Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Prorocký modlitebník 87. žalmu vyhlíží budoucnost: když jde o Sijón, který Hospodin miluje, je možné, aby se součástí Božího plánu staly jako „důvěrní přátelé“ světové mocnosti Egypt a Babylón (verš 4a).
Neplatí to však jen pro tyto dva póly politického a kulturního napětí, mezi nimiž se Izrael už celá tisíciletí nalézá, nýbrž pro všechny národy, blízké i daleké, které jsou s vyvoleným lidem ve spojení (verš 4b): Hle, také Pelištea a Týr s Kúšem
„Pelešet“ jsou Pelištejci, bezprostřední sousedé, často dokonce spolubydlící vyvoleného lidu v zaslíbené zemi Izrael. Přistěhovali se do země Kanaán přibližně ve stejnou dobu jako Izraelci. Osídlili především pobřežní rovinu na jihozápadě země.[1]
Ambivalence
„Pelištejce“ charakterizuje ve vztahu k izraelskému lidu láska i nenávist. Oba sousedé nebyli nikdy schopni oddělit se navzájem jednoznačnými hranicemi. Jejich vztah charakterizovalo napětí mezi nutností soužití a stálou konkurencí, zápasem o nadvládu a žárlivostí.[2]
„Cor“ je hebrejský název Týru, pověstného fénického obchodního střediska ležícího pár kilometrů na sever od izraelských hranic na východním pobřeží Středozemního moře.[3] Ve starověku bylo jméno „Týr“ synonymem nádhery, světovosti, kultury, osvícenství, humanismu, obrovské námořní moci, ale i pýchy,[4] Týr byl z izraelského hlediska branou k oblasti vlivu Féničanů, kteří ovládali celé Středomoří.
Král Híram z Týru byl v úzkém přátelském vztahu s izraelským králem Davidem i jeho synem Šalomounem. Stavebním materiálem i odborným silami podporoval výstavbu paláců a poté především chrámu v Jeruzalémě.[5]
Plodná spolupráce
V 9. a 10. století před naším letopočtem existovaly mezi Jeruzalémem a Týrem úzké politické a hospodářské vztahy. Za Šalomouna byly upraveny státní smlouvou (1. Královská 5,26b).
Hranice mezi oběma státy se přátelsky posouvaly v obou směrech.[6] Společné výpravy do vzdálených zemí umožňovaly dovoz pohádkově přepychového zboží.[7] Později, až do doby[nemá být (až) v době? Copak ta spolupráce existovala nepřerušeně i tehdy, kdy byl Jeruzalém vysídlený a v troskách?], kdy za Ezdráše došlo k výstavbě druhého chrámu, existovala úzká spolupráce mezi Týrem a Jeruzalémem.[8]
Problém
Za Nehemjáše, ovšem Týřané představovali pro vyvolený lid nebezpečí, protože nabízeli vyvolenému lidu ke koupi „ryby a všelijaké zboží“ o šabatu (! – Nehemjáš 13,16) – což nakonec hrozilo „popuzením Boha k hněvu nad Izraelem“ (verš 18).
Žalm 83 zmiňuje „Pelešet a obyvatele Córu“ (verš 7) mezi těmi, kteří uzavřeli proti Izraeli smlouvu (verš 6). Dohodli se, že Izrael jako národ zničí, „ať se nikdy jména Izraele ani nevzpomene“ (verš 5).
Prorok Jóel[9] uvádí „Týr a Sidón“ mezi „všemi pelištejskými kraji“ jako příklad nežidovských národů, s nimiž vede Hospodin právní při, protože se provinily na Božím lidu a zemi.
Pohané ze severu
Za Judy Makabejského se vedle „všech z Ptolemaidy“ (dnešního Akka) uvádí „Týr a Sidón, celá pohanská Galilea“. Také ti se spolčili, „aby nás (Izraelce) vyhubili“ (1. Makabejská 5,15). Několik kapitol věnuje Písmo svaté hrozbám a líčením soudu, jejž Bůh ustanovil pro Týr.[10]
„Kúš“ ovládal černou Afriku, zemi na horním toku Nilu. Na dnešní mapě pokrývá jejich tehdejší území nejen Súdán a Etiopie, nýbrž i východoafrické země kolem Viktoriina jezera: Keňa, Uganda, Rwanda, Burundi a Tanzánie. Bílý Nil oficiálně vytéká u města Jinja, východně[v článku je östliche – nemá být östlich?] od Kampaly v Ugandě, z Viktoriina jezera směrem na sever a nakonec tato nejdelší řeka světa ústí do Středozemního moře.
