Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Hlas šofaru je před novoročním židovským svátkem slyšet každé ráno. Po celý měsíc zní jeho zvěst. O svátku Roš ha-šana samotném se v synagogách čte žalm 47, který začíná: Lidé všech národů, tleskejte v dlaně, hlaholte Bohu, plesejte zvučně…Bůh vystoupil vzhůru za hlaholu, Hospodin za zvuku polnic (Žalm 47, 2.6).
Šofar, beraní roh, se řadí mezi úplně nejstarší hudební nástroje. Jedná se při tom o zcela zvláštní hudební nástroj, a sice pro to, že je jeho zvuk neoddělitelně spojen s biblickou zvěstí, která se týká víry v Boha: v Boha Stvořitele, Krále celého světa, Boha, který mluví k lidem a odpovídá jim, Boha který chce být slyšen.
Hebrejský výraz šofar, překládaný jako polnice (ekumenický překlad) nebo trouba (kraličtí) se v Bibli často vyskytuje ve spojení se slovem hlas, hlas šofaru. Úkolem jeho hlasu je upozornit na to, že Bůh jedná, že mluví, že varuje, ale také, že je hoden chvály a radostného uctívání.
Protože je tento nástroj naprosto jednoduchý, je vyroben ze zvířecího rohu, není snadné vyloudit z něj nějakou melodii. Vydává spíše zvuky, kterým ovšem znalec může dát určitý tón a délku. V Písmu se opakovaně objevuje výzva troubit na šofar. Hospodin dokonce přikázal svému lidu slavit den troubení (4. Mj 29,1). Proto je troubení na šofar pevně zakotveno v židovské tradici a svátek troubení, který se dnes slaví jako počátek židovského roku Roš ha-šana, není bez šofaru myslitelný.
Zachovala se dokonce svědectví z koncentračních táborů Osvětim a Bergen Belsen, že se Židům podařilo za riskování života šofar do tábora propašovat. Jeho zvuky o Roš ha-Šana na těchto místech zazněly. Šofar z Osvětimi putoval potom s židovským lidem na pochod smrti. Později se dostal do Izraele a do Ameriky a dnes je vystaven v židovském muzeu v New Yorku. Šofar z Bergen Belsen se před několika lety objevil v židovské domácnosti v Samaří.
Tradice troubení na šofar se jako každá jiná vyvíjela a rabíni o ní diskutovali. Dnes se mluví hlavně o třech způsobech, jak rozeznít beraní roh. Tkia, trua a švarim. První dva výrazy pocházejí z Bible. Tkia je dlouhý neboli táhlý tón. Trua jsou rychlé po sobě následující tóny. Třetí označení švarim – vzdechy – pochází z židovské literatury a má vyjádřit vzdechy člověka, zlomeného nad svým hříchem. Délka těchto tónů je někde v prostředku. Tyto zvuky se kombinují podle přesného vzoru: tkia trua tkia, tkia švarim tkia, tkia švarim trua tkia.
Přikázání slavit den troubení se vyskytuje také ve 3. Mojžíšově, kde se výslovně nemluví o šofaru, ale o pamětním vytrubování, o vzpomínce. (23, 24) Připomeňme si tedy pár biblických míst, kde šofar vystupuje.
Poprvé mohutně zazněl šofar na Sínaji za hřmění a blesků, když byl izraelský lid shromážděn pod horou. Mojžíš mluvil s Hospodinem a ten mu hlasitě odpovídal. Popis celé scény, kdy hlas šofaru sílil a sílil, působí dojem, že se jednalo o nebeský šofar, jehož hlas se připojil ke zvuku hromobití. Něco velmi podobného popisuje prorok Zacharjáš: Ukáže se nad nimi Hospodin, jako blesk vyletí jeho střela; Panovník Hospodin zaduje na šofar, vydá se na pochod ve vichřicích z jihu (Za 9,14).
Při zvuku šofaru padly mohutné hradby Jericha (Jozue 6). Šofar zazněl při pomazání Šalomouna za krále (1. Královská 1,41). Jedna s funkcí šofaru byla skutečně být polnicí – vojenskou trubkou. Ovšem, jak už jsem zmiňovala na začátku, šofar je vždy spojen s vírou v Boha a je tim pádem polnicí netypickou. Proto říká Nehemiáš: „Uslyšíte-li z některého místa zvuk polnice, shromážděte se tam k nám. Náš Bůh bude bojovat za nás.“ (Nehemiáš 4,14)
Slovy biblických proroků šofar ohlašuje soud, vyzývá k pokání a varuje: „Věnujte pozornost hlasu šofaru!“ Ale oni řekli: „Nebudeme dávat pozor.“ (Jr 6, 17, srovnej Ez 33,4-5 a mnohé další)
Radostně zněly šofary při přenesení schrány Hospodinovy do Jeruzaléma: Celý Izrael vystupoval se schránou Hospodinovy smlouvy za ryčného troubení šofarů a za zvuku pozounů, cymbálů, harf a citar. (1. Paralipomeon 15,28)
Výzvy k oslavě Hospodina hudbou, hrou na různé nástroje, zpěvem i zvukem šofaru nacházíme v žalmech. Obzvlášť žalm 47 spojuje hlas šofaru se zvěstí, že Bůh je král celého světa a proto se o svátku Roš ha-šana čte v synagoze. V Žalmu 98, který také vyzývá k hlaholení šofarem, je vyjádřeno radostné očekávání lidí i přírody, že přijde Král Hospodin jako soudce a ustanoví na zemi tak chybějící spravedlnost.
Podle židovské tradice má hlas šofaru zaznívat po celý měsíc elul. V jeho štkaní i veselém vytrubování jsou obsaženy všechny biblické aspekty. Proto může šofar promlouvat ke každému zcela osobně. Jeho zvěst v době pandemie zní: Ano, je čas činit pokání. Zároveň je ovšem možno se radovat, protože ten, kdo světu vládne, je Bůh, který se zjevil na Sínaji jako „plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům, který nese vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“ (2. Mj 34,6)
Autor
