Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!

2. žalm je „úchvatně mnohobarevný“. Hovoří na mnoha rovinách do rozmanitých dob a situací zároveň. Ve verších 1-2 líčí situaci světa jako „děsivě chaotickou“. Z Boží perspektivy je však bouření národů „tak směšné, že to až uklidňuje“ (verše 3-4). S „přímostí, která nahání strach“ se Tvůrce vesmíru vměšuje do světového dění. Tam, kde se chápe iniciativy, aby řídil dějiny svým směrem, dává to svým stvořením jasně na srozuměnou (verše 5-6).[1]

Nyní – v 7. verši 2. žalmu – se hlásí o slovo ten, jenž byl už ve 2. verši nazván „Mesiášem“ (Pomazaným) Páně“.[2] To proti němu se bouří sjednocené národy. To on je vlastním, viditelným cílem jejich bouření. A tento pomazaný poznává v prohlášení živého Boha o jeho záměru svůj osobní misijní úkol: „Přednesu Hospodinovo rozhodnutí.“

Při tomto „přednesu“, „vyprávění“ (אֲסַפְּרָה) jde o podávání zprávy, o sdílení faktů. Vypravěč ovšem to, co vnímá, nepředkládá objektivně či neutrálně jako předmět diskuse. Sleduje tím – a to ukazuje neobvyklá formulace „אֶל חֹק“, v doslovném překladu „k principu vytesanému do kamene“ – určitý, zcela konkrétně zaměřený cíl (אֶל). Chce svou zprávou něco změnit. Vezmeme-li v úvahu, co píše rabbi Samson Raphael Hirsch[3], můžeme výpověď Mesiáše „אֲסַפְּרָה אֶל חֹק“ (verš 7a) parafrázovat slovy: „Budu skutečnost, že Bůh ustanovil svého Krále na Sijónu, vyprávět tak často a tak dlouho, až se to pro národy a jejich vlády stane životním principem.“ – „Skrze proky Nátana, Gáda a Samuele“, jak to formuluje Raší[4], nechává Bůh krále Davida říci: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,7b). Bůh Izraele se zjevuje jako Otec. David smí Boha oslovovat „můj Otče“ (srovnej Ž 89,27: אָבִי אָתָּה), protože jej Bůh oslovil „můj synu“ (בְּנִי אַתָּה).[5] Rozhodující přitom je: „Nestal se králem na základě dědictví, neučinil se králem sám, ani se nedostal na přední místo lidskou volbou; za krále jej zvolil a ustanovil Bůh.“[6]

Je možné, že tato slova zaznívala při uvádění židovských králů do úřadu. Pomazáním „mně za krále“ (1 S 16,1) se davidovský král stával „Pomazaným“, hebrejsky „Mesiášem“, řecky „Kristem“. Znamená to: tento král je můj. Je můj syn a je můj služebník. Mne poslouchá“ (Raší). Právě tak se potom praví o Davidově synu Šalomounovi: „Já mu budu Otcem a on mi bude synem“ (2 S 7,14). „Otcem“ už není biologický otec David, nýbrž sám Bůh. Rozhodující oprávnění pro tuto královskou vládu už neposkytuje dynastická příslušnost, nýbrž rozhodnutí a volba živého Boha.

Radak[7] předpokládá, že „já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,7) znamená, že „právě onoho dne se v něm zrodil Duch Boží, jak je psáno: ‚A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále‘“ (1 S 16,13). Radak z toho vyvozuje: „Počínaje tímto okamžikem pěl David písně a žalmy v Duchu svatém.“

Raší připomíná, že Božím synem není pouze král David, nýbrž že už Izraele v Egyptě označil Bůh slovy „můj prvorozený syn“ (Ex 4,22). Martin Luther se ve svých výkladech často odvolává na „rabbiho Salomona“, tj. na „Rašího“, zpravidla ovšem pouze tehdy, když považuje za nutné mu odporovat. Ve svém výkladu 2. žalmu Luther nyní rovněž připomíná, že „Izrael je nazýván prvorozeným synem…“ – načež ale hned, jakoby jedním dechem, musí zas dát najevo svůj odstup od židovského národa, a proto vykládá: „…ačkoli mnozí mezi nimi byli modláři; opět jsou trestáni všichni, kde si to zasloužili jen nemnozí.“[8] Je velice výmluvné, když si německý reformátor, který jinak tak velice zdůrazňuje ono sola gratia (jen z milosti), při pohledu na Boží synovství Izraele myslí, že musí mluvit o zásluhách.

