Sedmdesátiletý Izrael … a jeho arabští sousedé

Izrael je židovský ostrůvek v mohutném muslimském oceáně. Vztahy mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy se během uplynulých sedmi desetiletí dramaticky změnily. Při úvahách o arabsko-izraelských vztazích je třeba zdůraznit, že mezi stále přibývajícím židovským obyvatelstvem Izraele a jeho nežidovskými sousedy vždy existovaly styčné body. A ty nebyly vždycky jen negativní.

Ihned po zániku Osmanské říše koncem První světové války uzavřeli Jeho královská Výsost emír Fajsal bin al-Husajn jako zástupce arabského království Hidžáz a dr. Chajim Weizmann za Sionistickou organizaci dohodu. Fajsal snil o arabském království „ve velké Sýrii a Iráku“, stejně jako Weizman o židovském domově v Zemi Izrael. Společně odpřisáhli „pokrevní bratrství mezi Araby a židovským lidem“ v naději, že budou „podporovat přistěhovalectví Židů do Palestiny“ a zároveň „chránit práva arabských sedláků a pachtýřů“ a též „podporovat jejich hospodářský rozvoj“.

Vzhledem k tvrdé realitě koloniální politiky, mezikmenových třenic a fanatismu nacionalistů však vzaly tyto vznešené vize brzy zasvé. Když Britové v roce 1948 opouštěli svůj mandát v Palestině, který jim původně nebyl svěřen na to, aby zemi rozdělili, nýbrž aby zřídili národní domov pro Židy, vyznačovaly se arabsko-židovské vztahy zavilým nepřátelstvím. Palestina krvácela kvůli arabským povstáním a brutální občanské válce.

Reakce Arabů na založení Izraele

Egypt, Sýrie, Jordánsko, Irák, Saúdská Arábie, Libanon a Arabská osvobozovací armáda pod velením Fausího al-Kavukdžího, který strávil Druhou světovou válku v nacistickém Německu, vyhlásily novorozenému židovskému státu válku. Jejich cílem bylo židovský domov v Palestině za všech okolností znemožnit. Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 z 29. listopadu 1947, která počítala s rozdělením Palestiny na židovský a arabský stát, je mezi rezolucemi OSN čímsi jedinečným, neboť na pokus o její realizaci odpověděla aliance států vyhlazovací válkou.

Během následujících desetiletí se na postoji Arabů vůči Izraeli mnoho nezměnilo. V červenci 1951 byl v Jeruzalémě před vchodem do mešity al-Aksá kvůli rozšířeným pověstem, že chce s jedním židovským sousedem mluvit o míru, zavražděn jordánský král Abdalláh I.; byl to Fajsalův bratr. Oba patřili k hášimovské dynastii, která odvozovala svůj původ od proroka Mohameda. Jejich otcem byl mekkánský šaríf Husajn. Během arabské revolty proti Osmanské říši se Husajn stal králem Hidžázu. Později usiloval o to, aby se stal chalífou všech muslimů, avšak spojenci jej neuznali. Pak se jeho soupeři Abd al-Azízovi ibn Saúdovi podařilo jej vyhnat z Arabského poloostrova. Abdalláhův vnuk, princ Husajn, stál svému dědovi při jeho zavraždění po boku a byl též sám zraněn. Tento zážitek v raném věku mu možná poté, co v roce 1952 sám usedl na hášimovský trůn, zabránil jednat s Izraelem o míru.

Třikrát „Ne!“

Počátkem léta 1967 byl arabský svět pod vedením egyptského prezidenta Gamala Abdela Násira v povznesené náladě. Podle vykladačů bylo jeho cílem zahnat všechny Židy do Středozemního moře. Když vykázal mírové jednotky OSN ze Sinajského poloostrova a uzavřel pro izraelské lodě Tiranskou úžinu, zničil Izrael preventivním úderem válečné letectvo Násirovy koalice a během takzvané Šestidenní války dobyl Golanské výšiny, Západní břeh Jordánu a poloostrov Sinaj. Po této pokořující porážce odpověděla Arabská liga na izraelskou nabídku „země za mír“ počátkem září 1967 v Chartúmu „trojím kategorickým Ne“: „Žádný mír s Izraelem, žádné uznání Izraele, žádné vyjednávání s ním“.

Na základě zpravodajského selhání na straně Izraele se po „Říjnové“, jinak též „Jomkipurové“ válce roku 1973 mohli Egypťané sami prohlásit za vítěze. Arabové to tak vnímali a to o půldekádu později umožnilo Anvaru Sádátovi přistoupit k izraelskému premiérovi Menachemu Beginovi. Dohody z Camp Davidu vrátily poloostrov Sinaj pod správu Egypta, připravily cestu pro první arabsko-izraelskou mírovou dohodu a přinesly Sádátovi, Carterovi a Beginovi Nobelovu cenu míru.

