Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!

Dosud se autor 2. žalmu omezoval na děj, který nepřekračuje oblast smyslových zkušeností. Líčil dění ve světě národů způsobem, do nějž se bez problému dokáže vžít – při troše porozumění pro biblické ideje – každý čtenář novin, posluchač rozhlasu nebo televizní divák. Nyní konečně vytahuje oponu a na scénu přichází neviditelný svět. Počínaje 4. veršem souzní jeho úhel pohledu na celkový scénář s pohledem Stvořitele. Luther to komentuje postřehem: „Všechno to probíhá tak skrytě, že pokud nejsi v nebi, nedokážeš to rozpoznat.“[1]

„Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu“ (4. verš). Pro běsnící masy národů, které se vzpírají proti jeho ustanovením, které chtějí zrušit jeho řády a prohlásit Boží slovo za nicotné, nemá Hospodin nic jiného než výsměch.

Bůh se posmívá všem nežidovským národům (Ž 59,9), vysmívá se tomu Zlému, „vždyť on vidí, že jeho den přijde “ (Ž 37,13). Rabbi Samson Raphael Hirsch[2] soudí, že tento smích „ve skutečnosti nevyjadřuje radost“, nýbrž že je to smích „výsměšný a opovržlivý“. Kdekoli se v Bibli setkáme se smíchem, je to „bez výjimky smích ironický, smích, který obsahuje určité popření, odsouzení předmětu, jenž ho nutí se smát“. V Bibli je smích „vyvolán jedině vnímáním něčeho směšného“.[3]

Abraham a Sára se kdysi smáli, když jim Boží poslové tvrdili, že se tomuto stoletému muži a devadesátileté ženě ještě narodí dítě (Gn 17,17; 18,12). Kontrast mezi lidskými možnostmi, s nimiž zkušenost dovoluje počítat, a tím, co jim bylo řečeno, jim připadal příliš veliký – příliš směšný. Hirsch přichází s poznatkem: „Celý počátek židovského národa je směšný. Těm, kteří berou v úvahu pouze běžné, přirozené vztahy příčin a následků připadají jeho dějiny, jeho očekávání, jeho naděje, celý jeho život spočívající na těchto nadějích jako nanejvýš pobuřující a směšná domýšlivost.“ Proto také dostává Abrahamův a Sářin syn jméno Izák: „Jicchak“ – „směje se“ (Gen 21,3.6).[4]

Jakkoli směšné však národům připadá Boží jednání s Izraelem, rozdíl mezi pobouřením a snahami světa národů a podstatou i bytím Tvůrce je nekonečně, nepochopitelně, nepředstavitelně větší. A v Božím smíchu a výsměchu zaznívá pohrdání a opovržení.[5] Králové nemají naprosto žádnou možnost něco podniknout proti Hospodinově vůli.[6]

Jakkoli směšné mohou dějiny, cesta a naděje židovského lidu připadat střízlivým současníkům – těm rozumným, kteří stojí oběma nohama na zemi. Z Božího pohledu jsou myšlení a plány národů a jejich představitelů vším jiným než věcným, realistickým nebo racionálním přístupem. Jsou prostě a jednoduše směšné. Trefně to formuluje Luther: „Ach, jak velkou sílu víry vyžadují tato slova! Koho by mohlo napadnout, že se Bůh směje, … když nám přece připadá, že se nám vysmívá a šlape po nás jak Bůh, tak lidé.“[7]

Smích často vyjadřuje pocit jistoty, vědomí převahy a protiklad strachu.[8] Boží smích ukazuje: On to je, kdo stvořil tento svět. To on budí v národech neklid a nutí je vydávat se na cesty. To on dosazuje krále, prezidenty, předsedy vlád i knížata a zas je sesazuje. Hospodin trůní v nebi. Nepobíhá nějak rozčileně sem a tam a neprotírá si ruce v zoufalství nad tím, že se mu kormidlo světových dějin vymklo z rukou. Sedí a směje se, neboť má všechno – doopravdy všechno! – pevně pod palcem.

Jestliže je živý Bůh, Stvořitel nebe i země, ten, který sedí v nebi a směje se, skutečně mým Otcem, pak nemám vůbec žádný důvod se znepokojovat. Pak mne žádná migrační „vlna cunami“, žádný rozsáhlý požár na Blízkém východě, žádné sebenesmyslnější rozhodnutí velkohubých politiků ani žádný důkaz úskočných machinací mocnářů nebo podezřelá a zhoubná spiknutí nemohou vyvést z konceptu. Tatínek se směje. Jen ať si pohané běsní; ten, který sedí v nebi, má vše pod kontrolou.