Midraš[9] a talmudičtí učitelé (Sukka 52a) vidí v Ž 2,7 mesiášského krále, který v budoucnosti Izraele vykoupí, přivede zpět do jeho země a bude vládnout podle Boží vůle[10]; když Nový zákon poznává v „synovi“ ze Ž 2,7 proroctví o Ježíši z Nazaretu (Žd 1,5), je to v souladu s touto linií. Martin Luther napsal: „Toto je smyslem (scopus) celého evangelia, že rozpoznává Krista jako Syna Božího.“[11]

Pisatel listu Židům slyší ve výroku „já jsem tě dnes zplodil“ nejen obřad korunovace na krále Izraele, nýbrž i odkaz na ustanovování velekněze (Žd 5,5). Pavel vykládá Ž 2,7 jako proroctví o vzkříšení[12], čehož se opět chápe Luther: „Proto, stejně jako jsou předcházející verše proroctvím o utrpení a smrti Krista, je v tomto verši – byť poněkud temně – předpověděno jeho zmrtvýchvstání.“[13] K tomu reformátor ještě připojuje souvislost se 4. veršem a vidí v Kristově vzkříšení „Boží výsměch“, neboť Bůh „tím, že Krista vzkřísil z mrtvých, vystavil Židy a pohany, kteří jej zabili, posměchu celého světa.“[14]

Jestliže máme v Ž 2,7 vidět předpověď vzkříšení mesiášského Božího Syna Ježíše z Nazaretu, vnucuje se otázka, zda nemůžeme – čí zda snad dokonce v rámci důslednosti není naší povinností – ve výroku „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ vidět také proroctví o přivedení židovského národa zpět do země Izrael?!

Ezechiel ve svém slavném vidění mrtvých kostí líčí návrat izraelského lidu jako vzkříšení z mrtvých: „Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já, Hospodin, jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův“ (Ez 37,12-14).

Paralela mezi smrtí a vzkříšením Mesiáše Ješuy z Nazaretu na jedné straně a osudem židovského lidu v uplynulých dvou tisíciletích na straně druhé vysvítá i při pohledu na Oz 6,2. Tam izraelský lid říká: „Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít.“

Babylónští amoraité[15] vykládají tyto „dny“ proroka Ozeáše – snad v návaznosti na Ž 90,4 – jako „tisíciletí“ (Sanhedrin 97a). Zpětně se zdá, že tito židovští učenci vystihli pravdu. Dva tisíce let trvalo celosvětové rozptýlení židovského lidu, avšak poté – na úsvitu třetího dne, třetího tisíciletí, právě za našich dnů – jej Hospodin opět shromažďuje do Země Izrael. Bylo by asi třeba nově zformulovat výše citovaný Lutherův výrok a s ohledem na 4. verš konstatovat, že dnes Bůh všemu odporu navzdory přivádí svůj lid zpět do Zaslíbené země a tím vystavuje posměchu celý svět, především pak ty, kteří jeho lid prohlašovali za mrtvý.

Radak nakonec upozorňuje na to, že tyto výroky neplatí jen pro Izrael, krále Davida a mesiášského Davidova syna, nýbrž že „každý, kdo se jako otrok v poslušnosti dává Bohu k dispozici, se nazývá ‚jeho synem‘. Tak jako syn poslouchá otce, je určen ke službě. Proto je psáno (Dt 14,1): ‚Jste synové Hospodina, svého Boha.‘ A takto se Izrael nazývá ‚Synové živého Boha ‘ (Oz 2,1).“

