Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
O Ludmile Hallerové se sešlo tolik článků a informací, že pro ně pro všechny ani nebylo místo, konstatoval redaktor Života víry. Není divu. Kolika lidem, kteří jí říkali „babičko“, byla duchovní matkou. Kolik misijních a modlitebních aktivit a křesťanských služeb podporovala – ať už překladem jejich materiálů, organizováním akcí, svými modlitbami nebo finančně. Kromě toho byla ve svých více než 90 letech ztělesněním historie naší země – od první republiky za „tatíčka Masaryka“, přes dobu nacistické okupace, poválečné období, dobu komunizmu a nové demokracie.
Nás osobně k ní pojila nejen láska k Pánu, k Bibli a církvi, ale její neutuchající láska k Izraeli. Pokud ještě mohla, jezdila sem se skupinami z Čech a Slovenska dvakrát za rok. Naposledy přijela v jednadevadesáti letech. Už nemohla moc chodit, a tak zůstávala v autobuse, když se šli lidé s průvodcem někam podívat. Ale stesk po Izraeli byl tak velký, že se přesto do milované země vydala.
Pravidelně mě zvala na večerní besedy. S jejími skupinami jezdili křesťané i nevěřící, a tak se mi jednou stalo, že pár lidí protestovalo, když jsem chtěla večer vyprávění o Izraeli započít čtením z Bible. Proto jsem se jí při další příležitosti ptala, jestli má ve skupině i nevěřící. Ona na to odvětila: „Možná, že někteří byli nevěřící, když se k nám přidali, ale většinou to nevydrží a vracejí se domů jako věřící. Od jedněch účastníků zájezdu se jí dostalo této zprávy: „Ty jsi nás v Izraeli dovedla k Bohu a za to jsme Ti stále vděčni. Děkujeme za všechnu tvou lásku a péči a přejeme Ti, ať ještě hodně lidí k Pánu dovedeš.“
Opakovaně zdůrazňovala, že Židé jsou naši starší bratři a že se od nich máme co učit. Velmi jí leželo na srdci pokání našich národů za holocaust, a sice podle slov Pána Ježíše: „Co jste neučinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste neučinili“. V různých městech organizovala shromáždění na toto téma a viděla v nich klíč k duchovnímu probuzení. Vyprávěla, jak to jednou oslovilo jednu Rakušanku, která si uvědomila vinu svého národa a divila se, že Češi, kteří byli sami oběti nacizmu, toto vyznávají.
Když její věrnou přítelkyni Ivu Šímovou napadlo nahrát a sepsat její příběh, jehož počátek už zachytila Ludmila sama, velmi jsem to podporovala. Po vydání knihy Pod oblakem jejím dlouholetým přítelem Janem Ostroluckým jsem se rozhodla uspořádat na její počest literární večer, který se konal v jejím domovském sboru baptistů na Vinohradech. (Je možné ho shlédnout na kanálu You Tube na adrese http://www.youtube.com/watch?v=G84rcFn6Coo) Tehdy jsem na předčítání pozvala ještě dvě spoluúčinkující. Poté mi Ludmila napsala: „Obě ženy mi byly velmi sympatické, Kristýnko: „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá“! Jak jsem se pobavila, Vždy jsem toto úsloví chápala, jako něco negativního. Ale dnes vím, že jsem vrána a sedala jsem si po léta v Jeruzalémě Ludmile Hallerové po bok.
