Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Židé kradou Palestincům zemi. Tato výtka se táhne všemi úvahami o izraelsko-palestinském konfliktu jako červená nit. Za velkou překážku smíření v blízkovýchodním konfliktu se považuje skutečnost, že se izraelští osadníci usazují na palestinském území.
V samém předvoji tohoto sporu stojí Jossi Edri ze židovské osady Bejt Chagaj na jižním okraji Hebronu. Jeho hlavním povoláním je dohled nad bezpečností židovských vzdělávacích institucí – internátů a škol mateřských, základních, talmudických i vojenských přípravek pro mladistvé – na ploše asi jednoho tisíce čtverečních kilometrů. Krom toho zodpovídá v izraelských osadách na jihu hebronských hor za propojení mezi armádou a civilní správou. Mnoho času tráví též získáváním půdy od Palestinců pro židovský národ.
Těžký Land Rover se namáhavě plazí po kamenité půdě prašné, vyprahlé pustiny. Nadprůměrnou váhu vozidla netvoří jen výstroj – vysílačky, zbraně, munice, záchranné zařízení a lékařské pomůcky – nýbrž i opancéřování tmavozeleného terénního vozu těžkými kovovými deskami ve dvířkách a neprůstřelná, dva centimetry silná okna.
Na první pohled se jižní hebronské hory, kde judská pahorkatina přechází v nekonečnou Negevskou poušť, jeví jako nepřátelské, nehostinné území – nejen z hlediska přírody, nýbrž i lidí, společnosti a politické situace. Mrtvolu v nejkratší době likvidují hyeny a supi. Každé nové pole, každý stan, každý obytný kontejner a každá chatrč představuje už po několik let nekonečný boj mezi národy, které se zde snaží existovat. Horský hřbet mezi Středozemním a Mrtvým mořem bývá už od biblických dob opětovně prosáklý krví těch, kteří jej chtějí osídlit.
Při pohledu hlubším však má i tato země a její lidé svůj půvab nebo přinejmenším zajímavost. Třeba příroda je tady jedinečně rozmanitá: vždyť se tu, na jižním okraji judského pohoří, setkávají čtyři podnební pásma. Ani vztahy lidí žijících v této krajině se neomezují na jediný rozměr podle jakéhosi schématu „Izraelci tady“ a „Palestinci támhle“. Jen si připomeňme lidi z jeskyní, dodnes arabsky nazývané „Hamra“, ve volném překladu „pijáci červeného vína“. Někdy před dvěma a půl stoletím opustili svou vlast na jihu Arabského poloostrova, protože v Jemenu zakoušeli Židé pronásledování. Do Zaslíbené země přišli o celé měsíce později jako „muslimové“. Dodnes rozsvěcí mnoho hamrovských rodin v pátek večer tradiční světla. Oficiálně je však Izrael považuje za „Palestince“; nechce o nich nic vědět.
Jossi Edri mi odhaluje, že pod hrubou slupkou nezákonnosti funguje jemné předivo rozmanitých pořádků. Sám se narodil před více než půlstoletím v Casablance, na africkém pobřeží Atlantiku; hovoří plynně arabsky, do Izraele se přistěhoval s rodiči a od té doby, co jako náctiletý přišel do Hebronu, navázal s palestinskými sousedy mnohostranné vztahy. Vypráví o svém mládí prožitém s dětmi šejka Dža´abarího i o tom, jak coby tlumočník a osobní strážce provázel v osmdesátých letech rabína Levingera ke starostovi Kavasmemu. „Pro nás Orientálce je tím nejdůležitějším čest,“ konstatuje Jossi, „a to platí nejen pro Araby, nýbrž i pro nás, Židy z Východu.“ A dodává: „Dotkneš-li se Orientálcovy cti, klidně se nechá okrást o všechny peníze. Ale pomstí se způsobem, o jakém se ti ani nesnilo.“ Tohle mnozí Evropané nechápou.
Land Rover zprudka zastaví na vršku kopce. Je odtud vidět daleko do kraje. Jossi však pátrá zrakem po zemi, až na jednom kameni najde, co hledal: zvětralou mosaznou polokouli zapuštěnou do balvanu. Tyto milníky umístili Britové po svém převzetí vlády nad Palestinou v roce 1917 na mnoha místech. Celá jedna brigáda britské armády se věnovala vyměřování půdy, mapování, archeologii a výzkumu fauny i flóry.
