Muž za mužem | Žalm 87 – pátá část

Podle midraše Tehilim[1] vidí rabi Jehuda Bar Šimon v Žalmu 87,4 předzvěst budoucnosti, kdy budou pohanské národy přinášet dary do Jeruzaléma. Při bližším pohledu pak ale náhle jakobychom z midraše vycítili nejistotu. Téměř nepozorovatelně dochází v polovině věty u rabínského písmáka k obsahovému obratu: jsou tito ne-Židé skutečně „pohané“? Jsou vskutku „bez-božní“?

Bezpochyby jsou to „národy světa“ (אומות העולם/umot ha-olam). Vzdávají však hold mesiášskému králi, Králi-Mesiáši. Tak se ztotožňují „ti, kteří se zrodili tam, ve svých zemích“, s „Izraelem“. Židovští vykladači intuitivně tuší, co bude následně „Sijónu“ řečeno o tomto podivuhodném jevu (Žalm 87,5):

Sijónu bude říkáno: …

Amos Chacham[2] si všímá budoucího času u slova „říkat“ (יֵאָמַר/Ye‘Amer)[3]. Popisuje stálé dění, které není uzavřené jako ve výrazu „připomenu nebo budu připomínat“ (אַזְכִּיר/azkir) v minulém verši.

„Ten i onen se zrodil v něm.

Nositel dobré zprávy

„Ten i onen“ doslova „muž i muž“ (אִישׁ אִישׁ/iš iš; 3. Mojžíšova 17,3.10.13) čili „muž za mužem“ (אִישׁ־וָאִישׁ/iš v-iš; Ester 1,8) znamená především „jeden za druhým“, „každý“ nebo „všichni“. Výraz zdůrazňuje „progressus in infinitum“, „kráčení dále vpřed do nekonečna“: bez ustání se řadí jeden za druhým.[4]

Mecudat David[5] vidí v tomto verši zvěstovatele Sijónu: „Hle, jednoho po druhém přivádějí muže, který se v něm zrodil.“ Slova tohoto rabínského vykladače Písma připomínají „zvěstovatelku Sijónu“, která dostává v Izajáši 40,9 úkol: „Vystup si na horu vysokou zvěstovatelko Sijónu (מְבַשֶּׂרֶת צִיּוֹן/mevaseret Cion), pozvedni v síle svůj hlas, zvěstovatelko Jeruzalému (מְבַשֶּׂרֶת יְרוּשָׁלִָם/mevaseret Jerušalajim), pozvedni svůj hlas, neboj se, řekni judským městům: Hle, váš Bůh!“

Návrat z exilu

V knize proroka Izajáše je toto radostné poselství pro Izrael neoddělitelně protkáno vizí návratu izraelského národa do země Izrael, v níž hrají rozhodující roli lidé nežidovského původu. Ve 49. kapitole prorok líčí, jak se Mesiáš stane „světlem pronárodů“ a „spásou do končin země“ (6. verš).

Z toho se ve verších 18-23 vyvíjí scénář, který bere člověku dech: „Rozhlédni se kolem a viz: Tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě!“ A následuje vysvětlení: Jakože živ jsem já, je výrok Hospodinův, jimi všemi se okrášlíš jako okrasou, ozdobíš se jimi jako nevěsta (jako ‚kala‘).“ (כַּכַּלָּה/ka-kala), jako naplnění, jako ‚zdokonalení, které činí nedokonalé a nehotové úplným. „Tvé trosky a tvá zpustošená města, tvá pobořená země ti teď budou příliš těsné pro množství obyvatel, až odtáhnou ti, kdo tě hubili. Opět ti budou říkat synové tvé bezdětnosti: Toto místo je mi těsné! Dej mi prostor, ať mám kde sídlit!“

Zdeprimovaný Boží lid

Při všem nadšení však tento zvěstovatel neignoruje realitu. Zná skleslost, stav mysli rozehnaného a pokořovaného Božího lidu, a ví (v. 21): „V srdci si řekneš: ‚Kdo mi zplodil tyto syny? Byla jsem bez dětí, bez manžela, přestěhovaná a zapuzená. Kdo je vychoval? Zůstala jsem zcela sama, kde se tito vzali?‘“ O pár nadechnutí dříve, ve 14. verši téže 49. kapitoly, vykřičel „Sijón“ do světa celou svou frustraci a zklamání: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“

