužbě, kdy hlas muezina přehlušuje zvonění zvonů i na architektuře, kde je minaret mešity vyšší než kostelní věž v sousedství, jak je tomu na příklad u  Chrámu narození v Betlémě nebo u Chrámu svatého hrobu v Jeruzalémě. Korán říká (Súra 5,56): „Ti, kdo stojí na Alláhově straně, se stanou vítězi.“ Jednoho dne se dle učení islámu stane celý svět „domem islámu“. Pak bude život všech lidí určovat šari´a, islámské právo, i když všichni lidé nebudou muslimové.

Alláhova říše je identická s politickým rozšířením islámu a oblastí,  kde platí šari´a.Tyto oblasti se dle učení islámu nikdy nemohou deislamizovat. Tak je například v islámské teologii i Španělsko nebo Balkán „waqf“, islámské teritorium. A Alláhovy armády mají povinnost znova opanovat  ty oblasti, které ztratily.

Orientalista Moše Šaron, profesor  historie islámu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, dochází k závěru, že zřízením státu Izrael v roce 1948 byly překročeny veškeré islámské zákony s ohledem na území, svatá místa a postavení židů. Hrozné je pro muslimy nejen to, že jejich svatá místa v Jeruzalémě padla do židovských rukou, ale především to, že židé vládnou nad muslimy.

Proto vyzval 2. února 2001 velký mufti Jeruzaléma šejk Ekrima Sa´id al-Sabri muslimy Izraele, aby nešli k volbám. Dva dny před tím, než se občané Izraele vydali k voebnímk urnám, aby zvolili nového ministerského předsedu, nabádal nejvyšší muslimský představitel muslimy v Izraeli a v Palestinské autonomní oblasti, aby neuznávali židovskou nadvládu nad islámským teritoriem.

Není tedy vůbec žádná vyhlídka na (byť i  předběžný) mír ve Svaté zemi?

Opravdové přátelství mezi muslimy a nevěřícími je zásadně vyloučeno (Súra 3,118.. 4,89-90. 138-139. 4,144-1čř). Prorok Mohamed nabádá své následovníky: „Vy věřící! Nedělejte si přátele ze židů ani z křesťanů! Oni se vzájemně přátelí, ne však s vámi. Když se k nim někdo z vás přidá, patří k nim a nikoli k obecenství věřících“ (Súra 5,51). Jasně řečeno:  Muslim, který uzavře pravé přátelství s nevěřícím, se tím sám automaticky exkomunikuje ze společenství pravých muslimů.

Ovšem jisté východisko islámská teologie nabízí. Je-li nemuslimský nepřítel příliš silný a nelze ho přemoci, je možné se dohodnout na příměří (Súra 3,28.. 4,101).

Příklad najdeme v životě Mohameda. V roce 628 se chtěl jako poutník vrátit do svého rodného města Meky. Město však ovládaly kmeny Kurejšitů, kteří se nechtěli podrobit jeho nadvládě. Protože byli příliš silní a Mohamed si je nemohl podrobit, uzavřel s nimi příměří. Kurejšité se cítili bezpečně a odzbrojili. Avšak v roce 630 vpochodoval Mohamed s 10 000 vojáky  do Mekky a způsobil tam strašné krveprolití. Obojí jak krveprolití, tak porušení smlouvy může islámské právo ospravedlnit, protože posloužilo ke cti Alláhově.

Jasir Arafat  opakovaně ospravedlňoval smlouvu z Osla před svými muslimskými souvěrci jako „kurejšitskou dohodu“.

K takovému míru na oko je potřebí silného protivníka. Slabý nepřítel naproti tomu nutí každého muslima už z principů koránu k boji.

„My jsme však příliš slabí“,  rezignovaně prohásil zmíněný pojišťovací agent z el-Azariye. Rašid se nedomnívá, že by se Palestinci obešli bez nějaké dohody s židovským státem. Na druhé straně budou islámští fundamentalisté nuceni znovu a znovu obnovovat zápas proti Izraeli, jakmile se jim bude zdát, že by mohli židovský stát přemoci.

Jordánské noviny El-Rai citovaly 12.listopadu 1992 Arafatova rivala Faisla el-Husseina, který platí za umírněného a který 31. května 2001 zemřel v Kuvajtu na srdeční infarkt: „Musíme uznat, že v současné době naše heslo ´od  moře k Jordánu´ není proveditelné… Avšak dříve nebo později přinutíme izraelskou společnost, aby spolupracovala s arabskou společností, která je větší, což nakonec povede k postupné likvidaci ´sionistického veličiny´.“

Palestinský vůdce Jassir Arafat se dosud ustavičně vzpíral jen zmínit nějaký „konec konfliktu“.

Snad proto nedošlo v červnu 2000 v Camp Davidu k žádné mírové dohodě. Americký prezident Clinton tehdy dosáhl toho, že izraelský premiér Ehud Barak nabídl Palestincům 97% biblického Judska a Samařska, včetně části Jeruzaléma a správu nejsvatějších židovských míst  na Chrámové hoře. Ovšem smlouva obsahovala podmínku „ukončení konfliktu“.

„Kdo mluví o ukončení konfliktu, říká nesmysly“,  prohlašuje Moše Šaron, poradce někdejšího ministerského předsedy a nositele Nobelovy ceny míru Menachema Begina. „Tento konflikt je válkou mezi Alláhem a jeho nepřáteli.“ I kdyby si muslimové pravý mír přáli, nesmějí žádnou mírovou dohodu uzavřít. Protože kdyby měl mít židovský stát Izrael budoucnost, byla by to z islámského hlediska kapitulace Alláha, o němž věří, že je všemohoucí.

Pokud se tedy týká existence židovského státu na muslimském teritoriu, jde v podstatě o otázku, kdo je pravý Bůh. Je to „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“, nebo „bůh  Abrahamův, Izmaelův a Ezaův“? Pokud bude sebemenší kousíček území v „domě islámu“ obsazen židovským státem, je jeho pouhá existence – přísně vzato – vyhlášením Alláhova bankrotu.

Překlad: Ludmila Hallerová a Krista Gerloff

Autor