Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Podle hebrejského kalendáře měly oslavy 77. dne nezávislosti Státu Izrael začít 30. dubna 2025 večer a pokračovat 1. května. Počasí však udělalo oslavám obrovskou čáru přes rozpočet.
Přišel pro toto proměnlivé období typický suchý a horký vítr, který dosahoval v Jeruzalémě rychlosti až 80 kilometrů za hodinu. Ideální podmínky pro vznik požárů, jichž využili žháři a vyjádřili svou nenávist k židovskému státu a jeho obyvatelům založením obrovského lesního požáru mezi Jeruzalémem, Bejt Šemešem, Latrunem a Modiinem. Bylo velmi těžké dostat rychle se šířící oheň pod kontrolu. Mnoho akcí ke Dni nezávislosti, včetně tradiční ceremonie na Herzelově hoře, muselo být zrušeno.
Ve městě Benjamina se nicméně konal koncert u příležitosti 20. výročí úmrtí izraelského textaře, básníka, překladatele, televizního a rozhlasového moderátora Ehuda Manora. V jedné z jeho nejznámějších písní se zpívá: „Jinou zemi nemám, i když mi hoří půda pod nohama.“ Tato píseň jako by byla přímo napsána pro situaci, ve které se Izrael právě nacházel, kdy zuřil snad největší lesní požár za dobu celé jeho existence a zároveň dlouho trvající válka na několika frontách.
Je to jedna z písní, která se dostala do finále soutěže o nejpopulárnější píseň za 60 let existence státu Izrael. Je společným vyznáním mnoha Izraelců velmi odlišných politických názorů. Pokračuje slovy: „Jen slovo v hebrejštině proniká do mých žil, do mé duše.“
Maor hebrejštinu velmi miloval. Byl mistrem v překládání textů písní nebo celých divadelních her do hebrejštiny. Překládal brazilské, francouzské a americké písně a nechal se inspirovat písněmi Romů i arabského světa.
Ehud Manor se sám narodil v Izraeli, ale dokázal popsat velmi výstižně a s humorem pocity nových přistěhovalců. Jedním z příkladů je píseň „Sním ve španělštině”: „Každé ráno vstávám v hebrejštině a hebrejsky piju kafe. Platím hebrejsky, a to draze, předčítám dětem zprava doleva. Žiji v jazyce krále Davida…, ale v noci, v noci sním ve španělštině.“
V „Izraelské písni“ – „Šir jisraeli“, se Manor zabývá tématem izraelské identity: „…řecký rytmus s polským přízvukem, trylkování z Jemenu a rumunské housle, mé pouštní údolí a tvá řeka se konečně setkávají na izraelské pláži; se vším steskem a vzpomínkami, špatnými i dobrými… Kdo vlastně jsem, můj Bože?“ A mezitím citace z Žalmu: „Jak dobré a utěšené, žijí-li bratři svorně…“, to vše na moderní rytmickou melodii,
V Izraeli vždy předchází Dni nezávislosti Den vzpomínek na izraelské padlé vojáky a oběti teroru. Rodina, která ztratila příbuzného ve válce nebo v důsledku teroru, se v Izraeli nazývá „mišpachat šchol“ – pozůstalá neboli truchlící rodina. Někdy se zdá, jako by celý Izrael byl takovou „pozůstalou rodinou“.
Ani rodina Ehuda Manora nebyla výjimkou – jeho nejmladší bratr Jehuda byl zabit v opotřebovací válce proti Egyptu ve věku 19 let. Tato rána osudu ho pohnula k napsání srdcervoucího textu „Achi ha-cair Jehuda“ – „Můj malý brácho Jehudo“.
Ehud v něm píše: „Maminka ještě stále čeká, jestli přijde dopis…“ , a pak slibuje, že svého syna pojmenuje po bratrovi. Tento slib svědomitě dodržel. Později řekl, že za hluboké texty a nejznámější písně vděčí jemu a že jen díky jemu vlastně dostal v roce 1998 vysoké vyznamenání, tzv. „Cenu Izraele“.
Jedním ze zvláštních talentů Ehuda Manora bylo ušít každému zpěvákovi text na míru. V mládí byl velkým obdivovatelem orientální židovské zpěvačky Šošany Damari a jejího hlubokého hlasu. Damari se ve dvou letech s rodiči přistěhovala z Jemenu. Pro ni a hudebníka a zpěváka Boaze Sharabiho napsal duet „Lašir itach“ – „Zpívat s tebou“ „Zpívat s tebou je jako sen!“ Kombinace hlasů Damari a Šarabiho s jejich orientální hebrejskou výslovností je velmi působivá.
Manor napsal mnoho romantických textů. Asi nejznámější je „Brit Olam“ – „Věčná smlouva“ Jde o milostnou píseň o manželství, kterou napsal pro svou ženu Ofru. Dne 1. května 2025 se mohla se svými dětmi a vnoučaty zúčastnit koncertu v Benjamině.
Některé z jeho písní se staly známými i v zahraničí. Mezi ně patří například „B‘šana habaa“. Manor v ní použil tradiční pozdrav Židů z diaspory „Příští rok v Jeruzalémě“ a přenesl ho do izraelské reality: „Příští rok budeme sedět na balkoně, pozorovat stěhovavé ptáky a hrající si děti… Ještě uvidíš, jak bude příští rok dobře…“
Nebo „Abanibi oboebe“ Píseň, která v roce 1978 překvapivě zvítězila na Eurovizi. Jejím základem je tajná dětská řeč, která funguje tak, že se za každou slabiku přidá b s příslušnou souhláskou.
Na jiné Eurovizi na celé čáře prohrála píseň „Halevai“, což přeloženo znamená „Kéž by“. V Izraeli se ovšem stala hitem a je typickým vyjádřením izraelské touhy podepřené biblickými citáty a obrazy: “Kéž by na nás sestoupila duha, kéž by existovala náprava pro tento svět… Kéž by se znovu otevřely brány ráje, kéž by národ proti národu už nepozvedl zbraň… Kéž by zase každý seděl pod svým fíkovníkem.”
Když byl požádán, aby napsal optimistickou píseň pro sionistický kongres v Jeruzalémě v roce 2003, neváhal a napsal „Sionistickou optimistickou píseň“: „A jestliže už jsi ztratil optimismus, je to znamením, že jsi zestárl a je potřeba tě povzbudit; v hloubce noci v sobě objevíš ráno, v hloubce zármutku v sobě objevíš radost a v hloubce hněvu v sobě objevíš odpuštění.“
Ehud se narodil roku 1941 jako druhý syn Rachel a Izraele Wienera. Jméno Wiener změnil na Manor na návrh Jarona Londona, aby s ním mohl spolupracovat na hudebních pořadech v rádiu. Tak to prý tehdy odpovídalo duchu sionismu. Jeho rodiče se přistěhovali z Ruska a Ehud jim písní „Jelid ha-arec“ – „Rodák“ za to vyjádřil svůj dík. Její text je vyryt do Manorova náhrobního kamene v Benjamině.
Ehud Manor dokázal geniálním způsobem vyjádřit izraelský přístup k životu. Nesporně se i významně zasloužil o rozvoj samé „izraelskosti“ –„izraeliut“, jak se tu říká. Ve spolupráci s izraelskými hudebníky, jako Nurit Fuchs nebo Mathi Kaspi, vznikly písně, které se staly klasikou izraelské populární hudby. Jedinečným způsobem spojil sekulární „izraelskost“ s tradičními židovskými a biblickými myšlenkami. To mnohé oslovuje i dnes.
Autor
