NEWSticker

Zahraniční politika s ostrými zuby

  • 20 května, 2009
101107AvigdorLieberman014 (1024x569)

Nebezpečný politický Rambo nebo novátor reálné politiky?

Portrét izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermana

„Antiarabský demagog“ a „zavilý neofašista“, „vykřičený gangster“, „arcirasista“ nebo také „ultranacionalistický nepřítel míru“, mezinárodní tisk se přímo překonává ve vynalézání nových šarmantních přezdívek a nadávek pro ministra zahraničí v Netanjáhuově vládě. Letmá sonda do internetu odhalí, že se chová „jako slon v porcelánu“ a Izraeli dělá jenom ostudu. Čím je Jean-Marie Le Pen pro Francii, Vladimír Žirinovský pro Rusko a Jörg Haider pro Rakousko, je prý Avigdor Lieberman pro Izrael. V Německu velice uznávaný izraelský levicový extrémista Uri Avnery dokonce tvrdí, že Lieberman je ještě „mnohem horší než Le Pen a Haider“. Budí prý obavy, že do Izraele se vrátí etnické čistky. Zatím ještě nikoho nenapadlo přejmenovat „Liebermana“ na „Bösermana“ (milý muž – zlý muž), ačkoli by mu to sedělo: vykřičená figura na mezinárodní politické scéně, ztělesněný obraz nepřítele, bez kterého se svět zřejmě neobejde.

A Avigdor Lieberman? Ten se narodil 5. června 1958 jako Evet Lieberman v moldavském Kišiněvě. Na to, že o jeho osobu se vedou spory, je hrdý: „Je to proto, že nabízím nové myšlenky. Z mého hlediska je to pozitivní.“ Životní dráha proměnlivě blýskavého politika je stejně zajímavá jako jeho způsob uvažování. Jeho rodiče se poznali za stalinské éry v sibiřském gulagu. Protože byl Žid, nedovolili mu v 70. letech vystudovat práva na Kijevské univerzitě. Ve dvaceti se s rodinou vystěhoval do Izraele. Po absolvování vojenské služby pak na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě přece jen vystudovat mezinárodní právo. Avigdor Lieberman mluví plynně rumunsky, rusky, hebrejsky a anglicky, je ženatý. S manželkou Elou rozenou Cipkinovou, mají dvě dcery a syna a bydlí od r. 1988 v Nokdim, izraelské osadě v judské vysočině poblíž Betléma.

Od svého nástupu na izraelské politické kolbiště v 90. letech se Lieberman vypracoval mezi mocné v židovském státě. Roku 1988 začal spolupracovat s Benjaminem Netanjáhuem, od roku 1993 do 1996 jako generální ředitel Likudu a od 1996 do 1997 jako ředitel kanceláře ministerského předsedy. V r. 1999 založil stranu „Izrael Beiteinu“, česky „Izrael, náš domov“ nebo také „Izrael, naše vlast“, která si dala do programu zastupovat zájmy nových přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu. Ještě téhož roku byl Avigdor Lieberman zvolen do Knesetu. O deset let později se Israel Beiteinu stala třetí nejsilnější stranou a rozhodující vládní složkou v izraelském parlamentu. Během onoho desetiletí vedl Lieberman řadu vládních resortů jako ministr: infrastrukturu (2001/2), dopravu (2003/4) a strategické záležitosti (2006/7). V Netanjáhuově vládě je nyní ministrem zahraničí a místopředsedou vlády, představitelem židovského státu na mezinárodní scéně.

Spořádanému průměrnému občanu západní Evropy musí být Avigdor Lieberman podezřelý, už pro svůj silný ruský přízvuk, který se ani nenamáhá skrývat. Proti novému izraelskému ministru zahraničí vede policie vyšetřování pro podezření z korupce, podvodu, praní špinavých peněz a zpronevěry. To však jeho oblíbenost ovlivňuje patrně stejně málo jako historky, že pracoval jednu dobu jako vyhazovač v nočním klubu nebo že nařezal sousedovic klukovi. Lieberman se dokáže vyjadřovat velmi „lidově“ a „málo vybraně“, takže i ten nejprostší člověk ulice pochopí, o co mu jde. Oslnivě prosté rozbory, jadrné formulace, drastické návody k jednání a praktické návrhy řešení mu zjednávají titulky v novinách.