Její životopis vyšel ze soukromé iniciativy a určitě se v něm našly chyby a nedostatky. Ale reakce na knihu ukázaly, jaké přinesl požehnání. Uvádím tu jen tři z nich, těžko se mi vybírá: „Velmi Vám děkuji za Vaši knihu vzpomínek o Vaší životní cestě s Pánem. Je pro mne velkým povzbuzením. Pocházím také z Valašska, a proto je mi mnohé, co jste o tomto kraji napsala, velmi blízké. Je pravda, že člověk, který odtud pochází, jej považuje za ten nejkrásnější. Vím, jak jsem se vždycky těšila, když jsem přijížděla ze školy z Olomouce nebo Prahy, kdy už se na obzoru konečně objeví ty naše krásné kopečky. Vždycky jsem si přála, aby mohl každý napsat o svém životě knihu. Vždyť životní příběh každého je opravdu jedinečný. Děkuji za to, že jste se s námi takto o svůj život podělila a stále nám ukazovala na to největší Světlo.“
„Viete, že sa starám s Božou velikánskou milosťou o svoju starenku mamičku. V knihe – svedeckej – som sa všeličomu poučila, našla mnoho takých istých zápasov a som nesmierne vďačná nášmu Nebeskému Otcovi za Vás, babičko drahá. Že Vás až doteraz udržal pri takej sviežej mysle, múdrosti a rozumnosti. Skoro vo všetkých výpovediach Vášho cteného a vzácneho života som sa našla. Neviem čo ma čaká, aké dalšie skúšky, ale jedno viem, že “všetko zmôžem v Kristu, ktorý ma posilňuje”. Dalej ju budem ponúkať, oplatí sa prečítať, vzácné dielo jednej velmi známej a drahej služobničky…“
„Víte (no jistě, že to víte!), tato kniha je poklad. Protože poklad je to, co bylo ukryto, je nalezeno, vykopáno, očištěno a vystaveno na svědectví dalším. A přesně takové jsou příběhy starých lidí, jen škoda, že jich není více… Přála bych si, aby jich více bylo – příběhů z (ne)obyčejného života (ne)obyčejných lidí. Snad by to měla být i povinnost všech šedin, aby předávaly nabyté zkušenosti s Pánem (s prohrami a vítězstvími) dalším generacím. Jistě, vždyť bez toho by nevznikla ani Bible…“
Všechny, kdo s Ludmilou byli v kontaktu, zahrnovala maily všeho druhu. Viděla v tom duchovní boj a citovala z Davidova Žalmu: „Požehnán buď Hospodin, má skála, který učí bojovat mé ruce a mé prsty válčit.“ Jak už jsem zmiňovala, měla velmi široký záběr, a myslím, že souviselo s její štědrostí, že nás všechny chtěla obohatit vším, co se děje v duchovní službě: ať už se jednalo o modlitby za muslimský svět, za Izrael nebo za různé misionáře. To ovšem nebylo všechno. Přeposílala rady na udržení zdraví a různá varování. Dodnes se usmíváme nad mailem o škodlivých účincích mikrovlnné trouby, které se prý objeví po deseti letech používání. „Mně mikrovlnka do domu nepřijde“, napsala ve více než 90-ti letech.
Oslavy jejích 90. narozenin v Praze jsme se nemohli zúčastnit, ale poslali jsme jí video přání. Dívala jsem se do 90. žalmu a našla tam verše, které se mi zdály velmi příhodné: „Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným!“ Zpětně si uvědomuji, že přesně to bylo heslo Jednoty bratrské na den literárního večera: 22. května 2014. Z nového zákona připadl na ten den verš ze Skutků apoštolských, který jsem trochu upravila: V Praze žila učednice jménem Ludmila. Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny.
Její štědrost byla dojemná. Vždycky nás chtěla obdarovat a podpořit. Naposledy nám dala obrazovou dokumentaci o milované Biblické škole ve Švýcarsku, kde jako mladá žena studovala a byla velmi oslovena mesiánským Židem „Papa (tatíčkem) Wasserzugem“.
Svůj příběh nazvala „Pod oblakem“. Ne proto, že v knize vzpomíná, jak s tatínkem pozorovali oblaka, ale proto, že pociťovala, že ji Hospodin chrání, jako chránil Izraelce ve dne před žárem pouště oblakovým sloupem. Jsem přesvědčena, že si také byla vědomá oblaku svědků kolem nás, jak ho popisuje List Židům. Když zemřela, měla jsem pocit, že se nachází v tomto oblaku a povzbuzuje mě, abych o ní napsala a nesla dál zvěst, která jí ležela na srdci.
Když se mě při besedách ptala, který biblický židovský svátek mám nejraději, odvětila jsem: „Šabat, sobotu, den, kdy se probudím a s potěšením se v posteli otočím na druhý bok: Dneska se nemá pracovat, ale odpočívat a spočívat v Boží náruči!“ Odešla od nás v den odpočinku 23. července.
Když se dívám zpět, tak mi připadá, že jsem si její vytrvalou lásku a silně projevovanou podporu a zájem nezasloužila. Ale takhle to přece u Pána je. Nikdo z nás není dokonalý a nikdo si nezaslouží to, co On nám dává. Ani Ludmila Hallerová nebyla dokonalá. Ale dílo jejích rukou je potvrzeno a přinese ještě hodně ovoce. Svou vzpomínku uzavírám veršem z Chvály ženy statečné, kterou jsme společně probíraly na konferencích sester: „Dejte jí z ovoce jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy!“ (https://pnc.st/s/p-edn-ky-krista/c77fafc7/karlovy-vary-ivotn-moudrost-s-ludmilou-hallerovou-06-05-2017)
Autor