Obyvatelstvo „Kúše“ je černé pleti (Jeremjáš 13,23), „urostlý lid s lesklou pletí, od lidu široko daleko obávaný“.[11] Tuto zemi zmiňuje Bible jako část zahrady Eden. Již tam je Kúš spojován s řekou, který tuto zemi obtéká,[12] a představuje nejzazší jižní hranici civilizovaného Egypta[13].
I jeden z vnuků Noeho se jmenoval „Kúš“[14]. Mojžíš měl „kúšskou ženu“ a kvůli ní problémy se svými sourozenci Mirjam a Áronem (4. Mojžíšova 12,1). Bible uvádí řadu osob, které žili uprostřed izraelského lidu a měli jméno „Kúš“ nebo označení „kúší“, kúšský[15]. V dnešním Izraeli vyvolává označení „kúší“ stejné asociace a rasistické konotace jako „negr“.
Pomoc z východní Afriky
V Bibli vysílá „Kúš“ na lehkých člunech rychlé posly přes moře (Izajáš 18,2). Je znám svým dalekosáhlým obchodováním (Izajáš 45,14) a drahokamy[16], avšak i vojenskou mocí[17]. V průběhu dějin hrozilo Izraeli opakovaně nebezpečí mocenského útoku ze dvou stran – jednak z Mezopotámie, jednak z Egypta a Kúše.[18]
V královské době vyhledával Juda egyptskou a kúšskou pomoc proti asyrské hrozbě ze severu (Izajáš 20,5-6). Později patřil Kúš k diasporním zemím, z nichž musí Bůh svůj lid vysvobodit (Izajáš 11,11). Znova a znova, až do apokalyptické doby konce se Kúš objevuje jako součást protiizraelské koalice, která Boží lid ohrožuje[19].
Proto vyhlašuje Bůh Izraele soud nad zemí na jihu Egypta[20]. Avšak – jako již u „Rahavu“, „Bavelu“, „Pelešetu“ a „Córu“ – ani cílem Božího soudu nad „Kúšem“ není poprava, nýbrž vzpřímení a uspořádání, nikoli zničení země, nýbrž dosažení toho, že budou přinášet Hospodinu dary „na místo, kde přebývá jméno Hospodina zástupů, na horu Sijón“.[21]
Ctitelé z „černého světadílu“
Bible vyhlíží, že Afričané uznají zvláštní úlohu Izraele a budou uctívat jejich Boha (Izajáš 45,14). Podle Žalmu 68,32n Kúš „vztáhne ruce vstříc Bohu: Království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy Panovníku!“
Pro všechny tyto zčásti blízké, zčásti vzdálenější nežidovské sousedy Izraele platí (Žalm 87,4c): Tenhle se zrodil tam.
Nade všechnu pochybnost se „tito“ – Egypťané, Babylóňané, Pelištejci, Féničané a obyvatelé černé Afriky – narodili „tam“, „daleko odtud“, tedy každý národ ve své zemi. Jsou to „cizáci“, „cizinci“, žádní našinci, žádný vyvolený národ, žádný „Izrael“.
„Tenhle“, který se narodil „tam“, „načichl“ celým tím ovzduším pohanské, nábožensko-pověrečné svévole, vzpoury proti Stvořiteli, jež vtisklo ráz pohanskému světu. Rozdíl mezi Izraelem a nežidovskými národy nelze přehlédnout ani popřít.
Avšak midraš Tehilim[22], po němž sahá Radak[23], traduje výklad rabiho Jehudy bar Šimona, jenž u tohoto místa zdůrazňuje: „V budoucnosti budou národy světa přinášet dary Králi Mesiáši.“
Budoucnost pro východní Afriku
Kdo je důvěrně obeznámen s novozákonním podáním, tomu při těchto slovech bezděčně vyvstanou před očima „mudrci od východu“. Zdaleka – snad z Indie, či přinejmenším z Mezopotámie – šli za svou hvězdou. V Betlémě pak padli s nesmírnou radostí na kolena. Vzývali novorozeného Krále Židů a darovali mu drahocenné věci: zlato, kadidlo a myrhu (Matouš 2,1-12).
Po vzkříšení a nanebevstoupení Páně byl prvním, kdo prosil o křest, vysoce postavený politik z „Kúše“ (Skutky 8,26-40).
Když nyní, na počátku 21. století, putují do Svaté země obrovské skupiny asijských a afrických turistů, nabývá tento text na jedinečné aktuálnosti, nad níž se tají dech. Tito „tam“ narození lidé nevědí nic o tisíciletích protižidovských křesťanských dějin, ani o teologii, která na nich byla založena. Čtou Bibli s nádherně naivní bezprostředností. A s velkou zvědavostí rozpoznávají v aktuálním dění kolem moderního Státu Izrael ruku živého Boha.