Britští kartografové zaznamenávali krom budov i výškové údaje, potočiště a staré cesty, i římské silnice; řídili se přitom uvedenými milníky. Hlavním důvodem horlivé snahy zmapovat vše, co spadalo pod jejich vládu, bylo vymáhání pozemkových daní. U místních lidí nepátrali jen po názvech hor a potoků, nýbrž i po jejich uživatelských a vlastnických právech.
V osmanských dobách náležela veškerá země sultánovi, existovala pouze užívací práva. Britové je zaznamenali podle toho, jak byla zapsána v listinách o vlastnictví zvaných „kušan“. Přírodní les, skalnatá území, poušť a moře nepatřily nikomu, označovaly se jako „mavat“ – země „mrtvých“, která nepřináší žádný užitek a proto ji též nelze zdanit.
Jossi ví, že staré záznamy mají pouze podmíněnou spolehlivost. „Pokud někdo vlastnil pozemky o rozloze sto padesáti dunamů, často Britům, kteří zemi obsadili, nahlásil pouze padesát dunamů jako ‚mali‘, tedy jako užitkovou plochu podléhající daním“ a to, jak je Jossimu jasné, „třebaže ve vsi každý věděl, že to neodpovídalo skutečnosti.“ Rozhodující bylo, že zdanění pak bylo nižší. Navíc se hranice za Osmanů zapisovaly podle přírodních opěrných bodů – vodních předělů, studnic a pramenů, potočišť, zřícenin nebo i stromů – což se během času měnilo. Vzdálenosti se zaznamenávaly podle počtu ušlých kroků. Rozporné údaje nejsou tudíž žádnou vzácností – čímž se ovšem otázka, komu zde která půda patří, nestává ani zdaleka lhostejnou.
Ve své kanceláři vyjímá židovský nákupčí půdy ze šanonů a plastových fólií zažloutlé dokumenty a klade je na stůl: „Zde je zaznamenán katastrální plošný údaj ‚jatta‘ – Turci to měli v pozemkových záležitostech docela dobře zorganizováno … A tady stojí: ‚Otiskem palce jsem stvrdil, podle islámského práva šaria‘ – a tuhle vidíš pozdější potvrzení z doby britského mandátu.“ Papírově vlastně územní práva v tomto kraji zaznamenali teprve Britové. Skutečnou pozemkovou knihu však nevytvořili ani oni.
Kdo se mohl v osmanské době takovým záznamům věnovat? – Obvykle lidé, kteří uměli číst a psát: písaři, učenci, duchovní zasedající při soudech práva šaria a boháči. Převážná většina národa byla negramotná, byli to hlavně feláhové, chudí zemědělci. Při vystavování nového „kušanu“ museli jeho pravost dosvědčit sousedé a muchtar (starosta), stejně jako to v biblických dobách popisuje třeba čtvrtá kapitola knihy Rút. Pozemky v držení všeobecně dostávali zámožní lidé se zvláštním vztahem k sultánovi v Cařihradě, a i ti často jen s omezením na několik let.
