Cíl křesťanské touhy: pozemský nebo nebeský Jeruzalém?

Hlavou, vrcholným bodem, vyvrcholením veškerých radostí má být Jeruzalém, vyznával žalmista ve starém Izraeli. Hrozil věřícím těmi nejhoršími zmrzačeními, pokud na něj zapomenou. Toto hodnocení města na horském hřbetu mezi Středozemním a Mrtvým mořem udává myšlení, modlitbám a touhám židovského lidu ráz dodnes. Při každé židovské svatbě rozšlápne ženich sklenici a pronese slib: „Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene…“ (Žalm 137,5n).

Jak to však vypadá z hlediska křesťanů? Neříká Nový zákon o Abrahamovi, že „žil v zemi zaslíbené jako cizinec“ a proto „upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh“ (Židům 11,9n)? Nemusejí lidé Nové smlouvy říci s pisatelem listu Židům (11,16): „Nyní však toužíme po lepší vlasti, po vlasti nebeské“? Zvláště když se autor tohoto listu svými slovy „Nestanuli jste jako Izrael před tím, co je hmatatelné: před hořícím ohněm. Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem“ (Židům 12,18.22) neobracel na křesťany z pohanů, nýbrž výslovně na „hebrejské“ Ježíšovy následovníky.

Proto dnes mnoho křesťanů tvrdí, že pozemský Jeruzalém už nemá pro křesťany krom historického žádný jiný význam.

Poukazují na Pavlův jinotaj: „Hagar znamená horu Sínaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť žije v otroctví i se svými dětmi. Ale budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je naše matka“ (Galatským 4,25n). Podle nich je toto město, o něž dnes Izraelci a Arabové, muslimové a Židé vedou tak prudký spor, pro věřící v Krista městem jako každé jiné. Nejpozději vylitím Ducha svatého o Letnicích prý přece nastal čas, kdy už platí, že „nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě“, nýbrž „v Duchu a v pravdě“ (Jan 4,21.24).

To jsou otázky, dotazy, jež si musí klást každý poutník do Svaté země, každý přítel Izraele!

Na druhé straně – a to je problém kritiků křesťanské „jeruzalémské euforie“ – Ježíš svými slovy, že „je to město velikého krále“ (Matouš 5,35), nemínil nebeský, nýbrž zcela očividně pozemský Jeruzalém. Až do poslední knihy včetně označuje Nový zákon pozemský Jeruzalém jako „svaté město“ (Matouš 4,5; 27,53; Zjevení 11,2) a „město, které miluje Bůh“ (Zjevení 20,9).

Východisko z této „šlamastyky“ nám možná ukáže srovnání.

Nový zákon popisuje naše tělo jako „tělo ovládané hříchem“ (Římanům 6,6), poznamenané nemocí a smrtí (Marek 5,29). Naše tělo je „pomíjitelné“ (1. Korintským 15,42.50.53.54), „smrtelné“ (Římanům 6,12; 8,11; 1. Korintským 15,53n.; 2. Korintským 4,11). Slova „tělo“ Pán Ježíš použil ve výroku „Kde bude tělo, tam se slétnou i supi“ (Lukáš 17,37). I na jiných místech v Novém zákoně se tam, kde se očividně míní „mrtvola“, mluví o „těle“ (Jan 19,31; Skutky 9,40). Bez iluzí popsal Pavel naše tělo jako příbytek, v němž „nejsme doma u Pána“ (2. Korintským 5,6), a prohlásil, že „ tělo a krev nemůže být dědicem Božího království“ (1. Korintským 15,50, Český studijní překlad).

Proto chtěl Pavel „raději odejít z těla a být už doma u Pána“ (2. Korintským 5,8). Na jiném místě zvolal: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Římanům 7,24). Pavel věděl, že „i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla“ (Římanům 8,23).

V průběhu dějin církve se proto zas a zas objevovali lidé, kteří svým pozemským tělem opovrhovali. Jejich veškerá touha se vztahovala k budoucímu, nebeskému tělu vzkříšení, které Nový zákon popisuje jako „nesmrtelné“ (1. Korintským 15,53n), „nepomíjitelné“ (1. Korintským 15,42.52-54), „v slávě“ a „ v moci“ (1. Korintským 15,43), tedy v neustálé Boží přítomnosti.

Pod dojmem této vyhlídky mnoho křesťanů zapomnělo na důležitost pozemského těla. Přitom Ježíš pozemská těla nejednou uzdravil a list Judův uvádí, že dokonce „archanděl Michael… se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo“ (verš 9). Ježíš varoval před nebezpečím, že „celé tvé tělo“ bude „uvrženo do pekla“ (Matouš 5,29n.). Pavel své čtenáře napomínal „nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti“ (Římanům 6,13), spíše abychom je „přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť“ (Římanům 12,1) a pro své vlastní tělo choval apoštol naději, že „bude Kristus zveleben na mém těle, ať životem, ať smrtí“ (Filipským 1,20, Český studijní překlad).

Křesťané v antickém světovém městě Korintu se domnívali, že si na základě biblické naděje ve zmrtvýchvstání mohou ospravedlnit každou prostopášnost. Když je pozemské tělo tak jako tak pomíjivé, proč se tedy namáhat s ovládáním něčeho, co je stejně určeno pro supy a červy? Proti tomu se apoštol s rozhodností postavil: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha“ (1. Korintským 6,19n.).

