Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Ve třetím verši se žalmista obrací k Sijónu přímo a město oslovuje v přítomném čase[1], když konstatuje: Významné věci hlásány jsou v tobě. „V tobě, Sijóne, jsou pronášeny závažné výroky. Zasedá tu sanhedrin, vysoká rada,“ vykládá Mecudat David[2].
Radak[3] upozorňuje, že charakter města není určován přítomností učenců Písma. Naopak to místo dodává naprosto rozhodujícím způsobem ráz tamním lidem: „Jsi v mnohém ohledu vyvýšen nade všechny země, jak je psáno o obyvatelích Jeruzaléma: ‚sídlí na Pupku země‘ (Ezechiel 38,12). Například vzduch je v Jeruzalémě lepší než na všech jiných místech pro zdraví těla i pro moudrost, jak říká Žalm 48,3 o hoře Sijónu: ‚Krásně se vypíná k potěše celé země‘, nebo jak učili naši mudrci[4]: ‚Ovzduší země Izrael činí moudrým.‘“
Země udává ráz myšlení
Boží slovo opravdu nepůsobí na lidi všude stejně, Že Bůh Abrama vyvedl z Uru v Chaldeji do země Kanaán, než mu zjevil určité skutečnosti, mělo dobrý důvod. Tóra, kterou dal Hebrejcům na Sinaji, by jim nikdy nebyla mohla být předána u pyramid v Gíze.
Není náhoda, že převážná většina biblických proroků slyšela živého Boha mluvit na chudém horském hřebeni mezi Středozemním mořem a údolím Jordánu. Ve výslovném protikladu k hojně svlažovaným krajinám na Nilu, v Mezopotámii nebo i ve střední Evropě či v Severní Americe, vtiskuje právě země Izrael základní poselství Bible „sola gratia“, „z pouhé milosti“ do bytostné podstaty a myšlení svých obyvatel. A sice tak, jako žádná jiná země.[5] Na žádném jiném místě světa necítí člověk svou neschopnost vytáhnout se vlastní silou z bahna hříchu, viny a smrti tak jednoznačně, jako v zemi Izrael.
Původ Božího slova
Ani Mesiáš, Boží slovo v lidské podobě, by se nebyl býval mohl „vtělit“[6] na žádném jiném místě, než jedině na Sijónu. Proto se izraelský lid musel aspoň zčásti vrátit do své země před Mesiášovým příchodem. Země Izrael má rozhodující hermeneutickou funkci, kterou křesťanská teologie ostudně zanedbala – a mělo to zničující následky.
Raši[7] parafrázuje: „Ty jsi to, Jeruzaléme, v němž jsou slova plná závažnosti, cti a obsahu pronášena z úst Svatého, pochválen budiž!“ Opět nám přijde na mysl 2. Kapitola Izajáše, kde od třetího verše čteme: „I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: ‚Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.‘ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.“
Samson Raphael Hirsch[8] dospívá k závěru: Jeruzalém je místo, „na němž je vyslovován Bůh, na němž je On sám srozumitelně a účinně poznáván skrze své tam jím položené a podle jeho ustanovení živě pěstované ‚slovo‘.“[9] Zde je na jedné hoře zakořeněna celá teologie Písma svatého.
A – táže se Raši – „co jsou ta závažná slova?“ – „Že ty městem [jediného, pravého, živého] Boha sluješ navždy“(Mecudat David). „Neboť Bůh [Jeruzalém] vyvolil, aby tam nechal přebývat svou slávu“ (Radak). Proto i Mesiáš Ješua mluvil o Jeruzalémě jako o „městě velikého krále“.[10]
Proč připisuje Bůh tomu, co se ve městě mluví, tak velikou hodnotu? Proč jsou slova tak důležitá?
Slova zjevují neviditelné
Ješua učil[11]: „Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci. Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“
Co člověk mluví, zvláště tehdy, kdy má pocit, že ho nepozorují, nebo když mluví bez rozmyslu, ukazuje, co je v jeho nitru. Jak a o čem se mluví v určitém městě, svědčí, jaké to město v podstatě je.
Je to daleko od reality, nebo blízko k ní?
Odpovídají však tyto výroky dnešní syrové realitě Blízkého východu?
