Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Blízký východ je nebezpečná krajina, plná násilí a radikalismu, a na tom se také podle úsudku Dana Shueftana během posledního půlstoletí nic nezměnilo. Něco se ovšem změnilo, ačkoliv to mnozí lidé pocitově vnímají jinak: Před padesáti lety byli radikálové na Blízkém východě mnohem nebezpečnější.
Důvodem byla podpora některých států, ze všech nejvíce Egypta pod vládou prezident Gamála Násira. Ten byl tehdy schopen zmobilizovat všechen arabský svět. Celou oblast ovládal jediný radikální diktát. Navíc chtěl Násir podle Shueftana změnit nejen rovnováhu moci ve své zemi a jejím okolí, nýbrž v celém světě.
Zmíněný izraelský historik, jehož skvělý výklad se člověku snadno vtiskne do mysli, líčí motivy jednání egyptského prezidenta v padesátých a šedesátých letech, i to, jak využíval obou supervelmocí, které proti sobě vedly studenou válku: „Sověti Násira podporovali, poněvadž se jim to hodilo; Američané proto, že byli pitomí.“
Po Šestidenní válce reagovali Arabové v Chartúmu na izraelskou nabídku jednání „trojím kategorickým Ne“: Žádné uznání Izraele. Žádné vyjednávání s Izraelem. Žádný mír s Izraelem. „Izraelci vlastně chtěli výměnou za území dobytá v roce 1967 získat ta, jež získali v roce 1948,“ tak vykládá záměry politiků své země po Šestidenní válce Shueftan, který je mimo jiné docentem na izraelské armádní Národní vysoké škole obrany.
Naproti tomu Arabům vedeným Násirem šlo na chartúmské konferenci ukončené 1. září 1967 pouze o zmaření izraelské strategie; veškeré snahy egyptského diktátora poštvat proti sobě velmoci však ztroskotaly, což mu nakonec podle Shueftan přesvědčení zlomilo srdce a stálo ho to život. Selhaly totiž v každém směru a pokořujícím způsobem všechny jeho plány.
Násirův nástupce Anvar as-Sádát vystoupil se zcela novými důrazy. Rozpoznal – jak rozebírá Shueftan, jenž vede Centrum výzkumu národní bezpečnosti na Haifské univerzitě – že neexistují dvě velmoci, nýbrž pouze jedna. Chtěl-li přejít od Sovětského svazu na stranu USA a přitom neztratit tvář, musel nejprve Američanům ukázat, jak velice by jim mohl uškodit, a pak jim dát jasně na srozuměnou, jak je jeho pomoc drahocenná. „A právě tohle udělal,“ uvádí profesor Shueftan vzhledem k vývoji egyptsko-izraelských vztahů, které po roce 1957 vedly nejprve k Jomkipurské válce, ale následně k míru uzavřenému v Camp Davidu.
Sádát podle Shueftanových slov předvedl Američanům Egypt coby „korunní klenot“ sovětské politiky na Blízkém východě, a tím změnil rozhodujícím způsobem vztah mezi Izraelem a celým arabským světem. Ve svém zpětném pohledu vyslovuje Shueftan své přesvědčení: Od roku 1973 u nás nedošlo k válce, protože vůdčí stát sunnitského světa už není radikální. To z jeho hlediska ospravedlňuje i cenu, již bylo nutno zaplatit po Camp Davidu. A mírové smlouvě s Egyptem vděčíme koneckonců i za dlouhý pokoj s nejextrémističtějším režimem uplynulých desetiletí, totiž se Sýrií. Syřané se prostě neodvážili Izrael napadnout, pokud neměli žádnou naději na podporu ze strany Egypta.
Dnes mají Egypťané k Izraeli „niterný vztah“. „Sísí důvěřoval donedávna na celém světě jen dvěma osobám,“ ilustruje Shueftan své tvrzení ohledně současného egyptského prezidenta Abd al-Fattáha as-Sísího, „své matce a Amosu Gileadovi. Matka mu potom zemřela…“ Amos Gilead je genálmajor rezervista, který zastával během let řadu vysokých funkcí v bezpečnostním aparátě židovského státu. V mnohém směru byl „šedou eminencí“ a udržoval z pověření své vlády tajné kontakty s celou řadou arabských sousedů Izraele.
Dnes opravdu spojuje Izrael, Egypt, Jordánsko a Saúdskou Arábii nejen dlouhý seznam společných zájmů, nýbrž i vztah ke společnému nepříteli Íránu, jenž se snaží rozšířit sféru svého vlivu jak na severu v Iráku, Sýrii a Libanonu, tak – pomocí kruté a krvavé války – i na jihu Arabského poloostrova.
Zatímco vztah mezi Izraelem a sunnitskými státy v jeho sousedství hodnotí profesor Dan Shueftan jako naprosto pozitivní, ve věci nálady mezi arabským obyvatelstvem okolo Izraele je spíše zdrženlivý: „Cesta Arabů byla, je a v dohledné době zůstane radikální a bude podporovat radikální živly.“
Důvod vidí náš historik v hluboce zakořeněném komplexu: Arabové nedokázali strávit ztrátu své slavné minulosti. Na rozdíl od Číňanů také nedovedli cílevědomě a s dlouhodobou perspektivou zapracovat na své budoucnosti. „Uplynulé století Arabové promrhali.“
„Mezi lidmi se najdou tací, kteří mají Araby rádi, a jiní, jimž Arabové působí utrpení, i takoví, kteří se Arabů bojí – ale sotva najdeme někoho, kdo si Arabů váží a má k nim respekt.“ To je vzhledem k hodnotě, jakou úcta představuje v arabské společnosti, osudový výrok. Arabské společnosti Shueftan vytýká, že není ochotna uznat a vnímat svou vlastní odpovědnost za neblahý vývoj v oblasti. Místo toho Arabové hledají pro tuto bídu všelijaká vysvětlení a výmluvy a paušálně z ní obviňují Židy. Vůdčí osobnosti s vizí, takové, které by měly určitý formát, by se tudíž mohly prosadit jedině jako diktátoři.
Překlad Ivana Kultová
Autor
