Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Náhle zaslechnu za sebou šramot. Odvrátím se od stolu prohýbajícího se pod mandlemi, ořechy, jádry a sušeným ovocem, který je pro “šuk” (tržiště) Machane Jehuda tak typický. Hned za mnou leží na zemi nějaký muž. Nad ním klečí jiný, který právě vytahuje ze zadní kapsy látkovou čapku se svítícími hebrejskými písmeny „Mištará“ – „Policie“. Vedle stojí další policista v civilu. Na zemi se válí šroubovák.
Na otázky mi už nezbývá čas. Oba policejní zaměstnanci rychle zvednou přemoženého ze země, spěšně jej odklidí do postranní uličky a bombardují dotazy. Mně nevěnují jediný pohled. Chtěl mi snad ten muž vrazit šroubovák do zad? Nebo šlo jen o neopatrného zákazníka, který si zakoupený nástroj nedal do kapsy, nýbrž ho nesl viditelně v ruce? V každém případě se mu pozornost obou policistů stala osudnou.
Nálada v Izraeli je napjatá, podrážděná. Už něco přes rok ventilují Palestinci svou protižidovskou zuřivost za pomoci zcela běžných předmětů denní potřeby: nožů, nůžek, šroubováků, seker. Najíždějí auty plnou rychlostí do davu. Házení kamením se v oblastech arabského osídlení stalo opět každodenní záležitostí. V poslední době znovu přicházejí více ke slovu i střelné zbraně.
U zastávek autobusů a pouliční dopravy umisťují v Izraeli ochranné betonové bloky. Na veřejných místech byla zvýšena přítomnosti policie a vojáků. Kdo vlastní střelnou zbraň, má ji nosit u sebe. Lidem vyškoleným v zacházení se zbraněmi se doporučuje zažádat si o zbrojní pas. Zmírňují se přísná pravidla, v jakých situacích se smí střelné zbraně použít.
Politikové raději neužívají pojmu „intifáda s noži“, nýbrž „vlna teroru“. Bezpečnostní odborníci se s námahou snaží skrývat svou bezradnost. Je jasné, že léta trvající štvavá agitace mezi palestinskou veřejností přináší plody. Podle názoru Izraelců se ekonomická a politická situace dá stěží účinně změnit. Nejedná se o projevy teroristických organizací, které se v poslední době aktivizují, nýbrž o jednotlivé pachatele, kteří spontánně sáhnou po noži či nůžkách a bodnou. Navíc nejde tolik o Palestince z druhé strany zdi, jako spíše o Araby z východního Jeruzaléma, kteří mají osobní průkaz, ba dokonce o izraelské státní občany arabské národnosti. Proti tomu nemá výzvědná služba ani policie žádné prostředky.
V nejnovější vlně násilí se v izraelsko-palestinském konfliktu objevil nový prvek: úloha sociálních sítí. Díky ní prožívá veškeré obyvatelstvo teroristické útoky jako na vlastní kůži. Pomocí sítí (Facebook, Twitter a WhatsApp) získávají mladiství informace často rychleji než policie, záchranáři a žurnalisté. Šíří se „teror“, „hrůza“, jež nikdo nefiltruje a nebrzdí. Někteří Izraelci si už skoro netroufají vyjít ze čtyř důvěrně známých stěn svého příbytku na ulici. Obyvatelé Tel Avivu se vzhledem k děsivým zprávám vyhýbají Jeruzalému.
Mladí Palestinci se na sociálních sítích dozvídají, že Židy je možno vyděsit a vystrašit těmi nejjednoduššími prostředky. Izraelští odborníci na terorismus z výslechů vědí, že k použití drastických prostředků stačí, aby se nezletilý zklamal v lásce, pohádal s matkou nebo zaslechl ponižující poznámku od otce. Z Facebooku nebo Twitteru získávají mladí lidé poučení, že se během několika minut mohou pomocí nejjednodušších prostředků stát národními hrdiny. Ať už spontánní útok dopadne jakkoli, ať už mrtvý nebo živý, obdiv velké části palestinské společnosti a uznání ze strany úřadu Palestinské autonomie má pachatel zaručen.
