Hospodin miluje Sijón. Žalm 87. – první část

  • 18 října, 2020
Festival of Lights

V záhadném staccatu následují v Žalmu 87. tvrzení, která jako by na první pohled nesouvisela. Vskutku se nic nevysvětluje. Každý výrok tu stojí sám o sobě a mohl by dávat smysl i ve zcela jiné souvislosti. Tento žalm působí jako svazek myšlenkových útržků, v nichž se člověk nezorientuje, spíše ho zmatou. Německý reformátor Martin Luther se – pokud je mi známo – k této kapitole Písma svatého vůbec nevyjádřil, ani ji v žádné jiné souvislosti necituje.

Vykladači, kteří se Žalmem 87. zabývali, mu připisují prorockou hodnotu.[1] Vykládá prý totiž určité souvislosti z perspektivy nepostřehnutelné přirozeným zrakem. Je zjevením, apokalypsou, odhalením tajemství.

Izraelský vykladač Písma Amos Chacham[2] odhaluje jazykovou příbuznost Žalmů 46, 48, 84 a 87 a konstatuje: „Všechny tyto žalmy jsou připsány Kórachovcům, oslavují Svaté město a jeho svatyni.“ Podle něj byl Žalm 87. písní zpívanou u příležitosti poutí do Jeruzaléma, možná v podobě antifon, na což by poukazovalo „střídání mluvčích“.[3]

Členění Žalmu 87

Amos Chacham dělí sedm veršů žalmu na dva podúseky: první úsek (verše 2-3) popisuje „milovaný, svatý a vysoce ctěný Sijón“. Druhý úsek (verše 4-6) vypovídá, že „všichni lidé mají právo být považováni za děti Sijónu“. Obě tyto hlavní části rámuje nadpis (verš 1.) a závěr (verš 7.). Poslední verš je odrazem slov pějících a tančících poutníků táhnoucích vzhůru na Sijón.[4]

Celkem dvanáct kapitol Knihy žalmů (42-49, 84-85, 87-88) nese nadpis: Pro syny Kórachovy,

„Bnej Kórach“ byli lévijci a potomci Kóracha, jenž musel během putování pouští zahynout pro vzpouru proti Mojžíši a Áronovi. Biblická zpráva konstatuje: „Kórachovy děti však nezemřely“ (4. Mojžíšova 26,11).

Svým jménem připomínají „synové Kórachovi“ svého praotce a jeho příběh, a tím i vzpouru vyvoleného národa proti Bohu. Zároveň však zdůrazňují milost a milosrdenství Boha, jež dává možnost nového začáteku.

Rabi Avraham Ben Me’ir Ibn Ezra[5] považuje Kórachovce jmenované v těchto nadpisech žalmů za vnuky či pravnuky proroka Samuele, jenž byl sám kněžského původu. V každém případě byli „synové Kórachovi“ za krále Davida dveřníky v izraelské svatyni[6] a patřili k chrámovému pěveckému sboru, jejž založil Heman[7] Pravděpodobně se mezi nimi nacházeli i básníci a přednašeči žalmů.[8]

Rabínští vykladači Písma[9] počítají s dvojí možností: buď že žalmy s tímto nadpisem a jejich nápěvy složili sami „synové Kórachovi“, nebo že je původně sepsal David „pro Kórachovce“, jejichž úkolem pak bylo je zpívat při chrámových bohoslužbách.

87. kapitola „Sefer tehilím“ (ספר תהילים) – „Knihy chvalozpěvů“ (tak zní doslovný překlad hebrejského názvu biblické sbírky písní, jimž říkáme „žalmy“ – je žalm, píseň: a: Jeho základ [je] ve svatých horách.

Podle midraše[10] jsou „svatými horami“ – podle postřehu rabiho Samsona Raphaele Hirsche[11] – pohoří Sinaj a Mórija. Na hoře Mórija stál chrám, „který byl nejprve posvátným místem zákona vzešlého ze Sinaje a mohl být v podstatě chápán jako pokračování Sinaje“.[12]

Pro Sinaj nemá židovstvo žádnou věrohodnou místní tradici. Raši[13] vykládá: „Základ tohoto žalmu je na hoře Sijónu. Jeruzalém je základ, na němž básník stojí.“

Založený na Sijónu

Má-li tento žalm svůj „základ ve svatém pohoří“, tj. na Sijónu, má díky tomu – jako vše, co je založeno na Sijónu – základ a původ ve vůli, řeči i jednání jednoho, pravého, živého Boha.

