Mesiášský rozměr | Žalm 87 – sedmá část

V hebrejském textu 87. žalmu lze krom obecného úhlu pohledu postřehnout i mesiášskou dimenzi. Proto jsem ve svém překladu zachoval obšírné, ne zcela snadno srozumitelné, avšak doslovné znění (Žalm 87,5a): „Muž a muž jest v něm zrozen.“

Můj učitel, jeruzalémský rabi a optik Joulus (1931-2011), mne na pojem איש/iš (muž) v biblických textech upozorňoval. Většinou o takovém „muži“ nic nevíme, krom určitého poselství, které přináší, jednání, do nějž se pouští, nebo funkce, kterou vykonává. Text neprozrazuje, jak se jmenoval či vypadal, ani odkud byl – a opět mizí, jakmile splnil svůj úkol.

Jistý „muž“

S takovým „išem“ se setkal Abraham (1. Mojžíšova 18,2-16), Jákob (1. Mojžíšova 32,25) i Josef (1. Mojžíšova 37,15). „Když se objeví nějaký ‚iš‘“, vysvětlil mi rabi Joulus, „můžeš si být jist, že k člověku sám Svatý, pochválen budiž, přichází v lidské podobě.“ Avšak jedním dechem s tímto výkladem pak můj rabi pravidelně zdůraznil, že pro ortodoxní Židy platí zákaz mluvit o Mesiáši s nežidy.

Z tohoto pozadí jasněji vysvítá, proč midraš Tehilim[1] k אִישׁ וְאִישׁ/iš v-iš poznamenává: „Jsou to Hospodinovi Mesiášové. Mesiáš ben David and Mesiáš ben Efrajim“ – aniž by tuto poznámku dále rozváděl.

Dvě mesiášovské postavy…

Že se v Božím plánu s tímto světem vyskytnou dva Mesiášové, dosvědčuje prorok Zacharjáš (4,14). V podobě dvou olivových ratolestí nalezli tito „dva synové nového oleje, kteří stojí před Pánem celé země“, cestu až do státního znaku moderního Státu Izrael. Stojí tam vlevo a vpravo od sedmiramenného svícnu, menory. Ta by se bez oleje nikdy nerozsvítila. „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů“ (verš 6). To je slovo, které rozhoduje o všem. Je napsáno na menoře v nadživotní velikosti, umístěné před izraelským parlamentem Knesetem.

Podle židovských tradic vystoupil nejdříve Mesiáš ben Josef, Pomazaný jako syn Josefův. Náš midraš nazývá tohoto Josefova syna ben Efrajim, protože Efrajim je Josefův syn, kterého umírající otec Jákob povyšuje do postavení prvorozeného (srovnej 1. Mojžíšova 48,14.17-20).

Mesiáš ben Josef má přijít z Galileje[2]. Má zvláštní poslání pro nežidovské národy a přijde o život v boji proti mocnostem, které se silou vzpírají proti jedinému, živému Bohu.[3]

Je pozoruhodné, že se v Jákobově žehnání Efrajimovi (1. Mojžíšova 48,19) objevuje pojem „plnost pohanů“, „plnost národů“ (מְלֹא הַגּוֹיִם/melo ha-gojim). Pavel používá tento pojem v Listu Římanům 11,25, kde jde o souhru věřících z pohanů a židovského lidu, která nakonec povede ke spáse celého Izraele.

Po trpícím Mesiáši ben Josefovi přijde v židovském podání panující Mesiáš ben David, který vystoupí jako Mesiáš pro Izrael[4]. Před tímto synem Davidovým se skloní každé koleno. Národům přikáže mír.

…které splývají v jednu osobu

Nejen ve zde naznačeném líčení proroka Zacharjáše (9,9-10) splývají oba Mesiášové – ten pokorně trpící i ten panující – v jednu osobu. Dnes Židé sotva – pokud vůbec – mluví o více Mesiáších. Chtějí-li vyjádřit naději na budoucí čas spásy, mluví se o „tom Mesiáši“, nebo o tom (jednom!) „Králi Mesiáši“. Pokud jde o židovsko-křesťanské dějiny, převážná většina Židů popře, že tu ten očekávaný a přicházející už jednou byl, že už jednou přišel.

Vůbec bych se ovšem nedivil, kdybychom jednoho dne spatřili, jak Židé znalí Písma rozpoznávají v těchto slovech 87. žalmu cestu a příběh Ješuy z Nazaretu (šoreš Jišaj – kořen Jišajův). Je to přece kořen Jišajův (שֹׁרֶשׁ יִשַׁי/šoreš jišaj), který podle Izajáše bude vztyčen „za korouhev národům“(לְנֵס עַמִּים/l-nes amim). Po něm se budou ptát nežidovské národy (Izajáš 11,10). Je to ono נס/nes u Izajáše 49,22, které znamená vztyčenou zástavu, polní znamení či korouhev. Ono znamení, které dává nežidům motivaci a schopnost pomoci rozptýleným z Izraele zpět do jejich země a k jejich Bohu (srovnej Izajáš 11,10- 12; 49,22-23).

