Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
V oddílu Tóry zvaném „Naso“ ze 4. Mojžíšovy 4,21‑7,89, je obsaženo kněžské požehnání. Když izraelský lid tábořil na pouští, promlouval Hospodin s Mojžíšem o tom, že mají Áron a jeho synové, tedy kněží, Izraelcům žehnat a řekl mu, přesně kterými slovy: „Budete žehnat synům Izraele těmito slovy:»Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.« Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.” (4. Mj 6,22-27)
Všichni vykladači jsou si zajedno v tom, že tato slova obsahují materiální, fyzické i duchovní požehnání a vyrcholí přáním míru a pokoje. Tak chce Hospodin žehnat synům Izraele a kněží mají být jeho nástrojem. Ačkoliv se požehnání vyslovuje nad celým zástupem nebo skupinou lidí, je formulováno v druhé osobě, což mu dodává osobní charakter. Každému jednotlivci se dostává požehnání.
V Izraeli se recituje každý den v rámci ranní modlitby, o sobotách a svátcích i při přídavné modlitbě „musaf“. Mimo Izrael se kněžské požehníná vyslovuje jen o svátcích. O hlavních židovských svátcích se mnozí Židé shromažďují u Zdi nářků ve starém městě v Jeruzalémě, kde židovstvím uznaní kněží, tedy potomci Áronovi, toto požehnání prozpěvují. Kněží jsou vyzvání rabíny, kteří působí u „Zdi nářků“, aby se dostavili a požehnali židovským poutníkům z Izraele i diaspory. V den „birkat ha-kohaním“ se shromáždí stovky kněží, kteří se vztaženýma rukama hlavy pokryté modlitebními šály opakují po předzpěvákovi „chazanovi“ Hospodinovo požehnání.
Na nápad masového požehnání kněžími přišel rabi Menachem Mendel Gafner. V roce 1970, během vysilující války s Egyyptem, usedl prý jeruzalémský rabín na lavičku u Zdi nářků, přemýšlel nad situací a meditoval nad moudrostmi Talmudu a Bible. Vzpomněl si na obnovenou slavnost hodu beránka za krále Chizkiáše: „Potom lévijští kněží povstali a lidu udělili požehnání. Jejich hlas byl vyslyšen a jejich modlitba vešla až do jeho svatého příbytku, do nebe.“ (2. Paralipomenon 30,27) Ve staré knize, napsané před 700 lety rabínem Jehudou HaChasidem „Sefer Chasidim“ objevil společně s přáteli zprávu o procesí kněží kolem Olivové hory z doby „Gaonim“, které mělo přiblížit příchod mesiáše.
Další rabíni se nechali ideou kněžského požehnání zástupů nadchnout. Rozhodovali se mezi dvěma místy, Olivovou horou a Zdí nářků. Nakonec byla vybrána Zeď nářků, kde se roku 1970 v židovském měsíci kislevu konalo první hromadné kněžské požehnání. Sám rabín Gafner byl překvapen kolik kněží a kolik účastníků se dostavilo. Menachem Mendel Gafner zemřel v roce 1984 a zažil v Jeruzalémě 51 masových požehnání. Do své závěti napsal: „Kněžské požehnání má pokračovat až do chvíle, kdy přijde náš sparvedlivý vykupitel.“ I u křesťanů se kněžské starozákonní požehnání těší oblibě. Používá se v katolické, anglikánské a evangelické luterské církvi. Křesťané by neměli zapomenout komu podle boží vůle původně toto požehnání platilo. „Královské kněžstvo“ má i nadále žehnat židovskému lidu a přát mu vše nejlepší v materiální, fyzické i duchovní oblasti a především mír a pokoj. Sbor věřících by těmito slovy neměl žehnat sám sobě, ale synům Izraele. Požehnání se mu vrátí podle Hospodinových slov řečených praotci Abrahamovi: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě“ (1. Mose 12,3).
Autor