„Chceme-li dnes přijít u určitého pozemku na kloub vlastnickým vztahům,“ vysvětluje Jossi Edri, „řešíme nejprve otázku, o jaký druh země jde. Pomocí leteckých snímků – první v tomto kraji pořizovali pro Osmany počátkem dvacátého století němečtí piloti – zjišťujeme, zda se daného území v uplynulých desetiletích hospodářsky využívalo. Další otázka v pořadí zní: šlo o státní půdu? Je někde zaznamenána v pozemkové knize?“
„Pokud takový záznam existuje, vyhrál arabský majitel terno: může půdu okamžitě prodat, neboť v takovém případě je vše jasné. Pokud přijde s dokladem „malia“ – tedy něčím na způsob prohlášení o dani z výnosu pocházejícím z osmanské či britské doby – musí se s příslušným pozemkem přesně vykázat, nechat si vyhotovit mapu, jejíž pravost pak opět musí dosvědčit sousedé. To je začátek procedury, během níž vše zkoumají úřady. Teprve po bezpečně nezávadném zjištění statutu pozemku si můžeme podat žádost o povolení převést zemi do našeho vlastnictví.“
Edri listuje ve starých dokladech z času Osmanů, z doby britského mandátu, od Jordánců. „Tady získal rabín Suliman Mani jeden pozemek počátkem dvacátého století. Koupi zaplatili sponzoři z Bagdádu. Tuhle se mluví o šejkovi Tamímím z Hebronu a tam zase podepsal jeden doklad v roce 1931 rabín BenCijon Avraham Konika.“ Písemnosti jsou vyhotoveny v osmanské turečtině, arabštině a angličtině, ale též hebrejsky. „Tohle je dokument z roku 1928… Podívej, tenhle dědeček žil v letech 1870 až 1935 … a tady je dokument o rozdělení dědictví.“
„Existuje rozhodnutí izraelského Nejvyššího soudního dvora povolující komukoli zakoupení země na kterémkoli místě podléhajícím izraelské vládě“, vysvětluje Edri a dodává: „Cokoli jiného by byla diskriminace. Ve snahách o získávání země máme na své straně právo osmanské, britské, jordánské i izraelské. Potyčky o to, zda si na sporných územích Západního břehu Jordánu Židé smějí kupovat půdu nebo ne, jsou čistě politické a nemají s právem vůbec nic společného.“
Bez mrknutí nebo i jen delšího zamyšlení odpovídá na otázku, zda se setkal s krádeží země. „Ovšem! Existuje země, kterou Židé dosud používali. Celá léta nikdo nepřišel a nevznesl na ni nárok. A pak existuje soukromé arabské území ležící uvnitř některé osady, ta je prakticky obklopuje. Pokud se ovšem dokáže, že Žid má v držení pozemek patřící Arabovi, izraelský soud jej odtamtud vyžene. V Izraeli je právní situace jednoznačná: kdo neprokáže, že země, kterou drží, je jeho majetkem, musí ji opustit.“
„To se ostatně shoduje s biblickým právem,“ objasňuje tento ortodoxní Žid s jarmulkou na hlavě, v jehož výkladech se neustále bezděčně mísí současná politika se starými biblickými příběhy: „To, že Bůh zaslíbil Izraelitům zemi, ani zdaleka neznamená, že si ji mohli prostě vzít – nebo že by to mohli udělat dnes, jak se jim zachce. I náš otec Abraham si musel jeskyni Machpela právě tak koupit za plnou tržní cenu, stejně jako Jákob pole v Šekemu nebo král David Chrámovou horu v Jeruzalémě.“
A pak ví Jossi i o případech, kdy Židé ukradli zemi jiným Židům. „Například tady, v osadě Otniel, si jeden Žid koupil pozemek. A teď se s ním o něj jiní Židé přou před soudem.“ Ani v tom, jak se zdá, se od biblických dob mnoho nezměnilo – jen si připomeňme příběh Izraelce Nábota, jemuž izraelský král Achab prostě uzmul vinici, aby si tam mohl založit zeleninovou zahradu.
Ani při územních sporech mezi Palestinci a Izraelci neprobíhalo vždy vše podle práva. Jossi Edri se s tím nijak netají. V roce 1929 zlikvidoval pogrom židovskou obec v Hebronu, která existovala více než tři tisíce let. V dalších letech se v opuštěných židovských domech usadili Arabové. Počátkem osmdesátých let se Jossi podílel na pátrání mladých Izraelců po „majetku otců“, který chtěli získat zpět. Pomáhala jim v tom jedna Židovka provdaná za Araba, která se vrátila z Jordánska.
Když bylo jasné, že určitá nemovitost byla původně židovským majetkem, „museli jsme obyvatele přesvědčit o nutnosti domy opustit.“ Vláda dala pro podobné případy k dispozici odškodné a „pomáhali jsme jim najít nové ubytování“. Když ale finanční pobídky nestačily, docházelo i k „náznakům“, hrozbám – „a tu a tam zaletěl do některé zahrady i ruční granát“, rozpomíná se Jossi na akce, které vláda Izraele rozhodně nepodporovala a které dnes sám označuje jako „nezákonné“ a „zločinné“. Ani majetek prokazatelně uloupený Židům se nesmí jednoduše brát zpět násilím. Je nutno jej – a zde užívá Jossi starého, biblického hebrejského pojmu – „vykoupit“.
