Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!

Pomazaný Boží služebník ve 2. žalmu nepřijímá svůj hrozný úkol – rozdrtit národy železnou holí (9. verš) – bez emocí. Provolává: „Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země! “ (verš 10). Mesiáš mocné tohoto světa vyzývá: „Zmobilizujte svůj rozum, pochopte to!“[1] Vybízí je, aby se zamyslili a použili své inteligence a rozpoznávací schopnosti.[2]

Radak[3] toto provolání Davida, syna Jišajova, k pelištejským králům, již proti němu vytáhli do boje, řadí historicky do doby jednoho tisíce let před naším letopočtem. Avšak výzva vzít před tváří živého Boha rozum do hrsti, se táhne po tisíciletí až do současnosti – a izraelský lid si byl její prorocké úlohy vždy vědom. Raší[4] k tomuto místu říká: „Proroci Izraele jsou milosrdní lidé. Napomínají národy světa, aby se odklonily od svého zlobného počínání, neboť Svatý, pochválen budiž! vztahuje ruku stejně jak ke zlým, tak ke spravedlivým.“

Proroci, kteří byli spjati s tlukotem srdce svého Boha, se nikdy bez odporu nepouštěli do ohlašování soudu. Fatalismus je Bibli cizí. Abraham, Mojžíš, Samuel, Jeremjáš a Daniel jsou jen někteří z těch, pro něž slovo o soudu bylo podnětem k odporování Bohu tváří v tvář; dohadovali se s ním. Nejvznešenější úlohou proroka je vždy přímluva před Bohem a pak, naprosto samozřejmě, úpěnlivá výzva k těm, jichž se soud týká, aby se obrátili. I dnes počítají rabíni s tím, že nezvratná jsou jen dobrá Boží zaslíbení. Předpovídá-li Bůh něco zlého, není nemožné neštěstí odvrátit. Pokud se hříšník obrátí, je Bůh ochoten s ním mluvit a dokonce změnit svůj názor.

Abraham Ibn Ezra[5] si všímá básnické struktury 2, žalmu a konstatuje: „Ono ‚mějte rozum‘ [v 10. verši] je opakem onoho ‚umlouvají se proti Hospodinu‘ [ve 2. verši]. „Soudcové“ stojí paralelně ke „králům“, protože hlavní úlohou krále skutečně bylo lid soudit.“[6]

Samson Raphael Hirsch[7], který dokáže ve svých výkladech osvětlovat jemnosti hebrejského jazyka tak obdivuhodně, že se přímo rozzáří, upozorňuje i zde v žalmu na souvislosti, které lze pochopit jedině v hebrejštině. „הִוָּסְרוּ“ (hivasru), „Nechte se varovat!“, znamená: „Podřiďte se sami מוסר (musar), poučení a kázni“.[8] A Ibn Ezra nahlíží, že „הִוָּסְרוּ“ (hivasru) je opakem výrazu „jejich pouta“ (מֹוסְרֹותֵימֹו, mosrotemo) která se nežidovské národy a jejich mocnáři ve 3. verši snaží od sebe odhodit.

Poselství tohoto žalmu je básnické i ve volbě formulací, a dokonce využívá do sebe vpletených slovních kořenů. Pomocí zvukomalebných a vzájemně podobných slov ukazuje, že „pokání“ je naprosto vědomým obrácením, kdy se člověk vědomě obrací proti proudu, s nímž předtím plul. Takové obrácení má dokonce moc odvrátit Boží pevné rozhodnutí.

Amos Chacham[9] zdůrazňuje: „Ačkoli Hospodin [mesiášskému Božímu služebníkovi] propůjčil moc vyhladit [vzpurné národy], nemá přeci zalíbení v jejich zániku. Spíše chce, aby kráčeli po dobré cestě.“[10] Bohu Izraele jde to, aby přišly k rozumu a obrátily se, aby se uzdravil, kdo se dostal na scestí. Biblické poselství je vždy výzvou k pokání. Proto nejsou Boží předpovědi v Písmu svatém nikdy bezpodmínečné a nezměnitelné.