„Neboť Hospodin založil Sijón.“[14] Hospodin je ten, „který vyvoluje Jeruzalém“[15]. Říká (Izajáš 28,16): „Hle, kladu na Sijónu kámen, even bochan (אֶבֶן בֹּחַן) – kámen, který zkouší, zkušební kámen, obecně platné měřítko – cenný úhelný kámen jako základ, jenž jest pevně založen.“ Důsledek, který z toho plyne je, že: „Kdo věří, nemusí spěchat!“

Miluje Hospodin brány Sijónu

Bůh miluje Sijón. To je prosté, postačující a nevysvětlitelné východisko, motivace Hospodinova vyvolení Siónu.[16] Láska nesnáší kritické šťourání, ani není pochopitelná rozumem. Až do poslední knihy Nového zákona včetně je Jeruzalém prostě „milované město“ (Zjevení 20,9). Volba slov zde v Žalmu 87 zdůrazňuje „trvalý, věrností charakterizovaný milostný vztah“ (ohev-miluje, nikoli ahav-miloval!) Boha k branám Sijónu.

Brány jsou přitom synekdochickým výrazem pro celé město. Kdo určité město miluje, ten často vchází i vychází jeho branami. Snad jsou zde však brány již zmíněny i v nadějném výhledu na plný počet lidí, kteří jimi mají na Sijón dojít.[17]

Perly města

Midraš Tehilim traduje k tomuto místu výklad rabiho Jochanana. V jeho vizi „Svatý, pochválen budiž, přinese drahokamy a perly s rytbami a umístí je do bran Jeruzaléma“. Jeden z jeho žáků se tomu vysmívá. Rozvíjí se diskuse, v níž jsou drahokamy a skvělé bohatství města uváděny ve spojení s vládou krále Mesiáše, „před nímž je stříbra a zlata jako prachu“.[18]

I když ledacos v tomto výkladu zůstává nejasné, vzniká asociace s 21. kapitolou knihy Zjevení 2. Tam popisuje vizionář Jan (hebrejsky „Jochanan”) nový Jeruzalém, který sestupuje „od Boha z nebe“ „jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha “ (verš 2.) „zářící Boží slávou [jediného, pravého, živého Boha]“ (verš 11.), „šechinah“ (שכינה). Aby mohl novozákonní pisatel popsat toto zjevení, používá přirovnání k drahokamům (verš 11b.18-20). „Dvanáct bran“ vidí jako „dvanáct perel. Každá brána z jedné perly“ (verš 21.).

Pro naše další rozvažování je zajímavá jedna věc: předposlední kapitola „křesťanské Bible“ vidí na branách Jeruzaléma vyryta „jména dvanácti kmenů Izraele“ (Zjevení 21,12). „Nádhera a bohatství nežidovských národů“ se vnášejí do duchovního ústředí Izraele (verš 26.). Odtud se nakonec národům dostane uzdravení (Zjevení 22,2).

Vraťme se však k textu: „Miluje Hospodin brány Sijónu… více než všechny příbytky Jákobovy.“ „Ačkoli Hospodin miluje všechny Jákobovy příbytky,“ konstatuje rabi David ben Josef Kimchi, zvaný „Radak“[19], s názvukem proroctví pohanského vizionáře Bileáma (4. Mojžíšova 24,5), „brány Siónu miluje ještě více“.

Láska je exkluzivní

Každá láska vždy lne k někomu „víc než“, rozlišuje mezi „všemi ostatními“ a milovaným. Je už ze své definice – vylučující. Postoj, který nerozlišuje, nevyzvedá, nevyvoluje a nevylučuje určitým způsobem vše ostatní, je postoj „objektivní“, „neutrální“, který se všemi jedná stejně tedy lho – stejně, což je přímý opak lásky.

Radak pátrá po zdůvodnění zvláštní Boží lásky k branám Sijónu. Jedním by mohlo být, že „tam sedí starší a moudří“ a „věnují se Božímu dílu – bohoslužbě“. „Miluji synagógy a školy,“ říká Bůh podle Radaka, „avšak Sijón je mé velitelské stanoviště, mé pretorium,“

Naráží tak, byť ne explicitně, na Izajáše 2,3: „Ze Sijónu vyjde Tóra, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma!“ I tyto vlastnosti Sijónu by však mohly být důsledkem Boží lásky a volby. Proto nemáme nakonec jiného východiska, než se zastavit před tajemstvím Boží lásky a smířit se s jeho nevysvětlitelností.