Proti dnes zobecnělé výtce, že přistěhovalí Židé domácím Palestincům zemi uloupili, se staví Edri s plnou vehemencí: „Každou půdu, na níž se usazujeme, je nutno koupit – přesně tak, jako Abraham koupil jeskyni Machpela. Ano, Bůh nám tuto zemi zaslíbil. Ano, vrátili jsme se – ale pak jsme veškerou zemi a půdu, na níž dnes žijeme, kupovali, od území zakoupených počátkem dvacátého století až dodnes. Nikoho jsme nevyhnali!“
Rozhovor cestou v terénním voze, stejně jako v kanceláři nebo doma u obligátního šálku černého čaje, neustále přerušují telefonáty. Hlásí se lidé od bezpečnosti i od armády s dotazy či se žádostmi o řešení – avšak nejen oni. Mnoho telefonických rozhovorů probíhá v arabštině. Pro značný počet Palestinců představuje tento šéf bezpečnosti osadníků s orientální mentalitou a nepřehlédnutelnou sympatií k této drsné zemi a jejím rozvaděným obyvatelům poslední záchranu v situaci, kdy se politicky i ekonomicky ocitli ve slepé uličce.
Ať jde o rodinné či kmenové spory, o problémy s úřadem Palestinské autonomie nebo prostě o hospodářskou nouzi, Palestinci opakovaně nevidí jiné východisko, než se obrátit na své bezprostřední židovské sousedy. „V Palestinské autonomii není žádná právní jistota,“ konstatuje Edri a vyklopí zcela čerstvou zprávu o muži, kterého jeden palestinský bezpečák na sedmdesát dní pověsil za ruce. Hořce se zasměje: „Dobře se tomu od nás naučili. Tohle nedělají jen Arabové. Podobné věci dělávali i Židé. Taková je hrozná realita.“
Listuje dál v dokladech a ukazuje mi jeden papír: „Tohle je důvěrné. Proslechne-li se, že o tom víme, stráví zbytek života za mřížemi, pokud vůbec přežije… To jeden táta blbnul, zatáhl do toho synátory… Zlámali někomu obě ruce… Tady aby jeden dával setsakramentsky bacha, nebo to nakoupí z bouchačky – a měl jsem takové případy…“ Zas a zas jde o prodej země Židům. Taková výtka zřejmě v palestinské společnosti padne někdy i proto, aby bylo možno na někoho učinit nátlak – a obviněný to nezřídka zaplatí životem.
„Ekonomická situace Arabů je v tomhle kraji zčásti tak zlá, že ti lidé ani nemají pořádně co jíst,“ vypráví Jossi. „Proto mi nabízejí zemi ke koupi.“ Ze stovek rozhovorů ví jedno: „Hodně Palestinců chce odtud. Potřebují jen peníze na cestu. Z tohoto hnutí má úřad Palestinské autonomie strach. Pro boj proti němu zřídil zvláštní jednotku. Jenže ti lidé vidí, že v PA vládne diktatura. V Izraeli a v Evropě vidí demokracii – a chtějí ji také.“
Zatímco židovský nákupčí země pokračuje ve vyprávění, jak nalézá své zákazníky, mám přímo před očima účinky hnutí BDS (bojkot, bránění investicím, sankce). Hospodářským nátlakem chtějí západní nevládní organizace a církve židovský stát donutit sklonit se před jejich politickými představami. A výsledek? Osadníci stěhují své ekonomické podniky o pár kilometrů dál na západ, do jádra izraelské země. Propouštějí své palestinské dělníky. Tím vzniklá nouze nutí Araby prodávat zemi izraelským osadníkům, protože nevidí žádnou jinou možnost, jak uspokojit své každodenní potřeby. Západní úsilí podkopat izraelskou politiku osídlování nutí Palestince, aby prodávali svou zemi Izraelcům.
Překlad Ivana Kultová
Autor