Když Ariel Šaron v létě 2003 propustil 350 palestinských vězňů, řekl Lieberman, že by bylo lepší „utopit je všechny v Mrtvém moři, protože to je nejhlubší místo světa“. V izraelském armádním rozhlase Galei Cahal dodal ministr dopravy, že je ochoten bez byrokratických průtahů dát k dispozici autobusy pro transport vězňů. V Izraeli Liebermanův odkaz na bezpečnostní riziko spojené s tímto Šaronovým gestem vůči Palestincům každý pochopil, v zahraničí byl jeho návrh vyložen jako příznak neskrývané rasové nenávisti.

Když byla bezmocnost a bezradnost izraelské vlády ohledně dalšího postupu o několik let později až příliš zřejmá, navrhl Lieberman vzít si na mušku vedení Hamásu a bezvýznamného palestinského presidenta Mahmúda Abbáse prostě ignorovat. Palestinci stejně žádný vlastní stát nechtějí, tvrdí Leiberman, jde jim pouze o zničení židovského Izraele. A když potom v lednu 2009 začala převládat všudypřítomná obava, že by izraelská armáda mohla uvíznout v extrémismem a bombami oplývajících písčitých dunách pásma Gazy, předložil Lieberman návrh, aby Izrael „postupoval proti Hamásu stejně jako Američané proti Japoncům ve druhé světové válce.“ Pak už nebude žádná okupace nutná. Média tuto poznámku interpretovala jako narážku na Hirošimu a Nagasaki, tudíž jako návod k atomovému úderu na Gazu.

Naprostým „rasistou“ se izraelský ministr zahraničí stává, když uvažuje o tom, jaká by měla vypadat budoucnost země mezi Jordánem a Středozemním mořem. Rád by tam totiž viděl dva státy, každý pro jeden ze znesvářených národů. Na jedné straně židovský stát Izrael, vedle něj arabský stát pro Palestince. Za závazný právní podklad pro svou vládu považuje výslovně takzvanou Cestovní mapu, navrženou na podzim 2002 „kvartetem“ USA, EU, OSN a Ruskem, která představuje „jízdní řád pro trvalé dvoustátové řešení izraelsko-palestinského konfliktu“.

Osadník Avigdor Lieberman je dokonce ochoten vzdát se svého domu v Nokdim, žádá ovšem hmatatelný protivýkon z arabské strany. Jednostranné ústupky předchozích izraelských vlád podle jeho názoru nic nepřinesly. Teď má zavanout jiný vítr. Svět – a především jeho arabská část – musí pochopit, že také „druhá strana“ nese nějakou odpovědnost. Lieberman požaduje, aby izraelská zahraniční politika konečně začala zastupovat zájmy Izraele a ne nějaká životu odcizená ideologická zadání snílkovského Západu.

Nad frázemi typu „území za mír“, které blízkovýchodní konflikt diletantsky zjednodušují a jeho kořeny trestuhodným způsobem pomíjejí, Avigdor Lieberman jen mávne rukou. Kritizuje „mírový průmysl“, který se nezmůže na nic než na konference v luxusních hotelech a rozhazování peněz. Je těžké odhadnout, jestli se tím Lieberman strefuje do Západu nebo do předchozích izraelských vlád, ke kterým sám patřil, když s obličejem ruského šachisty (nebo jak nazvat protějšek americké pokerové tváře?) utrousí: „Když budeme slovo mír opakovat dvacetkrát denně, nepřiblížíme se tím k míru ani o krok!“

Originálními návrhy se Lieberman profiluje jako strašák pro všechny, kdo si oblíbili jisté rámcové podmínky blízkovýchodního konfliktu. Chce diskutovat o tom, jestli velké sídlištní aglomerace zůstanou izraelskému státu – a je ochoten výměnou za ně odstoupit budoucímu palestinskému státu půdu, která k židovskému státu patřila už před rokem 1967. Tím zaujímá pozici ještě levicovější než levicové spektrum v izraelském parlamentu. Tak by podle představ izraelského ministra zahraničí mohli nehlasitější zástupci islámského hnutí v Izraeli svůj sen o životě v arabsko-islámské Palestině uskutečnit např. ve Wadi Ara, aniž by tím vyvolávali existenční obavy u Židů.