„Alija“ je Boží vůlí

V této komparativní větě „Miluje Hospodin brány Siónu více než všechny příbytky Jákobovy“ se tají ještě jedna stránka, která je pro obsahový průběh Žalmu 87. významná:

Izraelský národ, označovaný zde jako „Ja‘akov“, žije od počátku babylónského zajetí v 6. století před naším letopočtem převážně mimo izraelskou zemi. Od té doby se Izraelci nikdy nevrátili do své země, jak prorokoval Ezechiel (39,28): „Já je shromáždím do jejich země. A neponechám tam už nikoho z nich.“ Platí to až do naší současnosti, i když během uplynulých let žije – poprvé po dvou a půl tisících let – v Izraeli z celosvětového hlediska největší židovské společenství.

Jako dříve, žije i dnes většina židovského národa mimo zaslíbenou zemi. Židům je ještě pořád v diaspoře tak dobře, že v naprosté většině případů vycestovali do izraelské země jen tehdy, když už jim nezbyla žádná jiná možnost.

Rozhodujícím prvkem našeho žalmu – jak uvidíme – je návrat izraelského lidu do izraelské země. Se zřetelem na to dává žalmista na tomto místě jasně na srozuměnou: „Hospodin miluje brány Sijónu“ coby bydliště pro svůj lid „více než všechny příbytky Jákobovy“ po celém světě. Řečeno na rovinu: „Alija“, cesta vzhůru na Sijón, přistěhování Židů do Izraele, odpovídá Boží vůli. „Bez Ducha, jejž lze získat na Sijónu, je „Izrael“ pořád „Ja‘akovem“,[20] konstatuje prostě Hirsch.[21]

„Sijón“ dává orientaci

Jméno „Sijón“ je etymologicky úzce spjato s „cijun“, což se v hebrejštině píše naprosto stejně (ציון). „Cijun“ je „označení“, „vyznamenání“, „ukazatel cesty“. Takový „cijun“ udává směr, východisko – a „Sijón“ ukazuje člověku, kudy k tomu Jedinému, jenž si toto město vyvolil a vyznamenal je přede všemi ostatními místy na tomto světě. Pohled na Sijón vede člověka nezbytně k Bohu Izraele.

Překlad Ivana Kultová


[1] Např. C.F. Keil und F. Delitzsch, Psalms 84-150, Commentary on the Old Testament vol.5/3. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, 1986), 16, nebo též August Dächsel, Hg., Das Alte Testament mit in den Text eingeschalteter Auslegung, ausführlichen Inhaltsangaben und erläuternden Bemerkungen, sv. 3. II/1: Lehr- und prophetische Bücher (Leipzig: Verlag von Justus Naumann, 2. Auflage 1876), 312.

[2] (1921-2012) se stal v Izraeli známým jako vítěz první izraelské i světové soutěže ve znalosti Bible. Jeho postižený otec, Noach Chacham, byl židovským učitelem Bible, který se roku 1913 přestěhoval z Vídně do Jeruzaléma. Kvůli vadě řeči se obával poslat svého jediného syna do školy a za nesmírně nuzných poměrů ho vzdělával sám. Biblická soutěž v srpnu 1958 ukázala, že je to génius. Svou legendární kariéru založil na výkladech Písma, které mám k dispozici pouze v hebrejštině.

[3] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), קכז.

[4] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), קכג.

[5] (1089-1164) je jedním z vynikajících básníků, jazykovědců, vykladačů Písma a filozofů středověku. Pocházel z Toleda v tehdy muslimském Španělsku. Daleké cesty jej přivedly přes celou Afriku až do země Izrael. Téměř všechny své knihy napsal v posledních čtyřiadvaceti letech života. Na útěku před muslimským pronásledováním Židů v té době procestoval křesťanskou Evropu. Roku 1161 jeho stopa mizí ve francouzském Narbonne. Ví se, že zemřel v lednu 1164, ne už ale kde – uvažuje se o Římu, Španělsku nebo Anglii. Ibn Ezra jako vyslovený racionalista první zpochybnil Mojžíšovo autorství Pentateuchu, věřil však v prorocký význam astrologických jevů – což například Rambam rozhodně odmítal jako modlářství. Tím, že svá díla napsal hebrejsky, zpřístupnil evropskému židovstvu duchovní bohatství orientálních židovských vykladačů Písma zachované převážně v arabštině. Zvlášť cenné jsou jeho přesné mluvnické studie, v nichž vždy usiluje o vystižení původního, doslovného významu textu.