Tento tlukot Božího srdce a jeho věrných můžeme zaslechnout již z prvních slov Druhého žalmu. Luther praví: „Neboť i prorok, jako by z celého srdce litoval jejich rouhání, začíná otázkou: Proč zuří? Proč se sami zesměšňují? Nač se ti blázni pouštějí do nemožností? Ó, kéž by přece přišli k rozumu a zmoudřeli.“[11] A Radak parafrázuje základní žalmistovo poselství: „Poznejte, že nemáte žádnou možnost zrušit Boží konání. Vydal o mně příkaz, abych byl králem. Jak se můžete obracet ‚proti Hospodinu‘? Přijďte k rozumu! Vezměte si to k srdci! Božímu dílu se přeci nemůžete stavět do cesty.“

Martin Luther si krom toho všímá Mesiášovy občanské odvahy: „Jak opovážlivý a, jak bychom dnes řekli, vzpurný a zlostný je tento náramně drzý prorok, který svá ústa povyšuje na nebeská a dokáže napadnout se svým poučováním ne snad ty nejnižší a obyčejný lid, nýbrž nejvyšší pohlaváry a dokonce krále, kteří – pyšníce se titulem a úřadem učitelů lidí a jsouce si jisti tím, co se sluší a patří, a ctí, která jim podle jejich bludné domněnky náleží (opinionis honore) – tyto obrovské urážky nemohou strpět.“[12]

„Služte Hospodinu s bázní “, volá Pomazaný Izraele k národům, které se srotily proti Hospodinu: „jásejte s chvěním!“ (verš 11). „Chtějte, co chce on, a služte mu! Mějte před ním bázeň a poznejte, že síla a moc přísluší jemu a ne vám, kteří jste přišli ve velkém davu“ (Radak).

Luther se odvažuje namítnout: „Je to podivný výrok a v naších očích se nijak nerýmuje. Strach přeci vede k nenávisti a k utíkání, ne k službě (famulatum), a chvění je s jásotem v naprostém rozporu.“[13] Stejně rozporuplné to však zřejmě připadá i modernímu člověku. Již Pavel věděl: „A hojná je jeho náklonnost k vám, když si připomíná poslušnost vás všech, jak jste ho s bázní a třesením přijali“ (2 K 7,15, Český studijní překlad). A Raší připomíná Iz 33,14, kde se rovněž mluví o chvění zachvacujícím odpadlíky. Nakonec tato bázeň vede k jásotu a radosti, „když jejich služba náleží Hospodinu“. Hirsch se s tímto duchovním principem strefuje do černého: „Z ‚reády‘ [= bázně a chvění] vzešlá a ‚reádou‘ nesená ‚gila‘ [= radost] je tou nejvyšší blažeností, jaké je vědomím nadaný tvor před svým Stvořitelem a člověk před Bohem schopen dosáhnout.“[14]

Žalmista přichází s horoucí výzvou – za prvé: „Mějte rozum!“ (10. verš); za druhé: „Služte Hospodinu “ (11. verš) – a za třetí: „Líbejte ‚bara‘ (בַר)“ (verš 12a).

Chacham[15] zahajuje své rozvažování nad těmito slovy konstatováním: Je to velmi zapečetěná řeč. Kdo je ten „bar“ (בַר)? A co znamená líbat ho? „Líbat někoho přece znamená vzdávat mu hold. Například Samuel líbá Saula (1 S 10,1) a vyjadřuje tím, že mu vzdává hold.“[16] Ve Sk 10,25n. padá římský velitel Kornélius před Petrem vcházejícím do jeho domu v Cesareji na kolena a vzdává mu hold, vzývá jej. Radak připomíná starověký obyčej, že otroci líbají svému pánu ruku.

„Líbat obraz Boha znamenalo uznávat jeho božství,“ snaží se Amos Chacham to místo vyložit pomocí Ozeáše 13,2 a Jóba 31,27. Pak ovšem sám namítá: „Bůh Izraele nemá žádný obraz, který bychom mohli líbat“, čímž dospívá k závěru: „Proto musíme ‚Líbejte bara‘ vyložit podle Ž 18,21. Tam stojí ‚odměň‘ mě podle čistoty mých rukou (כְּבֹר יָדַי) ‘.“ „Bar“ (בר) se v hebrejštině píše úplně stejně jako slovo „čistota“ (בר, bor) v Ž 18,21. Chacham to rozhoduje výrokem: „Znamená to ‚Líbejte čistotu‘, neboť při bohoslužbách není místo pro skutečný polibek, nýbrž pouze pro symbolický, abychom si zachovávali čistotu.“[17]

Tím izraelský vykladač Písma Amos Chacham navazuje na dlouhou tradici výkladu, kterou můžeme zpětně sledovat jak v judaismu, tak v křesťanství. Hirsch odvozuje „בר [bar] – od ברר [barar], čisté“.[18] Radak mluví o souvislosti se Ž 73, který žalmista Asaf zahajuje výrokem: „Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce (לְבָרֵ֥י לֵבָֽב).“