Je zajímavé, že právě ti izraelští Arabové, kteří se dosud otevřeně sympatizovali s Hamásem a Hizbaláhem, právě kvůli tomuhle náhle vytýkají okupačnímu Izraeli rasismus. Přitom Lieberman vzdor všem opačným pověstem nechce přesouvat ani obyvatelstvo ani území, pouze přeložit hranici židovského Izraele. Arabští občané Izraele, kteří si stěžují, že jsou v Izraeli občany druhé kategorie, by tak dostali možnost povýšit na prvotřídní občany arabské Palestiny. Ostatně, když arabští Izraelci u libanonské hranice v Ghadžáru měli být přičleněni i se svým majetkem k Libanonu, protože OSN zjistila, že jejich půda leží severně od modré linie, nebo když syrský president požaduje přesun arabských Izraelců na Golanech do Sýrie, nikdo to za rasismus neoznačuje.

Avigdor Lieberman však ani mnoha zástupcům pravicového spektra izraelské společnost moc nevoní. Tam nemohou pochopit, jak se může někdo, kdo je ochoten diskutovat o územích na vnitřní straně zelené linie, pokládat za „pravičáka“ nebo „nacionalistu“. Zvláště když Rus Lieberman útočí i na další posvátné krávy tradičního izraelského establišmentu. Například německá auta jsou pro izraelské politiky vlastně tabu, z historických důvodů. Před ministerstvem zahraničí v Jeruzalémě poprvé stojí černý mercedes jako ministrovo služební vozidlo, a když Lieberman vystupuje otevřeně jako fanoušek této solidní limuzíny ze Stuttgartu, budí dojem spíše ruského mafiána nebo arabského válečného magnáta, než potomka Žida z východoevropského gheta.

Rabi Ovadia Josef, duchovní hlava ultraortodoxních sefardů a jejich strany Šas, nazval ve volebním boji Liebermana Amálekem. „Amálek“ je biblický národ, který celou svou existenci vsadil na zlikvidování izraelského národa, což mělo za následek, že se zlikvidoval sám (2. Mojžíšova 17,14-15; 5. Mojžíšova 25,17-19). V pozadí Josefovy nadávky je Liebermanův imidž představitele ruských jedlíků vepřového. Svým požadavkem zavedení civilních sňatků nabourává rabínskou všemocnost v rodinném právu. Pokud původ není bezvadně doložen nebo existuje nějaká pochybnost o náboženské příslušnosti, mohou izraelští rabíni uzavření manželství zmařit. Právě „arcirasista“ Lieberman zde – z hlediska ortodoxních – otevírá brány asimilaci a tím zničení židovského charakteru národa.

Vůbec jsou v Izraeli lidé, kteří zcela zřejmě nechtějí pochopit, co je z hlediska Západu tak očividné: že Lieberman a jeho strana jsou rasisté. Je tu například Drúz Hamad Amar z galilejského městečka Šefaram. Tento izraelský Arab sedí jako poslanec strany Izrael Beiteinu v Knesetu a mnozí z jeho nežidovských krajanů s izraelským pasem volili Liebermanovu stranu. Copak se tihle lidé v Liebermanových radikálních názorech nedokážou orientovat? Anebo nálepka „pravicového radikála“ vznikla spíš ze schematického myšlení než ze smyslu pro realitu?

Lieberman označil nukleární Íran za „největší hrozbu pro izraelský národ od druhé světové války“ – současně se však jednoznačně vyslovil proti vojenskému útoku Izraele na Írán, „i kdyby se sankcemi ničeho nedosáhlo“. Odedávna byl nejen zastáncem Palestinského státu, ale též izraelského členství v EU a NATO. Avigdor Lieberman je ochoten vyjednávat se Sýrií, ovšem bez jakýchkoliv předběžných podmínek.

Předseda strany Izrael Beiteinu se postaral o palcové titulky, když naznačil, že v případě válečného konfliktu s Egyptem by bylo možné bombardovat Asuánskou přehradu. Jeho vztah k egyptskému presidentu Husní Mubarakovi je pověstně katastrofální. Přesto ve své nástupní řeči jako ministr zahraničí chválil Egypt coby stabilizační faktor a několik týdnů nato ho jako jako jeden z prvních navštívil mocný ministr egyptských tajných služeb Omar Sulejman. Tím mu vládcové země na Nilu jistě nechtěli dát najevo, že je jim Avigdor Lieberman kdovíjak sympatický. Přinejmenším je však dost důležitý, aby mu stálo za to naslouchat a porozumět.

Překlad Pavel Mareš

Upozorněte mě, prosím, na nové články