Odpor proti míru

Proti mírové smlouvě Egypta s Izraelem nebyli jen aktivisté Islámského džihádu, kteří v říjnu 1981 Sádáta zavraždili, a hnutí Muslimského bratrstva; na odpor se horlivě stavěli i křesťané. Koptský papež Šenuda III. hrozil všem věřícím své církve klatbou, pokud míru s Izraelem využijí k pouti do Jeruzaléma. Když Šenuda v březnu 2012 zemřel, byla pohrůžka klatby ještě v platnosti. Několik měsíců po Sádátově smrti se sešlo sedmadvacet organizací, které zastupovaly prakticky celý společenský výkvět Egypta, a dohodly se na bojkotu Izraele. Avšak odvážný Sádátův krok – ačkoli kvůli věci Palestinců sklidil dost kritiky – vytvořil v izraelsko-arabských vztazích „rozvodí“.

Zpětné údery a promeškané šance

Když se Ehud Barak v květnu 2000 stáhl z jižního Libanonu, byla to pro vztahy mezi Izraelem a jeho nežidovskými sousedy těžká rána. Sám jsem zažil, jak křesťanští libanonští státníci plakali, když museli přihlížet, jak se jejich jediný spojenec na Blízkém východě poddal nátlaku světové veřejnosti a de facto přenechal Libanon íránské nadvládě. Bezhlavý úprk Izraele z jeho odjakživa ohrožené severní fronty poučil – jak se mi svěřil jeden Palestinec v Betlémě – muslimský svět o dvojím: „Za prvé, nikdy nevěř Židovi. Je-li to v jeho zájmu, opustí tě. A za druhé, nad Izraelem lze zvítězit. Hizballáh zahnal Židy na útěk!“ O řadu let později mi jeden palestinský odpalovač raket v Gaze vysvětlil: „Porazíme ty sionisty stejně, jako to udělal Hizballáh, který je vyštval z Libanonu.“ Z toho můžeme vyvodit závěr, že stažení Izraele z jižního Libanonu vlastně vyvolalo druhé palestinské povstání, které začalo na podzim téhož roku a je dnes známo pod názvem „intifáda Al-Aksá“.

Dramatické změny

I přes podobné zpětné údery a bezpočet promeškaných šancí všech zúčastněných dnes Izraelci vidí, že se jejich vztahy s arabským světem dramaticky změnily – a to s takovou rychlostí, že to až bere dech. Zdá se, že se mnoho veledůležitých osobností i vlád rozhodlo pro změnu a chtějí v Izraeli vidět spíše partnera než kořen všeho zla. Poté, co Šimon Peres v roce 1996 navštívil Dauhá, došlo v Kataru a Ománu de facto k otevření izraelských velvyslanectví, která ovšem oficiálně nesou název „hospodářská zastupitelstva“.

Nejnovější vývoj následující po „Arabském jaru“ má hluboký vliv na to, jak se Izraelci a Arabové navzájem vnímají. Podle postřehu jednoho izraelského vojenského odborníka by Spojené státy americké zřejmě rády ohlásily „vítězství“, aby se mohly z oblasti stáhnout. Evropy si Arabové, stejně jako Izraelci, cení jako blízké a pokojné oázy na dovolenou a nákupy; politický význam však pro ně nemá, i když se – očividně z ekonomických důvodů – sotva najdou politikové, kteří by byli ochotni to otevřeně přiznat.

Vedle Íránu je to především Rusko, které se na Blízkém východě vybarvuje coby velký výherce, a to navzdory své ekonomické slabosti a politické izolaci kvůli Ukrajině. Putin dal na srozuměnou, že se nehodlá zahrabat v syrském bahně a přitom že chce udržovat dobré vztahy se všemi aktéry oblasti: s Íránem i Saúdskou Arábií – s Izraelem i Palestinci – s Tureckem i Kurdy – s Egyptem i Katarem. Z hlediska Izraele bychom neměli přehlížet, že asi čtvrtina jeho obyvatel má kořeny v Rusku – potrpí si na ruská jídla, uvažuje i mluví rusky – a též politicky se cítí více doma v ruském ovzduší než uprostřed evropské či americké kultury.