Načež prorocký posel přichází pouze s ujištěním, že Bůh na svůj lid nikdy nemůže zapomenout, stejně jako by matka nemohla zapomenout na dítě, které vine k prsům (15. verš). Nyní, od 22. verše, smí prorok jako vysvětlení svého radostného optimismu načrtnout vizi scénáře, v němž Židé i ne-Židé, Izrael i pohané společně putují vzhůru do země Izrael (v. 22-23): „Hle, pokynu rukou pronárodům, k národům vztáhnu svou korouhev; v náručí přinesou tvé syny, tvé dcery budou neseny na ramenou. Králové budou tvými pěstouny a jejich kněžny tvými chůvami. Klanět se ti budou tváří k zemi, budou lízat prach tvých nohou. I poznáš, že já jsem Hospodin, že se nezklamou ti, kdo skládají svou naději ve mne.“

Kněžny a králové vzdávají hold Izraeli

Je zajímavé, že pokorný hold nežidovských „králů“ a „kněžen“ hraje rozhodující klíčovou roli při duchovním probuzení izraelského národa.

Midraš vykládá větu „jeden za druhým, kdo se v tobě narodil“ v Žalmu 87,5 – právě tak jako již dříve Raši[6] – pomocí Izajáše 66,20: „Přivedou také ze všech pronárodů všechny vaše bratry.“ A Malbim[7] ví: „Sijón je se svými jednotlivými údy roven živé bytosti. Chybí-li jen jediný úd, je to handicap, nedostatek celého těla. Proto „jeden muž za druhým“ doplňuje dokonalost celku. Schází-li byť i jen jeden, je tento nedostatek vnímán ve veškerém celku.“

Ani jeden jediný nesmí chybět

Jasně tu vidíme postoj Mesiáše Ješuy, který pro jedinou ztracenou ovečku opustí celé stádo; pro jedinou ztracenou minci obrátí celý dům vzhůru nohama (srov. Lukáš 15,1-10). Chybí-li jediný článek řetězu, není-li doopravdy „muž za mužem“ zařazen do zástupu, je zničen celý řetěz. Proto Pavel ví, že jednou bude spasen „všechen Izrael“ (Římanům 11,26).

Radak[8] chápe „muž i muž“ (אִישׁ וְאִישׁ/iš) žalmu 87,5 jako „Izrael, to znamená kněz a lévijec“, aby hned využil Izajáše jako vykladače. Prorok pokračuje ve výše zmíněné kapitole 66 a píše ve verši 21 o ne-Židech, kteří Izrael přinesou zpět do země jako „mincha“ (obětní dar zasvěcený Bohu) Pánu: „Také z nich si vezmu kněze, lévijce,“ – totiž z těch, kteří přinesou a budou přineseni.

Od stvoření k novému stvoření

Rabi Moše Alšich ze Safedu[9] vidí základ toho všeho v počátcích stvoření. Přichází s řečnickou otázkou: „Nepocházejí snad všechny národy z prvního člověka?“ S odvoláním na jeden výrok Rambama[10] spojuje stvoření člověka s chrámem v Jeruzalémě: Adam, první člověk, byl „stvořen z místa oltáře“! Z čehož vyvozuje: „Je-li tomu tak, pak se všechny děti světa narodily na Sijóně.“

Neo-ortodoxní rabín Samson Raphael Hirsch, ovlivněný evropskou romantikou a osvícenstvím, podal k Žalmu 87,5 výklad: „Sijón je matkou každé duchovní veličiny, která žila a působila v Izraeli, ba – mohli bychom dnes říci – duchovní kolébka každé duchovní veličiny, která i daleko přes hranice Izraele žila a působila v kruhu lidí vskutku vzdělávajícím a osvětovým vlivem, stála – vědomě či nevědomky – na Sijóně, byly to jiskry slova ze Sijónu, které zažehly jejího ducha a mysl a posvětily ji jako svého hlasatele lidstvu.“[11]

