Ultraortodoxní Židé – Co se o nich říká a co víme

Jedeme si pro dětskou postýlku, kterou jsem levně jako použitou získala na internetu a potřebuji ji pro vnoučka. Adresa je v Kirjat Jearim, místě kousek od Jeruzaléma, kde, jak je známo žije mnoho ortodoxních a ultraortodoxních Židů. Po zazvonění se otevřou dveře a z nich vykoukne několik malých dětí. „Je doma maminka?“ ptám se, a za chvíli přichází matka rodiny, která nám na chodbu vysune bytelnou dřevěnou postýlku a půjčí nám i bedničku s nářadím, abychom ji mohli rozmontovat. Děti zůstávají zvědavě stát ve dveřích a jedno z nich je ještě dost malé. „Proč dáváte postýlku pryč, vždyť by ses do ní ještě vešel,“ nedá mi to. „Ale postýlka se nevejde“, odpovídají děti pohotově. „Kde tedy spíte?“ „Na matracích!“

Podle posledních průzkumů klesl průměrný počet porodů na jednu ultraortodoxní ženu na 6,1. Běžní lidé v Čechách, nerozlišují mezi ortodoxními a ultraortodoxními Židy a házejí je, jak bych tak řekla, do jednoho pytle. V rámci velmi různorodé izraelské společnosti se ale v mnohém odlišují. Podobně jako u křesťanů najdeme v judaismu velké množství skupin, proudů a náboženských společenství. Hebrejsky se nazývají „Charedim“, což je výraz pocházející z 66. kapitoly proroka Izajáše, kde je psáno: „Slyšte slovo Hospodinovo, vy, kdo se třesete při jeho slovu!“ Charedim jsou ti třesoucí se.

Navenek je možno je poznat podle způsobu oblékání. Muži nosí černé obleky a bílé košile a na hlavě mají klobouky nebo o šabatu i slavnostní plyšové čepice Streimel, podle toho, jaký zvyk a úbor si sebou přinesli z východní Evropy. Ženy mají povinnost se oblékat cudně a nenosit „mužské oblečení“. Kromě nošení sukní a šatů se na ně vztahují i další pravidla. Zapovězena je například červená barva, neboť vzbuzuje příliš mnoho pozornosti. I v největším vedru nosí punčocháče nebo punčochy. Provdané ženy mají vždy pokrývky hlavy, k nimž se počítají i velmi oblíbené paruky. Starší ženu s drdolem a šedivými vlasy mezi nimi nikdy nepotkáte.

Charedim žijí povětšině ve vlastních komunitách v určitých městských čtvrtích a místech, ale v posledních letech se vystěhovávají i do meších měst a městeček jako Bet Šemeš a i do takzvaných osad v Judsku a Samaří.

Pravidla podle, kterých žijí se samozřejmě netýkají jen oblékání. Velmi důležité je pro ně přísné dodržování šabatu a panuje mezi nimi i přesvědčení, že až všichni Židé biblický den odpočinku dodrží, přijde Mesiáš. Čas od času organizují demonstrace a se svými mnohými potomky všech věků zatarasí například v pátek večer vlastními těly silnici v Jeruzalémě, sousedící s jejich čtvrtěmi. Při tom skandují: „Šábes, šábes!“ Dostat se do takové tlačenice je velmi nepříjemné, i když izraelská policie v takových případech zasahuje a méně více úspěšně osvobozuje řidiče.

Tím pádem jejich stěhování do míst, která byla před tím více méně sekulární, nevzbuzuje nadšení a jsou lidé, kteří kvůli tomu svá dlouholetá bydliště opouštějí. Abychom byli féroví, musíme ovšem zmínit, že i účastníci obrovských levicových demonstrací zatarasí silnice, a dokonce si k zoufalství a hněvu mnohých řidičů na dálnici zapálí vatru. A to během doby, kdy je hodně provozu.

Izrael je demokratická země s velkou svobodou vyjádření názorů a tu převažuje jeden, tu druhý směr. Ultraortodoxní Židé se rozhodně naučili v tom chodit, mají své politické strany, účastní se voleb a jsou už po léta zastoupeni ve vládě. Rabíni jsou ovšem pro ně větší autoritou než hlava státu. V době covidové pandemie například 93 letý rabín Kanievsky vyzval studenty své ješivy, aby se nenechali testovat na koronavirus. Při třetím lock downu pak souhlasil s uzavřením ortodoxních škol na omezenou dobu. Sám Covidem-19 onemocněl a uzdravil se díky oddané milující domácí péči svých vlastních lidí.

