Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!

Ještě nikdy jsem se na blízkovýchodní politické scéně nesetkal s tím, že by se někdo ptal na biblické hranice zaslíbené země. Neznám žádného politika, který by si stanovil za cíl převést určitá biblická proroctví o hranicích do politické reality.

Za to se ale opětovně setkávám s křesťany, kteří se mne ptají, kdy asi tak stát Izrael dosáhne svých biblických hranic. I zcela světští mediální tvůrci a političtí analytici si v uplynulých letech zjevně dělali starosti, zda jistí izraelští politikové nesní o „úplném Izraeli v biblických hranicích“. Proto je určitě namístě zjednat si jasno v tom, co vlastně Bible o hranicích zaslíbené země říká.

Ta země má hranice

Především je třeba se držet jedné skutečnosti: země, do níž měl Mojžíš národ Hebreů vést, nebyla neomezená. Měla vždycky hranice.[1] Egypt, na jihozápad od země Kanaán, je z biblického pohledu právě tak cizinou,[2] jako Asýrie na severovýchodě.[3] Že je zaslíbená země ohraničena, vyplývá i z toho, že může být území pro někoho příliš malé.[4]

Přicházející Boží lid si tedy nesmí prostě vzít, co se mu zlíbí, i kdyby se klamně domníval, že je toho schopen. Bible nepodporuje žádné mezinárodní právo opřené o rozhodnutí většiny, ani neuznává jako legitimního vlastníka toho, kdo se dokázal prosadit, protože byl silnější.

Hranice stanoví Stvořitel

Podle toho, co říká Bible, je to právě jediný, pravý, živý Bůh, kdo vytváří rozdíly mezi jazykovými rodinami a národy (1. Mojžíšova 11,9), působí stěhování národů (Ámos 9,7) a stanovuje jim hranice.[5]

Rozhodujícím činitelem je přitom poslušnost lidí vůči Božímu slovu. Proto nejsou hranice, které Bůh vytyčuje určitému národu, nikdy do kamene tesaným a neměnným „právem perským a médským“.[6] Hranice určité země jsou závislé na vztahu příslušného národa k živému Bohu. Jejich průběh proto může také o tomto vztahu ledacos vypovědět.[7]

Co patří k zaslíbené zemi

Myšlení Bible se odvíjí od středu. Vyjdeme-li od příběhu praotců a pokračujeme-li až do Nového zákona, zjišťujeme, že ústředním bodem zaslíbené země je Sijón, tedy město Jeruzalém. Prorok Ezechiel nazývá toto město „pupkem země“ (Ezechiel 38,12). Jeruzalém je místo, které si Hospodin vyvolil ze všech kmenů Izraele.[8]

Leží na horském hřbetu, který se táhne od severu k jihu a dosahuje výše přes tisíc metrů nad mořem. V Bibli se uvádí jako „pohoří Emorejců“ nebo též „izraelské pohoří“.[9] Na jih od Jeruzaléma leží Judsko s hlavním městem Hebronem[10], na sever „benjamínská země“[11], „efrajimské pohoří“[12], případně později „Samařsko“ se středem v Šekemu, dnešním Náblusu.[13] Na severozápad vybíhá toto horské pásmo do Karmelu (Jeremjáš 50,19).

Při pohledu z Jeruzaléma přechází hornatá země v pahorkatinu, hebrejsky zvanou „Šefela“[14]. Pak přijde pobřežní rovina a přirozená, proto nikdy nezpochybňovaná západní hranice zaslíbené země, Středozemní moře, jinak též nazývané „mořem Pelištejců“ či „Velkým mořem“.[15]

Na východ klesá středoizraelské pohoří – zčásti příkře – k syrsko-africkému riftu, jenž u Mrtvého moře dosahuje hloubky přes 400 m pod hladinou moře, což je nejhlubší bod zemského povrchu. Na jih od Mrtvého moře odděluje pouštní údolí „Arava“ Negevskou poušť na západě od pohoří Edóm na východě a sahá až k severní špici Rudého moře, kde dnes na dohled od sebe leží jordánská Akaba a izraelský Eilat.