Narozeni z vody a z Ducha

Křesťanští vykladači vidí v této souvislosti první narážku na πολιτεία τοῦ Ἰσραὴλ/politeia tou Israel, „občanské právo Izraele“, o němž se zmiňuje Pavel v listě Efezským 2,12. Toto „izraelské státní občanství“ předpokládá duchovní proměnu, kterou Nový zákon popisuje jako „narození z vody a z ducha“ (Jan 3,5).[12]

Britský teolog Derek Kidner zdůraznil, že tito lidé nemohou být pouhými „proselyty“. Byli „zrozeni v Sijónu“, a mohou na to dokonce poukazovat – právě tak, jako Pavel zdůrazňoval, že své římské občanství získal narozením (srov. Skutky 22,28). To, že se „jeden po druhém“ rodí na Sijónu, ukazuje na vskutku rodinná pouta, na příbuzenský vztah[13] – mezi těmi, kteří se narodili téže matce, stejně jako mezi narozenými a Sijónem. Kidner dochází k závěru: „Je to věk evangelia, nic menšího!“[14]

Překlad Ivana Kultová a Krista Gerloffová

[1] Pojem „midraš“ (מדרש) je odvozen od hebrejského kořene „daraš“ (דרש), který znamená „pátrat, bádat, usilovně hledat“. „Midraš“ je tedy doslovně „výzkum, bádání, i ve smyslu studium, výklad, učení“, zde je použit jako vše obsažný pojem pro rabínský výklad, které se ve starověku předávalo ústně, později písemně. „Midrašim“ jsou výklady biblických textů a jsou seřazeny podle biblických knih, zatímco „Talmud“ pojednává praktické otázky života a je dělen tématicky. „Midraš Tehilim“ je výklad Knihy žalmů.

[2] 1921-2012, se stal v Izraeli známým jako vítěz první izraelské i světové soutěže ve znalosti Bible. Jeho postižený otec, Noach Chacham, byl židovským učitelem Bible, který se roku 1913 přestěhoval z Vídně do Jeruzaléma. Kvůli vadě řeči se obával poslat svého jediného syna do školy a za nesmírně nuzných poměrů ho vzdělával sám. Biblická soutěž v srpnu 1958 ukázala, že je to génius. Svou legendární kariéru založil na výkladech Písma, které mám k dispozici pouze v hebrejštině.

[3] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש“ן/1990), קכו.

[4] Srov. C.F. Keil und F. Delitzsch, Psalms 84-150, Commentary on the Old Testament vol.5/3. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, 1986), 20.

[5] Komentář k Bibli, jehož autor David Altschuler žil v 18. století v haličském Javorově. Zatímco jeho Mecudat Sijón vysvětluje jednotlivá slova, objasňuje Mecudat David význam textu.

[6] Rabi Šlomo ben Jicchak (1040-1105), zvaný též „Rabi Šlomo Jicchaki“, obecně Raši, se narodil v severofrancouzském městě Troyes, studoval deset let v Mohuči a Wormsu, načež se vrátil do Troyes, kde se proslavil jako soudce a učitel. V posledních letech života zakusil pronásledování Židů za křížových výprav. Raši patří k nejpřednějším vykladačům židovských spisů a jako první sepsal obsáhlý výklad Bible a Talmudu. Jeho hlavní touhou bylo přinést Svaté Písmo mezi lid, sloužit jednotě židovského lidu a teologicky se vypořádat s křesťanstvím. Raši přísně rozlišoval mezi „pšatem“ (doslovným výkladem) a „drašem“ (přeneseným, alegorickým výkladem), přičemž pšat je podle něj směrodatný. Jeho výklad Písma rozhodujícím způsobem utvářel reformátora Martina Luthera. Ačkoli jeho komentáře dodnes patří k uznávným a používaným, nalezneme v nich nezřídka poznámku: „To nevím.“

