Hospodin počítá | Žalm 87 – osmá část

Hospodin národy při jejich sepisování počítá… (Žalm 87,6a) – Lidé počítají, analyzují situaci, zjišťují, co je daná věc zač, a pak uchovávají výsledky svého poznání v písemné podobě. Tato lidská potřeba očividně souvisí se stvořením člověka k Božímu obrazu (srov. 1. Mojžíšova 1,26).

Bůh, Hospodin, počítá a zapisuje, stejně jako kdysi přikázal Jozuovi, aby prozkoumal zemi Kanaán a zaznamenal ji do mapy. Jednalo se o přípravu na její rozdělení losem mezi izraelské kmeny (Jozue 18,8). Sám Bůh zaznamenává a posuzuje realitu, aby pak učinil a prosadil svá rozhodnutí.

S pohledem na tuto věc to přitom Bůh, jenž se zjevil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, bere velice vážně. Realita je složitá, často mnohovrstevná. A ještě si ji znova zkontrolovat je lépe než myslet si, že ji přece známe. I sám živý Stvořitel to tak udělal, když řekl Abrahamovi o Sodomě a Gomoře: „Už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je.“ (1. Mojžíšova 18,21). Jedná-li tak dokonce jediný, pravý, živý Bůh, ač má vše před sebou jako na dlani, čím více si pak takto – jak konstatují učitelé Izraele – musí počínat lidský soudce, než se odváží vynést rozsudek!

… a definuje

Hebrejské slovo מספר/mispar (číslo) má stejný hebrejský kořen (ספר/sapar) jako druhé slovo našeho verše יספר/jispor (= spočítá). Radak[1] myslí u žalmu 87,6 na 5. Mojžíšovu 32,8, kde se praví, že „Když Nejvyšší přiděloval pronárodům dědictví, když rozsazoval lidské syny, stanovil hranice kdejakého lidu podle počtu synů Izraele.“

To znamená, že Stvořitel určuje rozdíly mezi národy a kulturami a pevně je stanoví. Dokonce spojuje jednotlivé skupiny národů s určitými územími na tomto glóbu, za něž mají převzít odpovědnost. Hranice zemí nejsou podle toho, co říká Bible, výsledkem náhody ani mocenské politiky, nýbrž odrazem vůle a jednání živého Boha. A pro jeho jednání s nežidovskými národy je mu orientačním bodem národ Izrael.

Knihy v nebi

Mluvíme-li se o tom, že si Bůh zapisuje, myslíme samozřejmě především na knihy, které se vedou v nebi, a v nichž jsou určití lidé „zapsáni k životu“ (srov. např. Izajáš 4,3). Když si Izraelci udělali zlaté tele, zastal se Mojžíš na Sinaji lidu před Bohem a prosil: „Zahlaď prosím jejich přestoupení! Není-li to ale možné, vymaž mne ze své knihy, kterou jsi napsal“ (2. Mojžíšova 32,32).

Úplně jinak se modlil David v Žalmu 69,29 proti svým pronásledovatelům: „Nechť jsou vymazáni z knihy živých, nezapsáni mezi spravedlivé.“ O poslední velké době soužení prorok Daniel věděl: „V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize“ (Daniel 12,1).

Rozhodnutí

Bůh počítá, zapisuje a sahá k příslušným rozhodnutím, která pak pevně platí. Židovská tradice předpokládá, že v nebi jsou knihy, do nichž Pán zaznamenává všechna jména lidí žijících na zemi.[2] Alšich[3] ve svém komentáři uvádí, že se tak děje o svátku Nového roku, Roš ha-šana. Pak budou „procházet před Bohem jeden za druhým všichni, kteří přicházejí na svět“.

V této situaci Otec v nebesích v žádném případě nic nepřehlédne: Tento se zrodil tam. (Žalm 87,6b)

Rovnostářství a „házení všech do jednoho pytle“ je biblickému myšlení cizí. Stvořitel počítá a posuzuje každého jednotlivě,[4] podle jeho pozadí, nadání, situace a chování. Důrazné poukázání „Tento se zrodil tam!“ v tomto jinak tak stručně se vyjadřujícím žalmu ukazuje, jak individuálně postupuje Stvořitel při pohledu na jednotlivce. Význam mají charakteristické rysy dané místem, různá zatížení nebo to, co koho ovlivnilo z dějin nebo z rodiny. Najdeme to třeba v podobenství, v němž Ježíš vypráví o rozličných obdarováních (Matouš 25,14-30; Lukáš 19,12-27), ale i u Daniele.