Opět se jasně ukazuje, jak různé roviny chápání[16] tohoto žalmu splývají dohromady. Žádná jednotlivá rovina porozumění nemůže výroky tohoto proroctví vykládat jen sama pro sebe. Bereme-li vážně to, že je tento mnohovrstevný text inspirovaným Božím slovem a ne něčím náhodným, pak vidíme, jak těsně toto proroctví propojuje úděl izraelského lidu, jeho vyhnání ze země Izrael, jeho rozptýlení po celém světě, jeho utrpení a jeho shromáždění za našich dnů se životem, utrpením, smrtí a vzkříšením Krista Ježíše z Nazaretu. A obojí, cesta Božího syna Izraele a cesta Mesiášova, mají pro nás, kteří dnes chceme být Božími dětmi, hluboký, rozhodující význam. Když Kristus vstal z mrtvých a když se dnes dokonce lid izraelský, o němž se dva tisíce let věřilo, že je mrtev, navrací ze svých hrobů domů, pak je to naděje v ryzí podobě.

Když Mesiáš pronáší základní výrok, že „ten, jenž trůní v nebesích“ (Ž 2,4) ustanovil svého krále na Sijónu“ (6. verš), vyjadřuje tím „ano“ k Božímu povolání. Prohlašuje o sobě, že je připraven „sloužit Pánu, tak jako syn ctí otce“ (Ibn Ezra[17]). Klasičtí židovští vykladači Písma rozpracovávají ve svých poznámkách k těmto biblickým veršům pohled, který je vlastní celé Bibli – že „Mesiáš“ jako „Syn Boží“ je současně také „Božím služebníkem“.

Z otcovsko-synovského vztahu mezi Bohem Izraele a jeho Mesiášem plyne úkol činně se podílet na Božím panovnickém nároku.[18] „Syn Boží“, ať je jím nyní míněn izraelský lid, historický král David, avšak následně – v návaznosti na všechny výkladové roviny 2. žalmu – také Mesiáš, ať už je to aktuálně ten, který přišel, ten, který přichází, nebo ten, který opět přijde, ti, kteří kráčí v jeho stopách nebo mu jdou vstříc, je nositelem tohoto Božího zjevení. A toto zjevení „se vysmívá všem pokusům vyhladit jej z povědomí lidí“.[19]

Překlad: Ivana Kultová

Pozvánky:

[1] Tento článek je pátým dílem řady příspěvků k výkladu 2. žalmu. Předešlé části lze shlédnout zde:
Úžasně barevný. 2. žalm – 1. část: https://gerloff.co.il/czech/article-detail/?id=679
Obraz děsivého chaosu. 2. žalm – 2. část: https://gerloff.co.il/czech/article-detail/?id=179
Tak směšný, že až uklidňuje. 2. žalm – 3. část: https://gerloff.co.il/czech/article-detail/?id=189
Tak přímý, že až budí bázeň. 2. žalm – 4. část: https://gerloff.co.il/czech/article-detail/?id=233

[2] Derek Kidner, Psalms 1-72. An Introduction & Commentary, TOTC (Leicester/England and Downers Grove, Illinois/USA: Inter-Varsity, 1973), 51.

[3] Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 9f. Samson Raphael Hirsch (1808-1888) pocházel z Hamburku a sloužil jako vrchní rabín v Oldenburku, Aurichu, Osnabrücku, na Moravě a v rakouském Slezsku. Jako výrazný představitel ortodoxie byl zapřisáhlým odpůrcem reformního a konzervativního židovství. Hirsch kladl velký důraz na studium celého Písma svatého. Od roku 1851 byl rabínem odštěpenecké ortodoxní „Izraelské náboženské společnosti“, angažoval se v oblasti vzdělávání a vydával měsíčník „Jeschurun“. Měl velkou lásku k zemi Izrael, přitom však byl odpůrcem raně sionistických aktivit Zviho Hirsche Kalischera. Počítá se k otcům zakladatelům novoortodoxního hnutí.