Obecně se proti nim vznášejí dvě výtky, které jsou slyšet i v zahraničí. Jedna je, že nepracují a žijí na úkor druhých lidí a další, že nenesou s celou izraelskou společností břemeno služby v armádě.

K prvnímu bodu je potřeba vysvětli, že studium Tóry a náboženských knih je pro ně jednou z nejvyšších hodnot a je chápáno jako legitimní zaměstnání a řemeslo. V ultraortodoxní společnosti, se mladí adepti na manželství seznamují zprostředkováním a studenti ješiv jsou nejžádanější manželé. Téměř všechny ultraortodoxní mladé ženy chodí do práce. Dobrý job pro starší ženu je například „šiduch“ – zprostředkování manželství. I u mladých mužů je tendence, co se týče zaměstnání stoupající. Celá ultraortodoxní společnost se v posledních letech proměňuje a jejich mladí lidé dosahují i úspěchů ve vysokoškolském studiu.

Velkou novinkou byla v roce 2015 charedi konference pro seznamování svobodných pracujících lidí. Normálně zakládají rodiny velmi mladí. Děti jsou v jeslích a školkách, starší sourozenci se starají o mladší. V ultraortodoxních školách se nevyučuje matematika a angličtina, které jsou normálně považovány za základní předměty. Ze strany státu jsou tu neustále snahy to změnit a nový projekt „Ofek chadaš“ – Nový obzor přislibuje finanční podporu těm školním ultraortodoxním institucím, které se takového vyučování ujmou.

Co se týče vojenské služby je zase třeba podotknout, že i v sekulární společnosti je velké procento těch, kteří se z nějakého důvodu nechali od vojenské služby osvobodit, a pak je tu 20 % arabských občanů, kteří nemají povinnost v armádě sloužit a z nichž jen malá část využívá možnosti náhradní vojenské služby například v sociálních ústavech. Z Arabů slouží už po generace v izraelské armádě hlavně beduíni a drúzové z Galileje a malá část křesťanských Arabů.

Než se podíváme na argumenty pro a proti vojenské službě ultraortodoxních Židů, připomeňme si, jak vůbec došlo k tomu, že mají výjimku. Kolem vzniku státu Izrael tu existovalo asi 400 studentů ješiv. S pohledem na holocaust a likvidaci židovství v Evropě se jevilo i vojenskému i politickému vedení státu logické, dát těmto studentům výjimku nemuset se účastnit bojů. Přesto mnozí statečně Jeruzalém i další místa bránili.

Během let jejich počet rapidně narostl – berou se velmi mladí a boží slova na počátku zprávy o stvoření: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi“, jsou pro ně prvním přikázáním, které berou naprosto vážně. Nedávno jsem potkala na poště známého, který držel na ruce svého vnuka. Tento dědeček je sekulárním židem, otcem tří dospělých synů. Zeptala jsem se, kolik už má vnoučat, na což mi odvětil: „Opilý člověk už skleničky nepočítá!“ A pak mi s úsměvem sdělil, že jeho nejstarší syn, který se rozhodl pro ultraortodoxní způsob života, má 11 dětí.

Během let se na politické scéně objevovaly snahy o řešení anebo neřešení výjimky studentů ješiv. Dnes jich je asi 63 000. Momentálně už nejde o téma rovnoprávnosti a nesení břemene vojenské služby. Jde o to, že Izrael, který se nachází v novém boji o existenci na sedmi frontách (v pásmu Gazy a na palestinských autonomních územích v Judsku a Samaří proti Hamásu, Islámskému džihádu a dalším teroristickým skupinám, proti Hizballáhu v Libanonu, proti jemenským Hútíům, proti proíránským milicím v Sýrii a v Iráku a proti Íránu) prostě potřebuje víc vojáků.

Ultraortodoxní rabíni, kteří jsou proti vojenské službě argumentují, že pokud bude celý lid Izrael studovat Tóru a řídit se božími přikázáními, přijde Boží pokoj a nebude nutno válčit. Vidí tedy v úbytku studentů ješiv nebezpečí a v jejich věrném studiu ochranu židovského národa, lék proti vyhoštění ze země, jak je psáno v Leviticu 28,18: „Nebo i vás země vyvrhne, kdybyste ji znečistili, jako vyvrhla pronárod, který byl před vámi.“ Soudní rozhodnutí o branné povinnosti všech včetně studentů ješiv označuje jeden rabín jako válku proti Tóře.