Myslím, že kdo si udělá čas, aby Jeruzalém poznal, vytuší vskutku něco o pravdivosti těchto slov. Tomu, kdo k sobě nechá promlouvat ty tisíce let staré kameny, dějiny města i jeho obyvatele se Jeruzalém otevře zcela novým způsobem. Mnohé nám zůstane skryto, protože nerozumíme jejich jazykům, tradicím, obyčejům a mentalitě, anebo jen s námahou. Jeruzalém stojí za víc než jen za jednu návštěvu. A cesta tímto městem zůstává cestou objevů i pro toho, kdo v něm již celá léta a desetiletí žije.
Kdo ovšem opravdu žije v Jeruzalémě déle, seznámí se i s temnými zákoutími tohoto města, s fanatismem, zarytostí a nezřídka temným zanícením, které drží obyvatele Sijónu v zajetí. Stane bezmocně před propastmi, které od sebe lidi v tomto městě oddělují, pozná nenávist, podrážděnost a bezohlednost, která udává životu v hlavním městě židovského státu ráz a činí jej tak strašlivě těžkým. A začne chápat, proč se jeptišky a mniši jako za hradbami skrývají za metr silnými zdmi svých klášterů a rabíni se svými žáky v modlitebnách a talmudických školách.
Prorocká složka
Tváří v tvář této situaci přichází ke slovu a stává se nosným prorocký aspekt našeho žalmu. Tu pak musí žalmista společně s tím, kdo se tento žalm modlí, pod zapouzdřením lidského selhání objevit Boží úhel pohledu a svou výmluvností jej vynést na světlo, protože přirozenému zraku není patrný.
Židovští učitelé věděli a vědí o stavu Jeruzaléma, jejž charakterizuje utrpení, hřích, válka, spory, roztržky a smrt, jež ovládají celý náš svět. Vždyť to až příliš často během uplynulých staletí zakusili a zakoušejí děsivou měrou na vlastním těle. A vědí i o vzpouře, která je neoddělitelně spojena se jménem „Kórach“.
Přesto se zpěčují realitě a oponují jí Božím slovem, když například Malbim[12] konstatuje: „Skrze tebe přebývá Hospodin trvale uprostřed Izraele.“ Tuto výpověď zdůrazňuje právě tak Žalm 46,5 jako Amosem Chachamem[13] citovaný Žalm 84,2.[14] Navzdory všem do očí bijícím skutečnostem apoštol Pavel konstatuje, že Izraeli, který je „proklet a odloučen od Krista“, patří „sláva“, to jest přítomnost slávy jednoho, pravého, jediného a živého Boha, šechina (שכינה) (Římanům 9,3-4).
Přitažlivý pro všechny lidi
Provoláním, že je Sijón městem Božím, však žalmista ukazuje z duchovního zřetele nejen na přítomnost, nýbrž vrhá též pohled do budoucnosti, vidí prorocky pouť národů na Sijón. Do Jeruzaléma budou přicházet lidé všech kultur, barev pleti, způsobů myšlení i jazyků.
Nežidovské národy přitom nepřitahuje snad jen bytí města a jeho obyvatel, nýbrž to, co je v něm promlouváno, Tóra, vyučování, Boží slovo, které z něj vychází. I v tomto ohledu má naprosto rozhodující význam nikoli bytí, chování, řeč nebo i činorodost lidí, nýbrž jedině rozhodování a jednání pravého, živého Boha.
Sela. „Konec hlášení. Konec diskuse. Tečka!“ – tak vykládá Malbim toto slovo, o jehož významu nemají s konečnou platností jasno ani rabínští vykladači.
Překlad Ivana Kultová
[1] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), קכד.
[2] Komentář k Bibli, jehož autor David Altschuler žil v 18. století v haličském Javorově. Zatímco jeho Mecudat Sijón vysvětluje jednotlivá slova, objasňuje Mecudat David význam textu.
[3] Rabbi David Ben Yosef Kimchi (1160-1235), tak řečený „Radak“, byl prvním mezi velkými vykladači Písma a gramatiky hebrejského jazyka. Narodil se v jihofrancouzském Narbonne. Otec mu záhy zemřel, proto Davida vychovával jeho bratr Moše Kimchi. Studoval filozofii dovoloval Radak pouze lidem upevněným ve víře v Boha a v bázni před nebesy. Otevřeně se přel s křesťany a napadal zejména jejich alegorický výklad Písma i teologické tvrzení, že oni jsou „pravý Izrael“.