Bezprecedentní spolupráce

Na tomto pozadí si Izrael vychutnává takovou spolupráci s pragmatickými sunnitsko-arabskými státy v sousedství, jaká v minulosti neměla obdoby. Spojují je společné zájmy i společná ohrožení, například ze strany Íránu nebo radikálního islámu. Zesílila spolupráce s Egyptem a Jordánskem, ale i se státy při Zálivu, s nimiž Izrael nemá diplomatické styky. Všichni oceňují podporu, jakou jim Izrael poskytuje v oblasti zpravodajství, ekonomie i vojenství. Tohoto nového sblížení si v současnosti může povšimnout každý.

V polovině března přistálo na Ben Gurionově letišti letadlo společnosti Air India; šlo o první přímý let z Nového Dillí a to mnohem kratší cestou vzdušným prostorem Saúdské Arábie a Ománu. Jediný protest přišel ze strany [izraelské společnosti] El Al, která se při schopnosti Indů překonat tuto vzdálenost za pět hodin oproti osmi, které k tomu potřebují její vlastní letouny, obává nekalé konkurence. V téže době při jedněch manévrech v řeckém vzdušném prostoru letěly izraelské bojové stíhací letouny F-16 po boku strojů Mirage 2000 patřících Spojeným arebským emirátům. A konečně bylo v březnu možno ještě i v Bílém domě ve Washingtonu spatřit vysoké představitele Saúdské Arábie, Kataru a Ománu s kolegy z Emirátů, jak sedí u jednoho stolu s Izraelem a všichni se spolu baví o humanitární situaci v Pásmu Gazy. Za zmínku přitom stojí, že chyběli zástupci úřadu Palestinské autonomie, kteří od uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele Trumpovu vládu bojkotují – což ale, jak se zdá, nepůsobilo ostatním Arabům žádné starosti. Ještě před rokem při schůzce náčelníka izraelského generálního štábu Gadiho Eizenkota s jeho saúdským kolegou v úřadě Abdulem Rachmanem Bin Salehem Al-Bunjanem na jedné konferenci v USA existovala snaha schůzku utajit, kdežto dnes svět podobné vztahy zřejmě považuje spíš za normální.

Jenže: ta „arabská cesta“…

Cvi Mazel strávil prakticky celý svůj profesní život ve službách izraelského ministerstva zahraničí. V letech 1996-2001 byl velvyslancem Izraele v Káhiře. Vzpomíná si, že po uzavření mírové smlouvy s Egyptem v roce 1980 Izrael „vynaložil velké úsilí na spolupráci ve všech oblastech života“, přičemž „šly tyto snahy většinou vedle“. Uprostřed všeho toho nadšení z jakéhosi „nového Blízkého východu“ nám Mazel říká něco, nad čím se musíme zamyslit: „O nějaké normalizaci mezi oběma signatářskými zeměmi se po uzavření mírové smlouvy nedá mluvit. Kontakty existují jen na vládní úrovni; arabské země – jak svorně dodává politická pracovnice izraelského institutu „Mitvim“ zabývajícího se oblastní zahraniční politikou a docentka haifské univerzity Moran Sagová – „přijímají Izraelce jedině tehdy, když nemají jinou volbu. A i v takovém případě se dostává izraelským hostům jen tolik pozornosti, kolik je nezbytně třeba. V obchodní oblasti, technice a otázkách bezpečnosti jsou Arabové ochotni spolupracovat. Diplomatické kontakty na vysoké úrovni – mezi diplomaty, politiky nebo lidmi od bezpečnosti – jsou možné. Avšak spolupráce na civilní úrovni je naprosto nulová.“

Zatímco na vládní úrovni dosahují izraelsko-arabské vztahy dosud nevídaných výšin, s představou, že by měly židovský stát na Blízkém východě uznat jako legitimní, se arabské společnosti očividně vyrovnávají velice těžko. Směrodatnými silami jsou v těchto zemích i dnes, stejně jako dříve, fundamentalistický islám a arabský nacionalismus.

Cvi Mazel si vzpomíná, jak si v roce 1980 prezident Sádát pozval Ariela Šarona a prosil jej o pomoc proti hladomoru. Nato vybudovali izraelští odborníci v poušti při silnici mezi Káhirou a Alexandrií nové farmy. Během několika let se Egyptu podařilo se na úseku zemědělství osamostatnit. Muslimská a levicová opozice však v médiích rozšířila pověsti, že prý Židé otravují egyptskou půdu. A bylo po jakékoli další spolupráci, bez ohledu na to, jak byla ta dosavadní úspěšná. Pokud jde o egyptsko-izraelské vztahy, je Cvi Mazel pesimista: „Ta kulturní bariéra mezi námi a Egypťany se během příštích sta let nedá překonat.“ A jako diplomat ve výslužbě varuje v otázce postavení Izraele na Blízkém východě před jakoukoli euforií: „Arabská cesta se ještě stále potýká s jedním problémem: popírá totiž realitu.“