Martin Luther odkazuje na to, že „Jeroným to místo v hebrejském žaltáři přeložil: Vzývejte čistě (pure), neboť בר [bar] znamená též čistý a vyvolený.“ „Ve Vulgatě to místo zní: Apprehendite disciplinam ne quando irascatur dominus, et pereatis de via justa, to jest: přijměte kázeň, aby se Pán jednou nerozhněval, a zhynuli byste od [tak překládá Luther doslova z latiny, pozn překl.] pravé cesty.“ Pak ovšem musí německý reformátor sám dodat, že nikde „בר [bar] [není] uvedeno s významem ‚kázeň‘.“[19]

Britskému exegetovi Dereku Kidnerovi by se zamlouvalo, kdyby věděl, že lze slůvko „bar“ chápat jako příslovce, a tak překládá obě první hebrejská slova „líbejte s vážností“, to jest „vzdávejte opravdový hold“ – sám ovšem poukazuje na to, že už ve verších 7nn. byla řeč o „synovi“ a že tu nepochybně zaznívají implikace tohoto titulu.[20]

Chacham ještě připomíná vykladače, kteří slovo „líbat“ (נשק, našak) odvozují od „hospodářství“ (משק, mešek). To by pak podle něj vedlo k překladu, který pro krále Izraele požaduje oběť na znamení, že se mu nežidovské národy poddávají.[21]

Ibn Ezra odvozuje požadavek „Líbejte“ (נשקו, našku) od hebrejského slova pro „zbraň“ (נשק, nešek) a říká: „To by pak znamenalo: bojujte zbraněmi syna, tj. čistými zbraněmi“. Tím se pak tento středověký španělský exeget znenadání opět dostává k „בר, bar“ jako „ברי-לבב, barej levav“, tj. k lidem „čistého srdce“.

Luther[22] původně – v návaznosti na jiné vykladače (byli to Burgensis a Lyra) – překládá „Líbejte syna, ať se nerozhněvá, a zhynete na cestě.“ Navíc pro tento překlad odkazuje na Jeronýma, který „takto [praví] ve svém malém výkladu (commentariolo): v hebrejštině se čte: Nescu bar, což lze přetlumočit: vzývejte syna, neboť bar znamená také syn. Proto Simon bar Johanna v evangeliu [Mt 16,17] znamená ‚syn Jonášův‘, a bar Ptolemaeus zase syn Ptolemaeův, Barnabáš znamená syn proroka apod.“ „‚Líbat‘ ale vykládají: vzdávat hold, smysl tedy je ‚Líbejte syna‘, tzn. Přijměte s uctíváním a pokorou krále a Pána Krista.“

Jsou vykladači, kteří se z mluvnických důvodů proti tomuto překladu brání.[23] Ibn Ezra však poukazuje na to, že „Služte Hospodinu“ (11. verš) obsahově odpovídá výrazu „proti Hospodinu“ ve 2. verši, stejně jako „Líbejte syna“ odpovídá výrazu „proti pomazanému jeho“ A Radak vysvětluje, že „bar“ musíme chápat jako „ben“ (syn), jako se praví i v Příslovích 31,2: „Co mám říci, můj synu (בְּרִי, beri)? Co, synu života mého (בַּר־בִּטְנִי, bar-bitni)? Co, synu mých slibů (בַּר־נְדָרָי, bar-nedaraj)?“ V tomto hebrejském textu je slova „בר, bar“ třikrát očividně použito ve významu „syn“.

Radak pak výpověď mesiášské postavy v Ž 2,12 opisuje slovy: „Co proti mně máte? Jsem přeci čistého srdce. Není ve mně pochybení, abyste ke mně přicházeli a bojovali proti mně. Místo toho byste mne měli líbat, vzdávat mi hold a vděčně uznávat, že jsem králem z Božího příkazu.“

Požadavek, aby pohanské národy bouřící se proti živému Bohu a jeho Mesiáši líbaly syna, je přijatelný z hlediska některých interpretačních rovin vysvětlených na počátku tohoto výkladu. Platí to však o všech rovinách?

Že měli Pelištejci na počátku prvního tisíciletí před Kristem vzdát hold králi Davidovi, je představitelné, stejně jako to, že se nežidovské národy měly poddat židovskému králi. Pro křesťany je představitelné i to, že Ž 2,12 je popisem holdu Kristu Ježíši z Nazaretu, v jehož jménu se má jednou sklonit každé koleno v nebi i na zemi a pod zemí. Všechny jazyky, jak píše apoštol Pavel sboru v řeckých Filippech, budou jednou vyznávat „k slávě Boha Otce … : Ježíš Kristus jest Pán“ (Fp 2,10n.). Platí však toto „Líbejte syna“ i pro Božího syna Izraele? Platí to i pro vztah nežidovských národů k židovskému lidu? A snad dokonce pro postoj křesťanské církve k národu Izraele?

