Izraelský základní zákon

Dvaašedesáti hlasy (pětapadesát poslanců bylo proti, dva se zdrželi hlasování) schválil Kneset – izraelský parlament – 19. července 2018 nový izraelský základní zákon, který definuje „Izrael jako národní stát židovského národa“. Tím je sedmdesát let po založení srátu Izrael jeho status národního domova židovského lidu poprvé právně ukotven.

Zákon

V jedenácti článcích prohlašuje zákon „zemi Izrael“, v níž byl stát Izrael zřízen, za „historický domov židovského národa“. Následuje definice názvu státu, jeho vlajky, znaku, národní hymny, „úplného a sjednoceného“ Jeruzaléma jako hlavního města a hebrejštiny jako oficiálního jazyka státu. Arabštině se výslovně přiznává zvláštní postavení ve státních institucích, s důrazem na to, že zákon postavení arabštiny ve státě Izrael v porovnání s jejím postavením před vstupem tohoto zákona v platnost žádným způsobem neomezuje.

Dále se prohlašuje, že stát je otevřen pro přistěhovalectví židovského národa ze světové diaspory a jeho úkolem že je ochrana života Židů v diaspoře. Podle této ústavy má stát Izrael považovat „rozvoj židovského osídlování za národní hodnotu“ a podporovat je. Hebrejský kalendář bude „vedle gregoriánského kalendáře“ sloužit jako kalendář oficiální. Oficiálními, státními svátky jsou: Den nezávislosti, Pamětní den holokaustu a Pamětní den padlých vojáků a obětí teroru. Den odpočinku a židovské svátky mají postavení „pevných svátků ve státě“, přičemž se zdůrazňuje, že „nežidé mají právo dodržovat své dny klidu o svých dnech odpočinku a o svých svátcích“.

Pozadí

Stát Izrael nemá, podobně jako Spolková republika Německo, žádnou ústavu, která by mohla sloužit jako vodítko pro zákonodárství nebo právní interpretace. Funkci „základního zákona“ přejímá celá řada „základních zákonů“, které v průběhu času absolutní většina Knesetu vydala. Takový základní zákon nelze změnit prostou většinou, nýbrž jeho modifikace či dokonce zrušení předpokládá absolutní většinu alespoň jednašedesáti hlasů v izraelském parlamentu.

Premiér Benjamin Netanjahu je rád, že „sto dvaadvacet let poté, co Herzl zřetelně vyslovil svou vizi, máme nyní základní zásady naší existence pevně stanoveny základním zákonem: Izrael je národní stát židovského národa.“ Netanjahu zdůrazňuje, že Izrael respektuje individuální práva všech svých občanů, což je na Blízkém východě něco jedinečného.

Kritika

Kritikové, pocházející mimochodem stejnou měrou z obyvatelstva židovského a arabského, považují za nedostatek, že zatím ani v jednom základním zákoně není zmínka o „rovnosti“ všech občanů státu před zákonem. To pro „demokracii“ považují za nanejvýš problematické, a rovněž i to, že v tomto základním zákoně není zmínka o demokratickém charakteru Izraele.

Zdůraznění hebrejského jazyka jako jazyka státu Izrael kritikové pociťují jako ponížení arabštiny, ačkoli neoficiálně oficiální jazyky země, arabština a angličtina, nebyly během celé dosavadní sedmdesátileté existence státu Izrael v žádném srovnatelném zákoně vyhlášeny jako oficiální státní jazyky.

Úkol státu „povzbuzovat a podporovat“ židovské osídlování by mohl podle kritiků vést při přidělování půdy a prostředků k diskriminaci na základě národnostní příslušnosti.

Z hlediska vztahů státu Izrael ke světové diaspoře židovského lidu se kritikové obávají sílícího vlivu židovského pravověří na diasporu, jelikož ortodoxni Židé v izraelské společnosti uplatňují náboženskou samovládu. Reformovaní Židé i různé konzervativní skupiny mají v Americe mnohem větší vliv než ve státě Izrael.

Kritikové uvnitř oficiálního Izraele počínaje vůdcem opozice Jicchakem Herzogem, přes prezidenta státu Re´uvena Rivlina (jenž by se vlastně měl vyhýbat všem politickým vyjádřením) až po generálního prokurátora Izraele Avichaje Mandelblita se obávají, že by tento nový základní zákon mohl neblaze působit na postavení Izraele ve světě a na pověst židovského národa. Syn někdejšího premiéra Menachema Begina Benni Begin, člen parlamentní strany Likud, se zdržel hlasování z obavy, že se Izrael tímto zákonem posouvá „od nacionalismu k šovinismu“.