[6] 1. Paralipomenon 9,17nn; srov. případně i Žalm 84,10.

[7] 1. Paralipomenon 6,31.33.39.44.

[8] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), רמ.

[9] Např. Radak a po něm Chacham (tamtéž).

[10] Pojem „midraš“ (מדרש) je odvozen od hebrejského kořene „daraš“ (דרש), jenž znamená „hledat, ptát se, dožadovat se“. „Midraš“ je tedy doslova „bádání, studium, výklad, učení“, zde se však používá jako zastřešující pojem pro rabínský výklad tradovaný ve starověku ústně a později písemnou formou. Jako literární žánr sledují „midraše“ biblický text a vykládají ho, zatímco „talmud“ jedná o věcných otázkách a podle toho je uspořádán.

[11] (1808-1888) pocházel z Hamburku a sloužil jako vrchní rabín v Oldenburgu, Aurichu, Osnabrücku, na Moravě a v rakouském Slezsku. Jako výrazný představitel ortodoxie byl rozhodným odpůrcem reformního a konzervativního židovství. Hirsch vysoce hodnotil studium Písma svatého jako celku. Od roku 1851 byl rabínem odštěpenecké „Izraelské náboženské společnosti“ (Israelitische Religions-Gesellschaft), působil v oblasti vzdělávání a vydával měsíčník „Jeschurun“. Choval velkou lásku k zemi Izrael, současně však byl odpůrcem předsionistické činnosti Zviho Hirsche Kalischera. Je považován za jednoho z otců zakladatelů novoortodoxního hnutí.

[12] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 464 s odkazem na Žalm 68,18.

[13] Rabi Šlomo ben Jicchak (1040-1105), zvaný též „Rabi Šlomo Jicchaki“, obecně Raši, se narodil v severofrancouzském městě Troyes, studoval deset let v Mohuči a Wormsu, načež se vrátil do Troyes, kde se proslavil jako soudce a učitel. V posledních letech života zakusil pronásledování Židů za křížových výprav. Raši patří k nejpřednějším vykladačům židovských spisů a jako první sepsal obsáhlý výklad Bible a Talmudu. Jeho hlavní touhou bylo přinést Svaté Písmo mezi lid, sloužit jednotě židovského lidu a teologicky se vypořádat s křesťanstvím. Raši přísně rozlišoval mezi „pšatem“ (doslovným výkladem) a „drašem“ (přeneseným, alegorickým výkladem), přičemž pšat je podle něj směrodatný. Jeho výklad Písma rozhodujícím způsobem utvářel reformátora Martina Luthera. Ačkoli jeho komentáře dodnes patří k uznávným a používaným, nalezneme v nich nezřídka poznámku: „To nevím.“

[14] Izajáš 14,32; srov. dále Žalm 78,69; 102,17; 147,2.

[15] Zacharjáš 3,2; rovněž Žalm 78,68.

[16] Derek Kidner, Psalms 73-150, TOTC 14b (Leicester, England/Downers Grove, Illinois, U.S.A.: Inter-Varsity Press, 1975), 314.

[17] C.F. Keil und F. Delitzsch, Psalms 84-150, Commentary on the Old Testament vol.5/3. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, 1986), 18.

[18] מדרש תהלים (בובר) מזמור פז.

[19] Rabbi David Ben Yosef Kimchi (1160-1235), tak řečený „Radak“, byl prvním mezi velkými vykladači Písma a gramatiky hebrejského jazyka. Narodil se v jihofrancouzském Narbonne. Otec mu záhy zemřel, proto Davida vychovával jeho bratr Moše Kimchi. Studoval filozofii dovoloval Radak pouze lidem upevněným ve víře v Boha a v bázni před nebesy. Otevřeně se přel s křesťany a napadal zejména jejich alegorický výklad Písma i teologické tvrzení, že oni jsou „pravý Izrael“.

[20] Srov. k významu jmen „Jákob“ a „Izrael“ mou knihu „Izrael a pohanské národy. Studie k Římanům 9-11“ (Praha: Samuel, 2009), 23-25.

[21] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. neubearbeitete Auflage 2005), 464.

Upozorněte mě, prosím, na nové články