Oproti tomu ortodoxní Židé, kteří v armádě slouží, vidí nutnost chránit svou zemi i v boji, jak je třeba popsáno v knize Nehemjášově při obnově Jeruzaléma: „Ti, kdo stavěli hradby, nosiči břemen i nakladači, pracovali jednou rukou na díle a v druhé drželi zbraň. Všichni, kdo stavěli, měli meč připásaný na bedrech, a tak stavěli…“ (Nehemjáš 4,11-12). Další zajímavý argument je, že mezi 12 izraelskými kmeny byl jen jeden, který se měl starat o duchovní věci.

Dalším argumentem ultraortodoxních rabínů proti vojenské službě jejich mládeže je obava, že se jim v armádě zkazí a zesvětští a už se nevrátí do mateřského klína své komunity. Ultraortodoxní armádní jednotka, která už existuje „Necach Jehuda“, se řídí přísnými pravidly halachy a jejím motem je Deuteronomium 23,15: „Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, chodí po tvém táboře, aby tě vysvobodil a aby ti vydal tvé nepřátele. Ať je tedy tvůj tábor svatý, aby u tebe nespatřil nic mrzkého a neodvrátil se od tebe.“

Sekulární hlasy se obávají právě opaku, že nástupem mnoha charedim do armády se v celé armádě zpřísní náboženská pravidla a ultraortodoxní vojáci budou ve skutečnosti bojovat pod velením svých rabínů. Zcela aktuálně se 2. ledna 2025 objevila v tisku zpráva, že se rozjíždí nová ultraortodoxní brigáda obsahující 2 roty, po 180 vojácích, která ponese hrdý název „Hasmoneovci“.

V říjnu se mluvilo a psalo o tom, že náčelník generálního štábu Herci Halevi strhnul z uniformy na paži záložníka v jižním Libanonu nestandardní nášivku „Mesiáš“. Halevi se prý na něj obrátil k řekl: „Tady se budou vystavovat pouze vojenské symboly“. V průběhu minulého roku se rozšířil tento fenomén, připevňovat na uniformu roztodivné nášivky.

Vojáci, kteří se momentálně vrací z bitevního boje mluví o hluboce prožívané jednotě ať už jsou z jakéhokoli sektoru společnosti a nemohou věřit svým očím, když vidí politické spory v izraelské společnosti.

„Mašiach, mašiach, mašiach, oj joj jojojojoj…“ Zní jeden známý židovský popěvek. Tváří v tvář krutosti, záludnosti, smrti, by si leckdo přál, aby už vytoužený spasitel přišel a přinesl pokoj a mír. Mezi ultraortodoxními Židy žije i komunita, která vůbec neuznává stát Izrael, neboť věří, že jen mesiáš po svém příchodu ustanoví království pro Izrael.

V poslední době se stává populární žlutá vlajka s obrazem královské koruny a nápisem „mašiach“. Na internetu se i se službou připevnění nabízí jen za 100 šekelů. Vlajka je prý jedna z cest, jak rozšířit na ulici vědomí, že mesiáš přijde a dostat se do rozhovoru o vykoupení.

Podobný nápis melech ha-mašiach se objevuje i na plakátech podél silnic, ale s podobiznou vousatého staříka, Lubavičského rebe. Jedná se o rabína Menachema Mendela Schneersona, z dynastie chasidských rabínů, který je snad nejznámější rabínskou osobností moderní doby. Po holocaustu se věnoval oživení judaismu po celém světě. Pod jeho vedením a vlivem byly vybudovány školky, školy, židovská komunální centra a mládežnické tábory. Dále židovská centra Chabad, kde slouží „vyslanci“, ortodoxní rodiny, které se starají se o Židy a přijímají izraelské cestovatele po celém světě. Nedávno se objevila smutná zpráva o zavraždění rabína Cvi Kogana z centra Chabadu v Arabských Emirátech.

Sama jsem takové centrum navštívila s izraelskou skupinou v Bangkoku a zažila, jak dalo Izraelcům pocit domova, když se podávala pita a humus, a dokonce se slavnostním průvodem thajským hlavním městem uváděl nový svitek Tóry, kteří směli sami návštěvníci v centru Chabad dokončit napsáním jednoho z posledních písmenek. Izraelci, kteří asi jinak do synagogy moc nechodí stáli frontu a těšili se z toho.

Velké zásluhy má v izraelské společnosti ultraortodoxní organizace Zaka, jejíž dobrovolníci sbírají a uklízejí lidské ostatky po nehodách a atentátech. Po masakru Hamásem 7. října se dostali na konec svých fyzických i psychických sil, když pracovali na velmi obtížném shromažďování ostatků zohavených a spálených mrtvol.

V celé diskusi a snaze o právní zakotvení jejich náboru do armády se mluví o tom, že takové a podobné služby budou uznány.