V nečetných, naskicovaných slovech tak splývají obrazy návratu izraelského lidu do země Izrael s putováním národů na Sijón. Toto dění je tajemně propleteno s bytostí a působením Bohem pomazaného Panovníka nade všemi národy. Jde o tohoto Mesiáše, o němž se proroci lidu Izraele domnívají, že jej už dávno mátožně poznávají jako dvě postavy, které se postupně, časově od sebe odděleny objeví v dějinách: jednou jako trpící a opovrhovaný Boží otrok – a pak jako vládnoucí král, který od veškerého Božího stvoření žádá, aby jej svorně uctívalo.

Žalmista pokračuje (Žalm 87,5b): On sám je [před-]připravil/založil,

On, Hospodin, Nejvyšší, „je“ založil – Sijón a vše, co je spojeno s tímto jménem, tímto městem, jeho zemí a lidem. „Založil“ neznamená pouze, že Hospodin jednou Jeruzalém jednou stvořil, aby jej pak ponechal sám sobě. יְכוֹנְנֶהָ/jechoneneha (připravil/založil je) je budoucí čas s významem stálého, trvalého stavu.[5] Amos Chacham[6] na to poukazuje.

Základ a určení Sijónu

Bůh udržuje Jeruzalém na tomto základě, chrání jej, aby toto město zůstalo na svém místě i tehdy, až kolem bude zuřit chaos (srovnej Zacharjáš 12,6). Hospodin bdí nad tím, aby cílů původně spojených s existencí Sijónu bylo dosaženo, aby město zůstalo věrno svému pravému určení.[7] Jak píše žalmista: „O čem jsme slýchali, to jsme uviděli ve městě Hospodina zástupů, ve městě našeho Boha: Bůh je založil až na věky. Sela!“ (Žalm 48,9).

Konečně Radak[8] předkládá k zamyšlení, že by se tato věta dala chápat i jako modlitba: „Kéž Nejvyšší toto město [pevně] založí a vybuduje/vztyčí na mnoho let!“

[ten] Nejvyšší/[jako] Nejvyšší.“

Kdyby byl tento pojem na začátku řádku, pokud možno ještě s členem určitým, bylo by jednoznačné, že jde o „Nejvyššího“, který založil Sijón. Ale protože se výraz עֶלְיוֹן/Eljon nachází na konci a bez členu určitého, dá se to vyložit ještě jinak. Na to upozorňuje Mecudat David[9]: „Ten, jehož ruka zakládá a připravuje, jej založil, aby byl nejvyšší.“

Překlad Ivana Kultová a Krista Gerloffová

[1] Pojem „midraš“ (מדרש) je odvozen od hebrejského kořene „daraš“ (דרש), který znamená „pátrat, bádat, usilovně hledat“. „Midraš“ je tedy doslovně „výzkum, bádání, i ve smyslu studium, výklad, učení“, zde je použit jako vše obsažný pojem pro rabínský výklad, které se ve starověku předávalo ústně, později písemně. „Midrašim“ jsou výklady biblických textů a jsou seřazeny podle biblických knih, zatímco „Talmud“ pojednává praktické otázky života a je dělen tématicky. „Midraš Tehilim“ je výklad Knihy žalmů.

[2] Srov. např. doklady, které Hermann L. Strack und Paul Billerbeck, Das Evangelium nach Matthäus erläutert aus Talmud und Midrasch. Kommentar zum Neuen Testament aus Talmud und Midrasch, Band 1 (München: C.H. Beck’sche Verlagsbuchhandlung, 9. Auflage 1986) uvádějí na stranách 161 a 952.

[3] Gerald J. Blidstein, “Messiah,” in Encyclopaedia Judaica Volume 11 (LEK-MIL) (Jerusalem: Keter Publishing House Jerusalem Ltd.): sloupec 1411.

[4] Tento protiklad mezi Mesiášem Ben Josefem (pro národy) a Mesiášem ben Davidem (pro Izrael) vyjadřuje též pseudepigraf 3. Henoch 45,5.

[5] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש“ן/1990), קכו.

[6] 1921-2012, se stal v Izraeli známým jako vítěz první izraelské i světové soutěže ve znalosti Bible. Jeho postižený otec, Noach Chacham, byl židovským učitelem Bible, který se roku 1913 přestěhoval z Vídně do Jeruzaléma. Kvůli vadě řeči se obával poslat svého jediného syna do školy a za nesmírně nuzných poměrů ho vzdělával sám. Biblická soutěž v srpnu 1958 ukázala, že je to génius. Svou legendární kariéru založil na výkladech Písma, které mám k dispozici pouze v hebrejštině.

[7] Srovnej Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 465.

[8] Rabbi David Ben Yosef Kimchi (1160-1235) byl prvním mezi velkými vykladači Písma a gramatiky hebrejského jazyka. Narodil se v jihofrancouzském Narbonne. Otec mu záhy zemřel, proto Davida vychovával jeho bratr Moše Kimchi. Studoval filozofii dovoloval Radak pouze lidem upevněným ve víře v Boha a v bázni před nebesy. Otevřeně se přel s křesťany a napadal zejména jejich alegorický výklad Písma i teologické tvrzení, že oni jsou „pravý Izrael“.

[9] Komentář k Bibli, jehož autor David Altschuler žil v 18. století v haličském Javorově. Zatímco jeho Mecudat Sijón vysvětluje jednotlivá slova, objasňuje Mecudat David význam textu.