Překlad Ivana Kultová a Krista Gerloffová
[1] אברהם אבן-שושן (עורך), קונקורדנציה חדשה לתורה נביאים וכתובים (ירושלים: הוצאת „קרית-ספר“ בע“ם, מהדורה רביעית תשמ“ב/1982), 946.
Srov. Soudců 3,3; Jozue 13,3; 1. Samuelova 6,16-17.
[2] Podrobné pojednání o pojmu „Pelešet“ najdete v mé knize „Die Palästinenser. Volk im Brennpunkt der Geschichte“ (Holzgerlingen: SCM-Hänssler, 3. Auflage 2012) na str. 333-378 pod nadpisem „Last, but not least: Was sagt die Bibel zur Palästinenserfrage?“
[3] Jozue 19,29; 2. Samuelova 24,7; v biblické literatuře je to jméno často uváděno jedním dechem se Sidónem, který leží o 36 km dále na sever: 1. Královská 5,20; Izajáš 23; Jeremjáš 25,22; 27,3; 47,4; Jóel 4,4; 1. Makabejská 5,15; Matouš 11,21-22; 15,21; Marek 3,8; 7,31; Lukáš 6,17; 10,13-14; Skutky 12,20.
[4] Viz Jozue 19,29.35; 2. Samuelova 24,7; Izajáš 23; Ezechiel 26-28; Ozeáš 9,13; Ámos 1,10; Zacharjáš 9,2-3; 2. Makabejská 4,18; Skutky 21,3.
[5] 2. Samuelova 5,11-12; 1. Královská 5,15nn; 1. Paralipomenon 14,1; 22,4; 2. Paralipomenon 2,2.10nn; srov. též 1. Královská 7,13-14.40.45; 9,11nn; 2. Paralipomenon 4,11.16.
[6] 1. Královská 9,11-12; 2. Paralipomenon 8,2.
[7] 1. Královská 9,27; 10,11.22; 2. Paralipomenon 8,18; 9,10.21.
[8] Žalm 45,13; Ezdráš 3,7.
[9] Jóel 4,4; srov. též Zacharjáš 9,2-4.
[10] Izajáš 23; Jeremjáš 25,22; 27,3; 47,4; Ezechiel 26; 27; 28; 29,18.20; Jóel 4,4; Ámos 1,9-10; Zacharjáš 9,2nn.
[11] Izajáš 18,2.7; srov. Izajáš 45,14.
[12] 1. Mojžíšova 2,13; srov. též Izajáš 18,1-2.7.
[13] Ezechiel 29,10; 2. Paralipomenon 21,16; Ester 1,1; 8,9; Júdit 1,9.
[14] 1. Mojžíšova 10,6.7; 1. Paralipomenon 1,8.9.
[15] 2. Samuelova 18,21-23.31-32; 2. Paralipomenon 14,8; Žalm 7,1; Jeremia 36,14; Sofonjáš 1,1.
[16] Jób 28,19; Daniel 11,43.
[17] Ezechiel 38,5; Nahum 3,9.
[18] 2. Královská 19,9; Izajáš 20; 37,9; Jeremjáš 46,9; Nahum 3,9.
[19] 2. Paralipomenon 12,3; 14,8-14; 16,8; Ezechiel 38,5.
[20] Izajáš 18; 20; Ezechiel 30; Sofonjáš 2,12.
[21] Izajáš 18,7; srov. Sofonjáš 3,10, a pak ovšem Izajáš 2,1-5 a Micheáš 4,1-5.
[22] Pojem „midraš“ (מדרש) je odvozen od hebrejského kořene „daraš“ (דרש), který znamená „pátrat, bádat, usilovně hledat“. „Midraš“ je tedy doslovně „výzkum, bádání, i ve smyslu studium, výklad, učení“, zde je použit jako vše obsažný pojem pro rabínský výklad, které se ve starověku předávalo ústně, později písemně. „Midrašim“ jsou výklady biblických textů a jsou seřazeny podle biblických knih, zatímco „Talmud“ pojednává praktické otázky života a je dělen tématicky. „Midraš Tehilim“ je výklad Knihy žalmů.
[23] Rabbi David Ben Yosef Kimchi (1160-1235), tak řečený „Radak“, byl prvním mezi velkými vykladači Písma a gramatiky hebrejského jazyka. Narodil se v jihofrancouzském Narbonne. Otec mu záhy zemřel, proto Davida vychovával jeho bratr Moše Kimchi. Studoval filozofii dovoloval Radak pouze lidem upevněným ve víře v Boha a v bázni před nebesy. Otevřeně se přel s křesťany a napadal zejména jejich alegorický výklad Písma i teologické tvrzení, že oni jsou „pravý Izrael“.
Autor