[4] V babylónském Talmudu, traktát Baba Batra 158b.
[5] Srov. k tomu např. 5. Mojžíšovu 11,10-12.
[6] Srov. 1. Janův 4,2; 1,7.
[7] Rabi Šlomo ben Jicchak (1040-1105), zvaný též „Rabi Šlomo Jicchaki“, obecně Raši, se narodil v severofrancouzském městě Troyes, studoval deset let v Mohuči a Wormsu, načež se vrátil do Troyes, kde se proslavil jako soudce a učitel. V posledních letech života zakusil pronásledování Židů za křížových výprav. Raši patří k nejpřednějším vykladačům židovských spisů a jako první sepsal obsáhlý výklad Bible a Talmudu. Jeho hlavní touhou bylo přinést Svaté Písmo mezi lid, sloužit jednotě židovského lidu a teologicky se vypořádat s křesťanstvím. Raši přísně rozlišoval mezi „pšatem“ (doslovným výkladem) a „drašem“ (přeneseným, alegorickým výkladem), přičemž pšat je podle něj směrodatný. Jeho výklad Písma rozhodujícím způsobem utvářel reformátora Martina Luthera. Ačkoli jeho komentáře dodnes patří k uznávným a používaným, nalezneme v nich nezřídka poznámku: „To nevím.“
[8] 1808-1888, pocházel z Hamburku a sloužil jako vrchní rabín v Oldenburgu, Aurichu, Osnabrücku, na Moravě a v rakouském Slezsku. Jako výrazný představitel ortodoxie byl rozhodným odpůrcem reformního a konzervativního židovství. Hirsch vysoce hodnotil studium Písma svatého jako celku. Od roku 1851 byl rabínem odštěpenecké „Izraelské náboženské společnosti“ (Israelitische Religions-Gesellschaft), působil v oblasti vzdělávání a vydával měsíčník „Jeschurun“. Choval velkou lásku k zemi Izrael, současně však byl odpůrcem předsionistické činnosti Zviho Hirsche Kalischera. Je považován za jednoho z otců zakladatelů novoortodoxního hnutí.
[9] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 464.
[10] Matouš 5,35 s odkazem na Žalm 48,3.
[11] Matouš 12,33-37; srov. též Lukáš 6,43-46.
[12] Meir Leibusch Ben Jechiel Michael Weiser (1809-1879), známý pod zkratkovým jménem „Malbim“, se narodil ve Voločysku na dnešní Ukrajině a působil ve východní Evropě jako rabín, talmudista, vykladač Bible a kazatel. Během života v Kepnu v pruské provincii Poznani (1845-1859) získal přízvisko „kepenský magid“ (lidový kazatel, vypravěč). Jako nesmiřitelný odpůrce reformního hhnutí a židovského osvícenství se dostal do konfliktu se židovskými i nežidovskými soudy, dočkal se pomluv, zatčení a jako politický buřič též vyhnanství. Působil jako vrchní rabín v Rumunsku a Královci. Ve výkladu Bible se soustředil na „hloubku jazyka“ a „základní význam textu“, který se „zakládá na přesných jazykovědných pravidlech“. Vycházel z toho, že se v Písmu svatém nic neopakuje, nýbrž že každé (zdánlivé) opakování vždy přináší i nový úhel pohledu. Krom toho ve své předmluvě k výkladu proroka Izajáše zdůrazňuje, že prorok nepředává své vlastní myšlenky, nýbrž slova, „která mu Duch svatý, jenž byl na něm, vložil do úst a do pisátka“.
[13] 1921-2012, se stal v Izraeli známým jako vítěz první izraelské i světové soutěže ve znalosti Bible. Jeho postižený otec, Noach Chacham, byl židovským učitelem Bible, který se roku 1913 přestěhoval z Vídně do Jeruzaléma. Kvůli vadě řeči se obával poslat svého jediného syna do školy a za nesmírně nuzných poměrů ho vzdělával sám. Biblická soutěž v srpnu 1958 ukázala, že je to génius. Svou legendární kariéru založil na výkladech Písma, které mám k dispozici pouze v hebrejštině.
[14] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), קכז.
Autor