Od úpatí Antilibanonu, jejž na jihu zakončuje hora Hermon, proudí Jordán Genezaretským jezerem od severu do Mrtvého moře a tvoří tak přirozenou východní hranici.[16] V biblické hebrejštině se Mrtvé moře nazývá mořem „solným“ či „východním“.[17]

Negevská poušť[18] tvoří přirozenou jižní hranici zaslíbené země, nazývanou v Bibli často „končinami země“.[19] Tato hranice se posouvá vždy podle povětrnostní situace a technických schopností obyvatel země. Z doby krále Šalomouna se připomíná Esjón-geber,[20] přístav u Rudého moře v oblasti dnešního Eilatu.

Sever a východ je díky zeměpisným podmínkám a příznivému podnebí úrodným, kultivovaným územím, proto je předmětem nejasností, diskusí a střetů, včetně válečných. Proto lze – především na severu a na východě – sledovat, jak se hranice zaslíbené země mění podle vztahu tamních lidí k Bohu. Bible na tyto přírodní zeměpisné a s tím spojené podnební skutečnosti naráží na mnoha místech.

Země na východ od Jordánu

Území kmenů Edómu, Moábu a Amónu byla původně pro Hebreje nedotknutelnou cizinou. Ohledně území Edómců Bůh Hebreům po jejich odchodu z Egypta výslovně vzkázal: „Vám z jejich země nedám ani stopu“ (5. Mojžíšova 2,5). Totéž platilo o zemi Amónců (5. Mojžíšova 2,19.37) a Moábců (5. Mojžíšova 2,9), vzhledem k čemuž se i území na východ od Jordánu v knize Rút (1,1) i potom ještě považuje za cizinu.

Již v Mojžíšově době se to ovšem změnilo. Území „od Arnónu po Hebron“, území Moábu a Amónu, pak ale především „země Gilead“[21] a Bášan (Jeremjáš 50,19), dnešní Golanské výšiny, byly Izraelcům přiřčeny pro osídlení.[22] Prorok Abdiáš vidí, že se Izrael dokonce zmocňuje „Ezauovy hory“ (Abdiáš 19).

Příslovečná je v biblickém jazykovém úzu skutečnost, že země Izrael sahá „od Danu (na úpatí hory Hermon) až po Beerševu (v severním Negevu)“.[23] Od počátku se však ve smyslu severní hranice mluvilo i o Libanonském pohoří[24], o krajině „kudy se přijde do Chamátu“[25] (dnešní syrské město Hamá), a „až po Eufrat“[26].

Jádro země je na západ od Jordánu

V knize Jozue 22,9-34 je zpráva o zajímavé události, která je v této souvislosti relevantní. Kmeny Rúben a Gád a polovina kmene Manasesova se usadily východně od Jordánu mezi „Arnónem a Hermonem“. Nyní postavily v blízkosti Jordánu oltář „na hranici území Izraele“ (verš 11). V rámci sporu, který z toho vznikl, se území na východ od Jordánu přísně odlišuje od „země vlastnictví Hospodinova, kde se usídlil příbytek Hospodinův“ (verš 19).

Vraťme se ještě jednou na jihozápad země. Jako hranice země s Egyptem se tam uváděly „egyptská řeka“, Nil, „Rudé moře“, „egyptský Šíchor“ nebo také „egyptský potok“.[27] „Egyptský potok“ se mnohdy ztotožňuje s vádím El-Aríš, které leží asi uprostřed severního Sinaje.

V době Makabejců dochází k dosti přesnému popisu rozsahu dnešního státu Izraele: v 1. knize Makabejské 11,59 se totiž mluví o „týrském žebříku“, dnešním Roš ha-nikra, „až k hranicím Egypta“.

Osobní přístup

Navzdory bezpočtu údajů o hranicích je z pohledu Písma svatého velice obtížné pro zaslíbenou zemi pevně určit nějaké jednoznačné „státní území“, nějaké jasně ohraničené „pozemkové vlastnictví“ vyvoleného lidu. Zvlášť zřetelně se to ukazuje, pomyslíme-li na subjektivní hledisko, které u výroků v Bibli týkajících se hranic zaslíbené země opětovně vstupuje do hry.

První definici zaslíbené země nalézáme v 1. knize Mojžíšově 13,14-15. Bůh tam Abramovi říká: „Pozvedni oči a z místa, kde jsi, se podívej na sever a na jih, na východ i na západ, protože celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu.“

Pohled kolem dokola

„Co vidíš, dám ti!“ – Přitom není jasné, kde se Abram nacházel, když obdržel od Hospodina toto zaslíbení. Nevíme ani v jakou denní dobu a v kterém ročním období k tomu došlo, ani jaké bylo počasí. Biblický text nechává čtenáře v nejistotě, jak dobře sloužil zrak tehdy pětasedmdesátiletému Abramovi. A to ačkoli by všechna tato fakta byla rozhodující při stanovení hranic.