Podobný obraz jako „נַשְּׁקוּ־בַר našku-bar“ („Líbejte syna“) jako v Ž 2,12 najdeme v Iz 49,23. Tam přicházejí nežidovské národy a jejich králové i kněžny a padají před Izraelem na kolena, Prorok předvídá: „S nosem na zemi tě chválí a lízají prach z tvých nohou.“ Následkem tohe je: „Tu poznáš: Já jsem Pánem. Nebudou zahanbeni ti, kdo ve mne doufají.“

Na tomto místě si ještě jednou připomeňme výše zmíněné Petrovo setkání s římským velitelem Kornéliem v Cesareji (Sk 10,25n.). To, že Petr Římana pozvedne a vysvětuje mu: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk“, neznamená, že Kornélius jednal nesprávně. Jen se zde zdůrazňuje, jak bylo třeba rozumět postavení bohabojného Římana vůči židovskému apoštolovi. Když Ježíš nelpěl na své rovnosti Bohu, nýbrž vzal na sebe způsob služebníka (Fp 2,6n.), nezvyšuje to naše postavení vůči němu a nečiní to naše uctívání zbytečným. Stejně je tomu s Petrovou pokorou a Kornéliovým postavením vůči němu. I když je to jazykově těžko udržitelné, není z tohoto hlediska možná tak úplně špatný Lutherův překlad z vydání 1984: „a líbejte jeho nohy s chvěním“.

Bylo by možné, že nás nežidy Žalm 2,12 vyzývá, abychom „vzdávali hold“ židovskému lidu, „líbali jej“ a „lízali mu nohy“? A neměli bychom to snad dělat – ne proto, že si zbožšťujeme jiné lidí, nýbrž docela prostě proto, že Boží vyvolení, jeho plán a příčinné souvislosti v dějinách spásy, které nám odhaluje jeho slovo, bereme vážně?! A snad i proto, že je pro nás důležité, aby se vztah mezi izraelským národem a Bohem Izraele dostal do pořádku, aby Izrael „poznal“, že Pán je Bohem. Snad by to pro nás mělo být důležitější než lpět na svém právu, aby si nás lidé vážili a měli nás v úctě?

Snad bychom ale také měli Izraeli přiznat závažný význam, čest a postavení, jež mu propůjčil živý Bůh, „ať se nerozhněvá“, a ať „na cestě nezhyneme“ (Ž 2,12b-c). Neboť živý Bůh, jehož podstatu a charakter nám tento žalm poněkud přiblížil, je svatý Bůh, kterému „se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí“. To není žádný výrok o nějakém „starozákonním“ Bohu, jehož hněvivá podstata byla „napravena“ na Golgotě. Je to výrok, který Pavel píše nežidům věřícím v Krista v maloasijské Galacii (Ga 6,7). Neboť „jeho hněv může vzplanout ve chvíli“ (Ž 2,12d B21) – a zachvátí své okolí, „jako oheň spaluje vyschlý les na okraji Středozemního moře“ (Ibn Ezra).

Poznámky:

[1] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 11.

[2] C.F. Keil and F. Delitzsch, Psalms 1-35, Commentary on the Old Testament vol.5/1. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, February 1989), 97.

[3] Rabbi David Ben Yosef Kimchi (1160-1235), tak řečený „Radak“, byl prvním mezi velkými vykladači Písma a gramatiky hebrejského jazyka. Narodil se v jihofrancouzském Narbonne. Otec mu záhy zemřel, proto Davida vychovával jeho bratr Moše Kimchi. Studoval filozofii dovoloval Radak pouze lidem upevněným ve víře v Boha a v bázni před nebesy. Otevřeně se přel s křesťany a napadal zejména jejich alegorický výklad Písma i teologické tvrzení, že oni jsou „pravý Izrael“.