Hospodin se směje a králové země jsou mu k smíchu [4. verš]. Když se v Bibli říká totéž dvakrát, naznačuje to velkou jistotu. Farao měl dva sny, to znamenalo, „že slovo od Boha je nezvratné a Bůh to brzy vykoná“ (Gn 41,32).

Rabbi David Ben Yosef Kimchi (1160-1235)[9] si všímá, že modlitebník v žalmu k líčení Božího jednání užívá přítomného času – „směje se“, „jsou mu k smíchu“. Nepřenáší tento scénář do minulosti, kterou lze zajímavě analyzovat, ale která k tomu koneckonců nemá žádný vztah. A nemluví ani o budoucnosti, která ve smyslu „na svatého Dyndy“ nenastane nikdy. Způsob, jakým žalmista-prorok volí svá slova, vylučuje jak použitelnost onoho pohádkového „Byl jednou…“, tak i fantazírování nějaké science fiction. Ne, mluví v přítomném čase – a i když to kdysi svým zakotvením v dějinách platilo na současníky krále Davida nebo na první křesťany a jejich protivníky v Jeruzalémě, mohlo by se to dnes týkat nás nebo by mohlo jít o popis nějakého budoucího scénáře, ve kterém jde o celý svět.

Pozvánky:

[1] Johann Georg Walch (vydavatel): Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen 254. [Sebrané spisy dr. Martina Luthera. Čtvrtý svazek: výklad Starého zákon (pokračování). Výklad Žalmů] (Groß Oesingen: Nákladem Lutherova knihkupectví Hendricha Harmse, 2. vydání, 1880-1910), 264.

[2] Samson Raphael Hirsch (1808-1888) pocházel z Hamburku a sloužil jako vrchní rabín v Oldenburgu, Aurichu, Osnabrücku, na Moravě a v rakouském Slezsku. Jako výrazný představitel ortodoxie byl rozhodným odpůrcem reformního a konzervativního židovství. Hirsch vysoce hodnotil studium Písma svatého jako celku. Od roku 1851 byl rabínem odštěpenecké „Izraelské náboženské společnosti“ (Israelitische Religions-Gesellschaft), působil v oblasti vzdělávání a vydával měsíčník „Jeschurun“. Choval velkou lásku k zemi Izrael, současně však byl odpůrcem předsionistické činnosti Zviho Hirsche Kalischera. Je považován za jednoho z otců zakladatelů novoortodoxního hnutí.

[3] Samson Raphael Hirsch, Die Fünf Bücher der Tora mit den Haftarot, übersetzt und erläutert von Dr. Mendel Hirsch, Erster Teil: Bereschit [Pět knih Tóry s haftarot, přeložené a vysvětlené Dr. Mendelsonem Hirschem, první část: Genezis] (Basel: Vydavatelství Morascha, 2008), 317f.

[4] Samson Raphael Hirsch, Die Fünf Bücher der Tora mit den Haftarot, übersetzt und erläutert von Dr. Mendel Hirsch, Erster Teil: Bereschit  [Pět knih Tóry s haftarot, přeložené a vysvětlené Dr. Mendelsonem Hirschem, první část: Gnezis] (Basel: Vydavatelství Morascha, 2008), (Basel: Verlag Morascha, 2008), 318.

[5] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), ז.

[6] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), ז.

[7] Johann Georg Walch (vydavatel): Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen 254. [Sebrané spisy dr. Martina Luthera. Čtvrtý svazek: výklad Starého zákona (pokračování). Výklad Žalmů] (Groß Oesingen: nákladem Lutherova knihkupectví Heinricha Harmse, 2. vydání, 1880-1910), 264.

[8] August Dächsel, Die Lehrbücher Hiob, Psalter, Sprüche, Prediger und Hohelied Salomonis, Das Alte Testament mit in den Text eingeschalteter Auslegung, ausführlichen Inhaltsangaben und erläuternden Bemerkungen III [ Učebnice Job, Žalmy, Přísloví, Kazatel a Píseň písní, Starý zákon s výkladem do textu, podrobnými údaji o obsahu a vykladačskými poznámkami III ] (Leipzig: Vydavatesltví Justus Naumann, 2. vydání 1876), 133.

[9] Tak řečený „Radak“ byl prvním mezi velkými vykladači Písma a gramatiky hebrejského jazyka. Narodil se v jihofrancouzském Narbonne. Otec mu záhy zemřel, proto Davida vychovával jeho bratr Moše Kimchi. Studovat filozofii dovoloval Radak pouze lidem upevněným ve víře v Boha a v bázni před nebesy. Otevřeně se přel s křesťany a napadal zejména jejich alegorický výklad Písma i teologické tvrzení, že oni jsou „pravý Izrael“.

Autor