Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
„Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem,“ ocitoval závěr 29. žalmu izraelský armádní představitel krátce před počátkem třetí války s Gazou. Přesně to sleduji v Izraeli po celá ta léta, co tu žijeme.
Přišli jsme sem krátce po uzavření Dohod z Osla, kdy začalo pro Izrael jedno z nejkrvavějších období. Palestinští sebevražední atentátníci vyhazovali do vzduchu jeden autobus za druhým, kavárny plné návštěvníků. Na silnicích mířili na kolem jedoucí auta. Lidé byli a jsou zranění, traumatizovaní a truchlí, ale jako lid je ohrožení a nenávist nezlomí.
Zatímco tahle uvažuji, zahlédnu v televizních zprávách matku ženicha, která před spuštěnou kamerou během svatby v Ašdodu volá: „Nás nezlomí!“ Krátce na to zazní siréna raketového poplachu. Všichni svatebčané se rychle odebírají do krytů. Po chvíli svatební slavnost pokračuje.
Během doby jsem získala dojem, že Izraelci vycházejí z konfliktů posíleni. Jak by jinak mohla Miriam Perec, která přišla v izraelských válkách o dva syny – o Uriele v Libanonu a o Eliraze v Gaze – právě teď kandidovat na pozici prezidentky?
Eliraz padl jako rezervista a otec čtyř dětí. Po jeho pohřbu na vojenském hřbitově na Herzelově hoře v těsném sousedství památníku holocaustu Jad vašem, jsem si zaznamenala: „Miriam pohřbívá už svého druhého syna. Je zoufalá. Hrozně to bolí. Pohřbu se účastní stovky lidí, kteří neskrývají svou bolest. Pozvedají hlas k Hospodinu; muži, ženy, děvčata a chlapci vzlykají před svým Bohem: ‘Jak dlouho ještě? Kdy už konečně přijde ten zaslíbený Mesiáš a přinese nám slíbený pokoj a mír?’ Nacházím se uprostřed izraelského lidu, který úpí k Hospodinu. Žiju mezi lidem, který Hospodin provedl Rákosovým mořem, provedl holocaustem, navrací do své země a provede i válkami a terorem. Tento lid, který tu před svým Bohem naříká, teror nezlomí. Je to zvláštní. Cítím bolest a cítím zvláštní sílu v utrpení.“
Miriam Perec ví odkud čerpá sílu. Miluje „Tanach“, hebrejskou Bibli – Tóru, proroky a spisy. Tuto lásku k Božímu slovu předávala jako učitelka svým žákům. Z toho důvodu organizovala soutěže ve znalostech Bible. Říkala: „V Bibli může každý najít odpověď. Ať má radost nebo je smutný, ať potřebuje moudrost nebo dobrou radu, a nebo se prostě chce něco dozvědět o zemi Izrael nebo dějinách židovského lidu.“
Při jiné příležitosti vyprávěla: „Jsem prostý člověk. Narodila jsem se v Maroku a žila v pohoří Atlas mezi lidmi, kteří neuměli číst a psát. V hebrejštině znali jen jedno slovo: Jerušalajim. Každý večer mi tatínek vyprávěl o Jeruzalému: „Teče tam mléko a med a pod stromy polehávají společně lvi a ovečky.“ Kde je takový Jeruzalém? V mém Jeruzalémě teče krev. Při každém našlápnutí na kámen, cítím srdce vojáka, který padl, abych já mohla Jeruzalémem procházet.“
Ačkoliv je radost v životě Miriam vždy smíšena s bolestí, vyzařuje optimizmus a energii, kterou umí předat dál. Říká: „Měla jsem dvě možnosti – zalézt s pláčem do postele a obviňovat Izrael, Boha a celý svět. Druhá možnost byla vstát, podívat se kolem sebe na to, co mám a Bohu poděkovat.“
Rozhovor o svátku pesach s Miriam Perec najdete pod titulkem „Nepřestaň se ptát“ v mé knížce Všední dny začínají nedělí.
Autor