[4] Rabi Šlomo ben Jicchak (1040-1105), zvaný též „Rabi Šlomo Jicchaki“, obecně Raši, se narodil v severofrancouzském městě Troyes, studoval deset let v Mohuči a Wormsu, načež se vrátil do Troyes, kde se proslavil jako soudce a učitel. V posledních letech života zakusil pronásledování Židů za křížových výprav. Raši patří k nejpřednějším vykladačům židovských spisů a jako první sepsal obsáhlý výklad Bible a Talmudu. Jeho hlavní touhou bylo přinést Svaté Písmo mezi lid, sloužit jednotě židovského lidu a teologicky se vypořádat s křesťanstvím. Raši přísně rozlišoval mezi „pšatem“ (doslovným výkladem) a „drašem“ (přeneseným, alegorickým výkladem), přičemž pšat je podle něj směrodatný. Jeho výklad Písma rozhodujícím způsobem utvářel reformátora Martina Luthera. Ačkoli jeho komentáře dodnes patří k uznávným a používaným, nalezneme v nich nezřídka poznámku: „To nevím.“

[5] Rabbi Avraham Ben Me’ir Ibn Ezra (1089-1164) je jedním z vynikajících básníků, jazykovědců, vykladačů Písma a filozofů středověku. Pocházel z Toleda v tehdy muslimském Španělsku. Daleké cesty jej přivedly přes celou Afriku až do země Izrael. Téměř všechny své knihy napsal v posledních čtyřiadvaceti letech života. Na útěku před muslimským pronásledováním Židů v té době procestoval křesťanskou Evropu. Roku 1161 jeho stopa mizí ve francouzském Narbonne. Ví se, že zemřel v lednu 1164, ne už ale kde – uvažuje se o Římu, Španělsku nebo Anglii. Ibn Ezra jako vyslovený racionalista první zpochybnil Mojžíšovo autorství Pentateuchu, věřil však v prorocký význam astrologických jevů – což například Rambam rozhodně odmítal jako modlářství. Tím, že svá díla napsal hebrejsky, zpřístupnil evropskému židovstvu duchovní bohatství orientálních židovských vykladačů Písma zachované převážně v arabštině. Zvlášť cenné jsou jeho přesné mluvnické studie, v nichž vždy usiluje o vystižení původního, doslovného významu textu.

[6] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), ח.

[7] Samson Raphael Hirsch (1808-1888) pocházel z Hamburku a sloužil jako vrchní rabín v Oldenburgu, Aurichu, Osnabrücku, na Moravě a v rakouském Slezsku. Jako výrazný představitel ortodoxie byl rozhodným odpůrcem reformního a konzervativního židovství. Hirsch vysoce hodnotil studium Písma svatého jako celku. Od roku 1851 byl rabínem odštěpenecké „Izraelské náboženské společnosti“ (Israelitische Religions-Gesellschaft), působil v oblasti vzdělávání a vydával měsíčník „Jeschurun“. Choval velkou lásku k zemi Izrael, současně však byl odpůrcem předsionistické činnosti Zviho Hirsche Kalischera. Je považován za jednoho z otců zakladatelů novoortodoxního hnutí.

[8] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 11.

[9] Amos Chacham (1921-2012) se stal v Izraeli známým jako vítěz první izraelské i světové soutěže ve znalosti Bible. Jeho postižený otec, Noach Chacham, byl židovským učitelem Bible, který se roku 1913 přestěhoval z Vídně do Jeruzaléma. Kvůli vadě řeči se obával poslat svého jediného syna do školy a za nesmírně nuzných poměrů ho vzdělával sám. Biblická soutěž v srpnu 1958 ukázala, že je to génius. Svou legendární kariéru založil na výkladech Písma, které mám k dispozici pouze v hebrejštině.

[10] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), ח.

[11] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 258.

[12] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 287-288.

[13] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 292.

[14] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 12.

[15] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים א-ב, מזמורים א-עב (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שביעית תש”ן/1990), ח.

[16] C.F. Keil and F. Delitzsch, Psalms 1-35, Commentary on the Old Testament vol.5/1. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, February 1989), 98.

[17] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים א-ב, מזמורים א-עב (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שביעית תש”ן/1990), ח-ט.

[18] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 12.

[19] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 295 fn. 1.

[20] Derek Kidner, Psalms 1-72. An Introduction & Commentary, TOTC (Leicester/England and Downers Grove, Illinois/USA: Inter-Varsity, 1973), 53.

[21] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים א-ב, מזמורים א-עב (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שביעית תש”ן/1990), ט.

[22] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 295-297.

[23] Například Derek Kidner, Psalms 1-72. An Introduction & Commentary, TOTC (Leicester/England and Downers Grove, Illinois/USA: Inter-Varsity, 1973), 53, který upozorňuje na to, že hcybí člen před slovem „bar“ a „kiss son“ zní v hebrejštině stejně neobratně, jako v angličtině.

Autor

By Published On: 3 prosince, 201718,8 min read
Informujte mě prosím o nových článcích