Na stěně slavnostního sálu vidí prorok slova napsaná tajemnou rukou a předčítá je Belšasarovi: „Mené, mené, tekel ú-parsín.“ Pak je učenec babylónskému králi vykládá: „Toto je výklad těch slov: Mené – Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Tekel – byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký“ – což pak má samozřejmě vážné následky (Daniel 5,25-27).

Nový Jeruzalém

Tradice o nebeských knihách a Božím psaní sahá až do poslední knihy Nového zákona. V poslední kapitole křesťanské Bible je řeč o nebeském Jeruzalémě, který sestupuje od Boha z nebe, „krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha“ (Zjevení 21,2). „Hospodin miluje brány Sijónu“ (Žalm 87,2). Je zarážející, jak obrazy, jež vizionář Jan vidí na Patmu, doplňují výjevy, které podle našeho názoru rozpoznáváme za stručně navazujícími větami 87. žalmu.

Jan líčí, jak budou národy chodit ve světle Jeruzaléma (Zjevení 21,24). „Připomenu Rahaba i Bábel jakožto ty, kdo mě znají, také Pelišteu a Týr s Kúšem“ (Žalm 87,4).

Národy vnesou do Božího města svou nádheru a své bohatství (Zjevení 21,26). „On sám je [předem] připravil [založil, [ten] Nejvyšší/[jako] Nejvyšší“ (Žalm 87,5). „A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života“ (Zjevení 21,27).

Sela. (Žalm 87,6c) – Ještě jednou, jako již na konci 3. verše: „Konec hlášení. Konec diskuse. Tečka!“ – vykládá Malbim[5] toto slovo, o jehož významu nemají jasno ani rabínští exegeti.

Překlad Ivana Kultová a Krista Gerloffová

[1] Rabbi David Ben Yosef Kimchi (1160-1235), tak řečený „Radak“, byl prvním mezi velkými vykladači Písma a gramatiky hebrejského jazyka. Narodil se v jihofrancouzském Narbonne. Otec mu záhy zemřel, proto Davida vychovával jeho bratr Moše Kimchi. Studovat filozofii dovoloval Radak pouze lidem upevněným ve víře v Boha a v bázni před nebesy. Otevřeně se přel s křesťany a napadal zejména jejich alegorický výklad Písma i teologické tvrzení, že oni jsou „pravý Izrael“.

[2] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), קכז.

[3] Rabi Moše Alšich (1507/08-1593), zvaný též „svatý Alšich“, pocházel z Drinopolu (turecky Edirne), nedaleko od dnešního trojúhelníku tří zemí – Turecka, Bulharska a Řecka, kde studoval na talmudické škole rabiho Josefa Kara. V roce 1535 odešel do země Izrael a usadil se v Safedu v severní Galileji. Když jej později následoval jeho učitel Josef Karo, byl již jedním z rabínských soudců města. V dalším období se Alšich vyznamenal jako kazatel a vykladač Bible i Talmudu. Podle legendy byl jeho syn jako dítě unesen a stal se muslimem. Alšich je pochován v Safedu, kde dodnes jedna stará synagóga nese jméno „Bejt Ha-Kneset Ha-Alšich Ha-Kadoš“ (Synagóga svatého Alšicha“).

[4] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), קכו.

[5] Meir Leibusch Ben Jechiel Michael Weiser (1809-1879), známý pod zkratkovým jménem „Malbim“, se narodil ve Voločysku na dnešní Ukrajině a působil ve východní Evropě jako rabín, talmudista, vykladač Bible a kazatel. Během života v Kepnu v pruské provincii Poznani (1845-1859) získal přízvisko „kepenský magid“ (lidový kazatel, vypravěč). Jako nesmiřitelný odpůrce reformního hhnutí a židovského osvícenství se dostal do konfliktu se židovskými i nežidovskými soudy, dočkal se pomluv, zatčení a jako politický buřič též vyhnanství. Působil jako vrchní rabín v Rumunsku a Královci. Ve výkladu Bible se soustředil na „hloubku jazyka“ a „základní význam textu“, který se „zakládá na přesných jazykovědných pravidlech“. Vycházel z toho, že se v Písmu svatém nic neopakuje, nýbrž že každé (zdánlivé) opakování vždy přináší i nový úhel pohledu. Krom toho ve své předmluvě  k výkladu proroka Izajáše zdůrazňuje, že prorok nepředává své vlastní myšlenky, nýbrž slova, „která mu Duch svatý, jenž byl na něm, vložil do úst a do pisátka“.