Pavel nevěřil na nesmrtelnost duše tak, jak byla zakotvena v řecké filozofii – byl o ní přesvědčen takto: „Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni“ (Římanům 8,10).

Naše pozemské tělo má naději na věčnost! Proto Pavel pro křesťany v Tesalonice (Soluni) také vyprošoval: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista“ (1. Tesalonickým 5,23).

Apoštol si byl vědom, že Mesiáš Ježíš, „když ve svém pozemském těle podstoupil smrt“, usmířil lidi s Bohem, aby je „před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony“ (Koloským 1,22). A spásný význam má v Pavlově teologii nejen tělo Ježíšovo, nýbrž i jeho vlastní smrtelné tělo. Proto se – jak vysvětlil koloskému sboru – mohl radovat, že nyní za ně trpí „a ve svém těle“ doplňuje, „co zbývá ze soužení Kristových“ (Koloským 1,24, Český studijní překlad).

Kdo dnes přemýšlí o kontinuitě a diskontinuitě mezi naším nynějším tělem a tím, které budeme mít po vzkříšení, může téměř jen spekulovat. Pouze tělo, které měl po vzkříšení Ježíš, nám umožňuje určitý závěr – alespoň ten, že „promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy“ (Filipským 3,21).

Rozhodující je, že Ježíšův hrob byl po vzkříšení prázdný. To znamená, že se nestalo, že by duše z pozemského těla vklouzla do nějaké nové schránky, nýbrž že došlo ke vzkříšení a proměně starého, smrtelného, rozbitého, k smrti utýraného těla. Nové Ježíšovo tělo bylo viditelné a – byť občas s obtížemi – poznatelné. Vzkříšený nebyl vázán na prostor a čas, avšak jeho tělo bylo hmotné. Rozdíl mezi tělem „přirozeným“ a „duchovním“ nelze vysvětlit jako rozdíl mezi „hmotným“ a „nehmotným“.

Ježíš nebyl po zmrtvýchvstání nějaký duch. Ke svým vylekaným učedníkům zvolal: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se.“ Učedníci se mohli vzkříšeného Pána dotýkat a jedl s nimi. Dal se jim poznat – ukázal jim na nohou a rukou stopy po vytrpěném mučení (Lukáš 24,38-43). Tělo vzkříšení bylo zcela nové, zcela jiné, ale stále nějak poznatelné – poznamenané tím, co zakusil v době před vzkříšením.

Pavel jednou provždy odsoudil jakékoli pohrdavé nepřátelství k tělu jako blud, neboť tyto „lidské předpisy a nauky“ se vydávají „za moudrost jako zvláštní projev zbožnosti, sebeponižování nebo tělesné umrtvování, ale nic neznamenají pro ovládání vášní“ (Koloským 2,22n.).

Platí snad něco podobného pro vztah mezi pozemským a nebeským Jeruzalémem?

Jistě, nebeský Jeruzalém bude něco zcela nového. Nevystavějí jej lidé, nýbrž sestoupí „od Boha z nebe… krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha“ (Zjevení 21,2). Biblické svědectví jednoznačně říká, že nový Jeruzalém bude z nového materiálu a že v něm nebude chrám, slunce ani měsíc, neboť „září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek“ (Zjevení 21,23).

Přesně po vzoru starého Jeruzaléma však vizionář Jan označuje nový Jeruzalém jako „svaté město“ (Zjevení 21,2.10; 22,19). A Svaté město, které od Boha sestupuje na novou zemi, není jen všeobecně jakési „Boží město“, nýbrž jde očividně o Jeruzalém. O tom, jaká budou na věčnosti jiná města, lze jen spekulovat. Jeruzalém bude na nové zemi pod novým nebem, bude mít hradby, brány a náměstí, bude zcela nový, úplně jiný a bez poskvrny – a přece bude k poznání jako město Jeruzalém!

Pavel upozorňoval, že pozemské a nebeské je neoddělitelně spojeno: „A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského“ (1. Korintským 15,49), a také na to, že pozemské musí nutně předcházet nebeskému, že nebeské je na pozemském závislé: „Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní“ (1. Korintským 15,46).

Hebrejská mluvnice nemá jen singulár (číslo jednotné) a plurál (číslo množné), nýbrž ještě také duál (číslo dvojné), které například pro (dvě) oči má slovo „einajim“, pro (dvě) uši „oznajim“, pro (dvě) ruce „jádajim“ a pro (dvě) nohy „raglajim“. Rabínští učitelé poukazují na to, že gramatická podoba hebrejského názvu Jeruzaléma, „Jerušalajim“, je duál – číslo dvojné.

Jako je pro duchovní tělo předpokladem tělo přirozené, má svůj pozemský předpoklad i nebeský Jeruzalém. Talmud (traktát Ta’anit 5a) traduje výrok rabbiho Jochanána: „Svatý, pochválen budiž, říká: ‚Nevtáhnu do nebeského Jeruzaléma, dokud nebudu moci vtáhnout do pozemského‘“. Na otázku, zda existuje nebeský Jeruzalém, rabbi odpovídá citátem ze Žalmu 122,3: „Samozřejmě, neboť stojí psáno: ‚Jeruzalém je zbudován jako město semknuté v jediný celek‘“ z pozemské a nebeské složky. Starý, dnes viditelný, často tak nepříjemný, nesvobodný a nedokonalý Jeruzalém je neoddělitelně spjat se svým nebeským protějškem.