[7] Meir Leibusch Ben Jechiel Michael Weiser (1809-1879), známý pod zkratkovým jménem „Malbim“, se narodil ve Voločysku na dnešní Ukrajině a působil ve východní Evropě jako rabín, talmudista, vykladač Bible a kazatel. Během života v Kepnu v pruské provincii Poznani (1845-1859) získal přízvisko „kepenský magid“ (lidový kazatel, vypravěč). Jako nesmiřitelný odpůrce reformního hhnutí a židovského osvícenství se dostal do konfliktu se židovskými i nežidovskými soudy, dočkal se pomluv, zatčení a jako politický buřič též vyhnanství. Působil jako vrchní rabín v Rumunsku a Královci. Ve výkladu Bible se soustředil na „hloubku jazyka“ a „základní význam textu“, který se „zakládá na přesných jazykovědných pravidlech“. Vycházel z toho, že se v Písmu svatém nic neopakuje, nýbrž že každé (zdánlivé) opakování vždy přináší i nový úhel pohledu. Krom toho ve své předmluvě  k výkladu proroka Izajáše zdůrazňuje, že prorok nepředává své vlastní myšlenky, nýbrž slova, „která mu Duch svatý, jenž byl na něm, vložil do úst a do pisátka“.

[8] Rabbi David Ben Yosef Kimchi (1160-1235), tak řečený „Radak“, byl prvním mezi velkými vykladači Písma a gramatiky hebrejského jazyka. Narodil se v jihofrancouzském Narbonne. Otec mu záhy zemřel, proto Davida vychovával jeho bratr Moše Kimchi. Studoval filozofii dovoloval Radak pouze lidem upevněným ve víře v Boha a v bázni před nebesy. Otevřeně se přel s křesťany a napadal zejména jejich alegorický výklad Písma i teologické tvrzení, že oni jsou „pravý Izrael“.

[9] 1507/08-1593, zvaný též „svatý Alšich“, pocházel z Drinopolu (turecky Edirne), nedaleko od dnešního trojúhelníku tří zemí – Turecka, Bulharska a Řecka, kde studoval na talmudické škole rabiho Josefa Kara. V roce 1535 odešel do země Izrael a usadil se v Safedu v severní Galileji. Když jej později následoval jeho učitel Josef Karo, byl již jedním z rabínských soudců města. V dalším období se Alšich vyznamenal jako kazatel a vykladač Bible i Talmudu. Podle legendy byl jeho syn jako dítě unesen a stal se muslimem. Alšich je pochován v Safedu, kde dodnes jedna stará synagóga nese jméno „Bejt Ha-Kneset Ha-Alšich Ha-Kadoš“ (Synagóga svatého Alšicha“).

[10] Rabín Moše Ben Maimon (1135/1138‑1204), zvaný také „Maimonides“, se narodil v Cordobě, která se dnes nachází ve Španělsku. Pocházel ze staré rabínské rodiny jménem „Ibn Abd Allah“, „Ben Ovadia“, jejíž kořeny sahají přes rabína Jehudu Ha-nasi, který ve 2. století našeho letopočtu sestavil Mišnu, až ke králi Davidovi. V roce 1148 uprchla rodina před pronásledováním do severní Afriky. Po deseti letech putování po různých místech, se usadili v marokánském Fesu. Nedostalo se jim klidu kvůli muslimské nenávisti Židů. Tak se rodina nakonec dostala v roce  1165 do města Akko v Izraeli, kde tenkrát existovala velká židovská obec. Nakonec se usadili v Egyptě, kde se rabín Moše Ben Maimon „Rais al-Yahud“, stal vrchním rabínem židovské obce. Jako vynikající lékař měl velký vliv na královském dvoře. Dodnes se mezi Židy jako vykladač Písma a Talmudu, filosof a lékař těší velké úctě. Nejlépe to vyjadřuje výrok: „Od Moše [Mojžíše, který přijal Tóru a Sínaji] k Moše [Ben Maimon] nepovstal nikdo jiný jako on.“

[11] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. neubearbeitete Auflage 2005), 465.

[12] C.F. Keil und F. Delitzsch, Psalms 84-150, Commentary on the Old Testament vol.5/3. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, 1986), 19.

[13] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש“ן/1990), קכו.

[14] Derek Kidner, Psalms 73-150, TOTC 14b (Leicester, England/Downers Grove, Illinois, U.S.A.: Inter-Varsity Press, 1975), 315.