Lze tedy vůbec ještě cestovat do Svaté země? Po rekordních letech zaznamenává turistický průmysl obrovský propad, zvlášť pokud jde o návštěvníky ze Severní Ameriky a z Evropy. Zajímavé je, že tím trpí hlavně Palestinci, kteří už v oblasti turistiky hlásí miliardové ztráty. Na nigerijské, ruské, čínské nebo singapurské poutníky do Svaté země zřejmě životní pocity izraelské společnosti a strach západního světa nijak zvlášť nepůsobí. Ti přicházejí – a o „facebookovém teroru“ skoro nikdo z lidí, kteří v uplynulých týdnech přicestovali do Izraele, neví.
Situace vzbuzuje dojem, že se tu probodávájí lidé bez výběru. Ve skutečnosti však byla převážná většiny obětí Židy. Nadměrně mnoho je mezi nimi uniformovaných zaměstnanců izraelské obrany a lidí, u nichž se příslušnost k židovskému národu dá zjistit z jejich zevnějšku, například podle oblečení. Terčem palestinského teroru je Izrael a židovský národ, rozhodně ne turisté, zvláště tehdy ne, když vystupují jako skupina.
Mimoto se vnucuje otázka, zda právě sociální sítě a mimořádný zájem celého světa o Izrael situaci týkající se bezpečnosti ve Svaté zemi neúměrně nenafukují. Jen pro srovnání: ve Francii se v roce 2015 stalo obětmi islamistického teroru třikrát více lidí než v Izraeli. Zraněných byl více než dvojnásobek. A vedou se snad nějaké diskuse o tom, zda je ještě možno jezdit do Francie? Zatímco v Izraeli stál terorismus v roce 2015 devětačtyřicet obětí na životech, ve srovnatelném prostoru jich na silnicích v Německu zahynuly tři tisíce čtyři sta padesát. Měli bychom snad kvůli tomu lidem radit, aby do Německa nejezdili? V poměru k počtu obyvatelstva je ostatně cestování autem v Izraeli asi stejně nebezpečné jako v Německu – a pravděpodobnost ztráty života v silniční dopravě je tam desetkrát vyšší než nebezpečí ze strany teroristů.
Riziko na nás číhá ve všech oblastech života. Naskýtá se tudíž otázka: proč vůbec jezdit do Izraele? Co ospravedlňuje takové riziko? Slunce, pláž a moře, historické zříceniny nebo časné jaro najdeme přece po dvou, třech hodinách letu i jinde a mnohem levněji. Nač tedy Izrael?
Ve třinácté a čtrnácté kapitole Čtvrté knihy Mojžíšovy nám Bible podává zprávu o jedné z prvních organizovaných výprav do Izraele, včetně jmen jejích dvanácti účastníků. Měli prozkoumat zemi, kterou Bůh svému lidu zaslíbil – proto v nich jsme podle moderních asociací zvyklí vidět spíše pracovníky tajné služby, agenty, vyzvědače nebo špióny. Jozueho a Káleba – asi nejznámější účastníky této skupinové výpravy – bychom však mohli rovněž označit jako první blízkovýchodní dopisovatele a jako komisi vyslanou Mojžíšem z Kádeš-barneje ve funkci „tiskové mise pověřené zvláštním výzkumným úkolem“. Dnes můžeme tyto dva muže s obrovským hroznem vína, s nímž se vracejí po splnění svého úkolu, spatřit v Izraeli všude – jako emblém ministerstva turistiky. Proto jsem opravdu přesvědčen, že to byla první organizovaná výprava do Izraele.
Dobrých zpráv, s nimiž se těch dvanáct izraelských agentů vrátilo, bylo opravdu hodně. Poté však Čtvrtá kniha Mojžíšova 13,32 uvádí větu, která rozhodla o zdaru zmíněné výpravy, jež měla znamenat postup do Zaslíbené země – či spíše o jejím nezdaru: „Ta země požírá své obyvatele!“ Tento závěr – až nás ohromí, jak se shoduje s tím, co dnes slýcháme o Izraeli! – potvrzuje prorok Ezechiel (kapitola 36, verš 13); je zajímavé, že pravdivost tohoto výroku se nikde v Bibli nezpochybňuje. Izraelskému lidu se ovšem tehdy stalo osudným, že dovolili, aby toto hledisko rozhodlo, jak se zachovají. I dnes koneckonců o našem pohledu na zemi, kterou Bůh zvláštním způsobem vyvolil, rozhoduje otázka, čemu dáme přednost jakožto kompetentnímu: zda zprávám v tisku nebo Božímu slovu.
Překlad: Ivana Kultová
Autor