Jednoznačnější je biblická tradice u Mojžíše. Stodvacetiletý Mojžíš nesmí do zaslíbené země vstoupit. Stejně jako tomu bylo u Abrahama, je stanovení hranic subjektivní z úhlu pohledu pozorovatele. Tentokrát je ovšem jasné, že se dívá z hory Nébo, z vrcholku horského hřebene východně od Jordánu. Zároveň o Mojžíšovi čteme, že „jeho zrak nezeslábl“ (5. Mojžíšova 34,7).

Navíc je to, co Mojžíš vidí, jasně pojmenováno: od „Gileádu po Dan“ – to znamená východojordánský horský hřbet, dnešní Golanské výšiny až k Hermonu. Pak „celého Neftalího“ – východní okraj galilejského pohoří. „Celé území Efrajima a Manasesa a celé území Judy až k Západnímu moři“ – středoizraelský horský masiv s Šefelou a pobřežní rovinou až ke Středozemnímu moři. A pak dále nalevo, směrem na jih: „Negev“, Judskou poušť, Mrtvé moře až těsně k jeho okrajům a „Palmové město“ Jericho (5. Mojžíšova 34,1-3).

Přijmout jako dědictví

Pro vytyčení hranic v zaslíbené zemi je rozhodující osobní perspektiva nositele zaslíbení, jeho vztah k Bohu a jeho vztah k zemi. Tento způsob uvažování vysvítá i z desateronásobného zdůrazňování skutečnosti, že Bůh zemi lidu dává s příkazem „obsadit ji jako dědictví“[28]. Hebrejský slovní kořen jaraš (ירש) se podle té které souvislosti překládá „dědit“, „odkázat“, „podědit po někom“, „převzít do vlastnictví“, „dobýt“, „vyhnat“ nebo „osídlit“.

Se zaslíbením země je tedy spojen úkol zcela osobně přistoupit, zhlédnout a převzít zemi do vlastnictví jako dědičný podíl. Proto je přikázání žít v zemi Izrael, v případě opačného rozhodnutí zákaz zemi opustit, pro rabínské učitele tak důležitý.[29]

„Vkročit“ do země

Už u Abrahama vidíme, že mu Bůh o zemi, kterou mu přislíbil, mnoho neřekl. Jenom: to je „ta země, kterou ti ukáži“ (1. Mojžíšova 12,1). Rozhodující pro další cestu bylo, že „Abram šel“ (verš 4), že do země Kanaán se svou velkorodinou vešel (v. 5) a táhl přes ni (v. 6).

Když Abram usiloval o pokojný vztah s Lotem a odstoupil mu proto nejlepší část zaslíbené země (1. Mojžíšova 13,1-12), zopakoval Bůh, co má s Abramem a jeho potomky v plánu (v. 14-16). Pak Abramovi přikazuje (v. 17): „Vstaň a procházej zemí křížem krážem, protože ji dám tobě. “

O několik pokolení a staletí později Mojžíš popisuje zemi, kterou chce Bůh svému lidu dát, a poté oznamuje (5. Mojžíšova 11,24): „Každé místo, na které šlápne vaše noha, bude patřit vám.“ Ihned po Mojžíšově smrti Hospodin tento pokyn opakuje jeho nástupci Jozuovi (Jozue 1,2-4): „Nyní tedy vstaň, přejdi tento Jordán, ty a všechen tento lid, do země, kterou jim, synům Izraele, dávám. Každé místo, na které šlápne vaše chodidlo, jsem vám dal, jak jsem to prohlásil před Mojžíšem.“

„Vkročení“ v biblickém myšlení určuje velikost zaslíbené země. Jenže to, co nositel zaslíbení vkročením přijímá do vlastnictví, je země, kterou mu dává Bůh. Pokud by se rozhodl udělat čelem vzad, platí: „Pokud na tu půdu nevstoupíš, nepatří ti.“

