Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
„Modlit se slichot je dostatečný důvod, abychom Boha probudili uprostřed noci!“ – Jsou čtyři hodiny ráno. Procházíme jeruzalémskou čtvrtí Nachlaot. Autorem uvedeného výroku je jeden světský Žid. „Davka“ – natruc – jí o svátku Jom kipur vepřové. Na rozdíl od světských nežidů však zřejmě nepochybuje, že Bůh existuje a že ho lze probudit. Je mu jasné, že by se člověk měl na Jom kipur postit a vepřové že rozhodně není košer. Ví také, co jsou „slichot“. Na co ale nepomyslel, to vyznává modlitebník v jednom biblickém žalmu: „Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele.“
„Slicha“ je hebrejské slovo pro „odpuštění“. „Slichot“ jsou v doslovném překladu odpuštění, prosby o prominutí, jejichž vůdčím motivem je: „Otče, zhřešili jsme. Buď nám milostiv!“
V Nachlaot se ráno krátce po čtvrté rozsvěcují v úzkých uličkách první okna. Zbožní obyvatelé časně vstali a vydávají se na cestu do synagogy. Sefardští Židé začínají s kajícnými modlitbami již v měsíci elulu, posledním v židovském roce, aškenázští podle tradice různě – někdy během dvou týdnů předcházejících Roš ha-šana, nejpozději ale čtyři dny před Novým rokem. Až do 10. dne měsíce tišri, na nějž připadá Jom kipur, udávají časným ranním hodinám v synagogách – mimo oba dny Nového roku – tón právě slichot.
Původně vlastně tvořilo čtvrť „Nachlaot“, jejíž název v překladu znamená „dědičné pozemky“ a která dnes leží v centru západního Jeruzaléma, mnoho malých osídlených míst; tehdy tu žili Syřané a Turci, Řekové a Jemenci, vesměs Židé, kteří si s sebou přinesli svou kulturu, zvláštnosti, nářečí i zvyky. Koncem 19. století přišli do izraelské země Židé z Iráku, Arábie, Persie a severní Afriky, avšak též z východní Evropy. Každé společenství si vystavělo vlastní synagogu.
Procházíme-li těmito tichými uličkami časně zrána, v době slichot, vnímáme tyto rozdíly ještě dnes. Slyšíme střídavý zpěv „Urfalim“, jež přišli z kurdistánského místa Urfal: modlitebníci přerušují předzpěvače v pravidelných intervalech. Pod okny jemenských Židů zaslechneme jejich společný zpěv. O pár metrů dále zaznívá tmavými soutěskami mezi zdivem individualistické mumlání pravověrných Aškenázů. V synagoze Adas s nástěnnými malbami a vyřezávanou průčelní stěnou se znenadání ocitneme ve světě středověkého Aleppa.
Slichot nejsou předepsány zákonem, jedná se o židovský zvyk. Proto se při nich zpravidla neužívá tradičního modlitebního pláště talitu a – což je rozhodující! – jsou dobrovolné, nikdo k nim nikoho nenutí. Rozmanitým mentalitám se tudíž nabízí i větší svoboda vyjadřování. Orientální Židé, plní radosti ze života, kladou důraz na odpuštění nebeského Otce a písmena názvu měsíce elul čtou jako počáteční písmena ve větě: „Ani LeDodi uDodi Li“ – „Můj milý je můj a já jsem jeho“. Přísní východoevropští Židé slyší – celí zkroušení – v týchž písmenech slova: „Oj Li ULeJicri“ – „Běda mně a mému (zlému) pudu.“
Podle židovské tradice je tato doba pokání zakotvena v Písmu svatém. Když si Izrael udělal zlaté tele, vystoupil prý Mojžíš prvního dne měsíce elulu opět na horu Sinaj, aby si od Boha vyprosil odpuštění hříchů svého lidu. Vrátil se po čtyřiceti dnech, přesně 10. tišri, tedy o Velkém dni smíření. Přinesl s sebou obě kamenné desky zákona jako znamení obnovené Boží milosti.
Když ještě neexistovaly budíky ani náramkové hodinky, které odpípnou přesný čas, běhal podle lidového vyprávění těmi několika málo čtvrtěmi za hradbami jeruzalémského starého města – totiž čtvrtěmi Nachlaot, Mea Šearim a Jemin Moše – ve tři ráno budič s lucernou, jenž nemilosrdně křičel: „Slichooooot, Slichooooot!“ Tehdy prý také ještě opravdu všichni vstávali, staří i mladí, a šli se modlit slichot. Dnes se v temných uličkách kmitne už leda tak ještě reb Salman. S přísným pohledem, ale zřejmě bez valného výsledku napomíná nezbedné školáky, kterým jsou slichot dobré jen na to, aby mohli strávit noc bez dozoru, že mají brát ohled na obyvatele a být zticha.
V těchto časných ranních hodinách se lze v Nachlaot setkat s posledními pozůstatky rozmanitosti židovské kultury. Těmto Židům se podařilo utéci před antisemitismem svých sousedů do Zaslíbené země – zato je však dnes neúprosně pohlcuje kulturní tavicí kotlík moderního Izraele. V těchto časných ranních hodinách mezi svátky Roš ha-šana a Jom kipur putují po Nachlaot školní třídy, skupiny turistů i celé vojenské jednotky, aby zachytily něco z tohoto mizejícího světa.
Na nápor mladých Izraelců, kteří zapomněli svou kulturu, se mnohé synagogy připravily. U vchodu se nabízejí kipy, malé kulaté pokrývky hlavy, neboť v židovstvu nesmí do bohoslužebné místnosti žádný muž vstoupit s nepokrytou hlavou. Ultraortodoxní, černě odění Aškenázové nemají tak dobrou organizaci. Na dotaz, kde by se dala půjčit kipa, se starý rebe trochu bezmocně rozhlédne, pak však s prohnaným úsměvem sundá svůj umaštěný klobouk a sejme vlastní černou jarmulku, kterou má pod ním. Že ten mladík, kterému laskavě půjčuje svou pokrývku hlavy, není vůbec Žid – to ho nezajímá.
,Po ranní modlitbě Šacharit se opět troubí na šofar. Zvuk beraního rohu probudí každého, kdo duchovně usnul. Především však zvěstuje obnovu všeho, co se ocitlo v nerovnováze, osvobození všech spoutaných.
„Hospodin, Hospodin, Pán, Bůh, milosrdný a milostivý a trpělivý a plný velké milosti a věrnosti, jenž má tisícerou milost a odpouští přestoupení, nepravost a hřích, avšak nenechává nikoho bez trestu, nýbrž vyhledává přestoupení otců na dětech a vnucích do třetího a čtvrtého pokolení,“ připomínají si modlitebníci Mojžíšovo setkání s živým Bohem na hoře Sinaj, kde rovněž zazníval zvuk šofaru.
Židovský výklad Písma vidí navíc vztah šofaru k beranovi, jejž kdysi Abraham zabil na hoře Mórija místo vlastního syna a ukazuje tak na příchod Mesiáše a vzkříšení z mrtvých.
Prvních deset dní židovského roku jsou dny pokání. Hebrejsky se nazývají „Jamim ha-nora´im“, „Dny bázně“ nebo též „Dny hrůzy“. Bůh otevírá knihy. Národy musejí skládat počet. Šabat spadající do této doby se nazývá „šabat šuva“, „šabat obrácení“. Předčítá se text z Ozeáše 14,2 10, začínající slovy: „Navrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi upadl pro svoji nepravost…“
přeložila Ivana Kultová
Autor
