Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Poptat se, jak se člověku daří je otázka slušnosti, a často se ptají lidé, kteří mají o druhé opravdový zájem. I Izraelci se vzájemně ptají, ale odpovědí je většinou pokrčení rameny.
Důvodem je, že i když se někomu osobně daří dobře, naší zemi a lidu se dobře nedaří. 137 lidí ve věku od 10 měsíců do 85 let jsou ještě pořád v rukou Hamásu – brutálních lidí, kteří neznají slitování.
Po 8 týdnech po masakru se v kibucech a okolí v sousedství Pásma Gazy ještě pořád hledají ostatky zamordovaných. Mnohé rodiny ještě čekají na zprávu o pohřešovaných blízkých. V nasazení jsou i archeologové, protože oni jediní jsou schopni rozeznat lidské pozůstatky ve spálených domcích a autech.
Od 7. října padlo na 400 našich synů, dcer, bratrů, sester, manželů, vnuků a vnuček, kteří sloužili v izraelské armádě. Mladé maminky jsou již dlouhé týdny se svými dětmi samy a strachují se o své manžely a otce svých dětí.
230 000 lidí muselo kvůli ostřelování raketami z Pásma Gazy, Libanonu a Sýrie opustit své domovy, zaměstnání, školy a být evakuováno. Evakuovaní z místa hororu ze 7. října v Eilatu musí také snášet sirény a běhat do krytu, neboť se k útoku Hamásu a Hizballáhu přidali i Hútiové z Jemenu.
Přeživší masakru a bojů nepřišli jen o své blízké, ale i o své nohy, ruce nebo oči, jsou nervově vyčerpaní a na pokraji zhroucení. Nemá kdo sklízet úrodu na polích.
A Amnesty International nás zase jednou označuje za válečné zločince. Jak se máme? Radši se nás neptejte.
Am Israel chaj! Lid Izrael žije!
Autor