Například král Achab se Nábotovy vinice zmocňuje tím, že do ní vstupuje (1. Královská 21,18-19). A „Ploni-Almoni“ předává vykupiteli Bóazovi svůj sandál – – „nástroj“, který by mu umožnil vstoupit na příslušné území – a postupuje mu tak právo na dědictví po Elímelechovi (Rút 4,7-8). Tento způsob myšlení prostupuje jazykový úzus celého svatého Písma.[30]

Bůh nikdy svému lidu nedaroval zemi s jednou provždy určenými hranicemi, nějaké území, jehož ohraničení by bylo přesně zaneseno v nějaké pozemkové knize – a které by nějaký „Izraelec“ se sídlem v New Yorku, Tokiu, Berlíně nebo třeba i v Tel Avivu nechal na dálku pro sebe pracovat, nebo které by dokonce mohl ždímat jako spekulant s realitami.

Z biblického pohledu závisí velikost země a její hranice na jednotlivcích, kteří zhlédnou zemi vlastníma očima a vstupem svého chodidla ji přijmou jako dědictví. Poslušnost vůči původnímu úkolu danému Stvořitelem – „aby ji obdělával a střežil” (1. Mojžíšova 2,15) – a způsob života odpovídající Boží vůli se z hlediska hranic zaslíbené země stávají rozhodujícími nosnými činiteli.

Překlad Ivana Kultová


[1] 4. Mojžíšova 34,2; 5. Mojžíšova 11,24.

[2] 1. Mojžíšova 12,10; 15,13; 26,2-3; 2. Mojžíšova 5,5; 1. Královská 5,1; 2. Paralipomenon 9,26; Žalm 105,23; Micheáš 7,12; Zacharjáš 10,10.

[3] Micheáš 7,12; Zacharjáš 10,10.

[4] 1. Mojžíšova 13,6-7; 36,6-8; Izajáš 49,19-20; Zacharjáš 10,10.

[5] 2. Mojžíšova 23,31; 5. Mojžíšova 32,8; Žalm 74,17; Izajáš 26,15; Skutky 17,26.

[6] Viz k tomuto pojmu Daniel 6,9.13.16.

[7] 1. Královská 11,33; 2. Královská 10,31-33; Izajáš 26,15.

[8] 1. Královská 11,13.32; 14,21; 2. Královská 21,7; 23,27; 2. Paralipomenon 6,6; 33,7.

[9] 5. Mojžíšova 1,7; Jozue,16; 12,8; Jeremjáš 32,44; Ezechiel 6,2.3; 19,9; 33,28; 34,13.14; 35,12; 36,1.4.8; 38,8; 39,2.4.17. V Novém zákoně se „Judsko, země Židů“ (Jan 3,22; 7,1; 11,7; srov. Matouš 2,19-23, kde se mimoto ještě „galilejská země“ a město Nazarét uvádějí jako osídlené Židy) a Samařsko mnohokrát zmiňují jedním dechem (Skutky 1,8; 8,1; 9,31). „Betlém v židovské zemi“ (Matouš 2,6 cituje Micheáše 5,1; srovnej dále Matouš 2,1.5; Lukáš 2,4) je ovšem důležitý v souvislosti se zprávou o Ježíši, ale i dnešní Ramalláh se uvádí slovy „z židovského města Arimatie“ (Lukáš 23,51).

[10] 1. Mojžíšova 13,18; 4. Mojžíšova 13,22-24.

[11] Soudců 21,21; 1. Samuelova 9,16; 2. Samuelova 21,14; Jeremjáš 1,1; 17,26; 32,8.13.44; 37,12; Abdiáš 19.

[12] Jozue 17,15; 19,50; 20,7; 21,21; 24,30.33; Soudců 2,9; 3,27; 4,5; 7,24; 10,1; 17,1.8; 18,2.13; 19,1.16.18; 1. Samuelova 1,1; 9,4; 14,22; 2. Samuelova 20,21; 1. Královská 4,8; 12,25; 2. Královská 5,22; 1. Paralipomenon 6,52; 2. Paralipomenon 13,4; 15,8; 19,4; Jeremjáš 3,19; 4,15; 31,5/6; 50,19; srov. Abdiáš 19; Zacharjáš 9,10; srov. Též pojem „efraimská země“ v 5. Mojžíšově 34,2; Soudců 12,15.

[13] 1. Mojžíšova 12,6-7; 33,18; 5. Mojžíšova 11,29-30; Jeremjáš 31,5; Abdiáš 19. V příběhu o praotcích je zmínka též o Bételu a Aj, ležících zhruba v půli cesty mezi Šekemem a Jeruzalémem (1. Mojžíšova 12,8; 13,3; 28,13-14; 35,6).

[14] 5. Mojžíšova 1,7; Jozue 9,1; 10,40; 11,2.16; 12,8; 15,33; Soudců 1,9; 1. Královská 10,27; 1. Paralipomenon 27,28; 2. Paralipomenon 1,15; 9,27; 26,10; 28,18; Jeremjáš 17,26; 32,44; 33,18; Abdiáš 19; Zacharjáš 7,7.

[15] 2. Mojžíšova 23,31; 4. Mojžíšova 34,6; 5. Mojžíšova 1,7; 11,24; Jozue 1,3; Ezechiel 47,15.19-20; Zacharjáš 9,10.

[16] 4. Mojžíšova 34,10-12; 5. Mojžíšova 1,7; Jozue 11,16; 12,8; Ezechiel 47,18.

[17] 4. Mojžíšova 34,3.12; Ezechiel 47,18; Zacharjáš 9,10.

[18] 1. Mojžíšova 12,9; 13,1; 26,6; 28,14; 5. Mojžíšova 1,7; 11,24; Jozue 1,3; Jeremjáš 32,44; Ezechiel 47,19; Abdiáš 19-20.

[19] 5. Mojžíšova 33,17; 1. Samuelova 2,10; Žalm 2,8; 22,28; 59,14; 67,8; 72,8; 98,3; Přísloví 30,4; Izajáš 45,22; 52,10; Jeremjáš 16,19; Micheáš 5,3; Zacharjáš 9,10.

[20] 1. Královská 9,26; 22,49; 2. Paralipomenon 8,17; 20,36; dříve již jako stanice pro lid putující pouští: 4. Mojžíšova 33,35.36; 5. Mojžíšova 2,8.

[21] Zacharjáš 10,10; Jeremjáš 50,19; Ezechiel 47,18; Abdiáš 19.

[22] 5. Mojžíšova 3,8-13; 4,48-49; Jozue 12,1-6; Ezechiel 47,18.

[23] Soudců 20,1; 1. Samuelova 3,20; 2. Samuelova 3,10; 17,11; 24,2.15; 1. Královská 5,5; 1. Paralipomenon 21,2; 2. Paralipomenon 30,5.

[24] 5. Mojžíšova 11,24; Jozue 1,3; 11,16; 12,7; 13,5-6; Zacharjáš 10,10.

[25] 4. Mojžíšova 13,21; Jozue 13,5; 1. Paralipomenon 13,5; 2. Paralipomenon 7,8; Hesekiel 47,15.20; Ámos 6,14.

[26] 1. Mojžíšova 15,18; 2. Mojžíšova 23,31; 5. Mojžíšova 1,7; 11,24; Jozue 1,3; 1. Královská 5,1; 2. Paralipomenon 9,26; Micheáš 7,12; Zacharjáš 9,10.

[27] 1. Mojžíšova 15,18; 2. Mojžíšova 23,31; 4. Mojžíšova 34,5; 1. Paralipomenon 13,5; 2. Paralipomenon 7,8; Ezechiel 47,19; Ámos 6,14.

[28] 1. Mojžíšova 15,7; 3. Mojžíšova 25,46; 4. Mojžíšova 33,53; 5. Mojžíšova 3,18 a častěji.

[29] Viz např. v Babylónském talmudu traktáty Ketubot 110b-111a nebo Baba batra 91a; Rambam, Mišne Tora, Hilchot Melachim u’milchamotejhem 5,9.12. V Hosafot k Sefer Ha-micvot (Pozitivní přikázání 4) považuje Ramban dobytí a osídlení země Izrael za jedno z 613 přikázání Tóry.

[30] Srovnej k tomu v 5. Mojžíšově 2,5 výraz „ani stopu“ (עַ֖ד מִדְרַ֣ךְ כַּף־רָ֑גֶל) až po Štěpánovu formulaci „ani píď země“ ve Skutcích 7,5, kde je pro týž výraz užito „οὐδὲ βῆμα ποδὸς“.

Autor

By Published On: 12 dubna, 202013,9 min read

Informujte mě prosím o nových článcích