[4] Rabbi Šlomo Ben Jicchak (1040-1105) nebo též „Rabbi Šlomo Jicchaki“, obecně zvaný „Raší“, se narodil v severofrancouzském městě Troyes, studoval deset let v Mohuči a Wormsu, načež se vrátil do Troyes, kde se vyznamenal jako soudce a učitel. V posledních letech života zakusil pronásledování Židů za křížových výprav. Raší patří k velkolepým vykladačům židovských spisů a je prvním autorem obsáhlého výkladu Bible a Talmudu. Záleželo mu především na šíření Písma svatého mezi lidmi, na podpoře jednoty židovského lidu a na teologickém vypořádání s křesťanstvím. Rozlišoval „pšat“ (doslovný výklad) a „draš“ /výklad v přeneseném, jinotajném smyslu); rozhodující je podle něj „pšat“. Jeho výklad Písma zásadní měrou ovlivnil reformátora Martina Luthera. Ačkoli jeho komentáře patří dodnes k standardním, nebojí se přiznat „to nevím“.

[5] C.F. Keil and F. Delitzsch, Psalms 1-35, Commentary on the Old Testament vol.5/1. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, February 1989), 96.

[6] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 10.

[7] Rabbi David Ben Yosef Kimchi (1160-1235), tak řečený „Radak“, byl prvním mezi velkými vykladači Písma a gramatiky hebrejského jazyka. Narodil se v jihofrancouzském Narbonne. Otec mu záhy zemřel, proto Davida vychovával jeho bratr Moše Kimchi. Studoval filozofii dovoloval Radak pouze lidem upevněným ve víře v Boha a v bázni před nebesy. Otevřeně se přel s křesťany a napadal zejména jejich alegorický výklad Písma i teologické tvrzení, že oni jsou „pravý Izrael“.

[8] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 254.

[9] Pojem „midraš“ (מדרש) je odvozen od hebrejského kořene „daraš“ (דרש), jenž znamená „hledat, ptát se, dožadovat se“. „Midraš“ je tedy doslova „bádání, studium, výklad, učení“, zde se však používá jako zastřešující pojem pro rabínský výklad tradovaný ve starověku ústně a později písemnou formou. Jako literární žánr sledují „midraše“ biblický text a vykládají ho, zatímco „talmud“ jedná o věcných otázkách a podle toho je uspořádán.

[10] Elhanan Ben Avraham, Mashiach ben Yoseph משיח בן יוסף (Jerusalem, Israel, 12, s odkazem na Jalkut a Mezudat David.

[11] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 273.

[12] Sk 13,33 und dále Ř 1,4; srov. též Mt 3,17; 16,16; 17,5; L 3,22; Mt 4,3; J 1,49; 2 Pt 1,17, kde je Ježíš označen jako Syn Boží.

[13] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 264.

[14] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 264.

[15] Amoraité (aramejsky: אמוראים, amora’im; v překladu „mluvící“, „podávající zprávu“) byli židovští učenci působící ve 3. až 5. století v Babylóně a v zemi Izrael. Jejich diskuse o ústní Tóře se traduje jako Gemara.

[16] Srovnej k tomu první část série „Úžasně barevný“: https://gerloff.co.il/czech/article-detail/?id=679.

[17] Rabbi Avraham Ben Me’ir Ibn Ezra (1089-1164) je jedním z vynikajících básníků, jazykovědců, vykladačů Písma a filozofů středověku. Pocházel z Toleda v tehdy muslimském Španělsku. Daleké cesty jej přivedly přes celou Afriku až do země Izrael. Téměř všechny své knihy napsal v posledních čtyřiadvaceti letech života. Na útěku před muslimským pronásledováním Židů v té době procestoval křesťanskou Evropu. Roku 1161 jeho stopa mizí ve francouzském Narbonne. Ví se, že zemřel v lednu 1164, ne už ale kde – uvažuje se o Římu, Španělsku nebo Anglii. Ibn Ezra jako vyslovený racionalista první zpochybnil Mojžíšovo autorství Pentateuchu, věřil však v prorocký význam astrologických jevů – což například Rambam rozhodně odmítal jako modlářství. Tím, že svá díla napsal hebrejsky, zpřístupnil evropskému židovstvu duchovní bohatství orientálních židovských vykladačů Písma zachované převážně v arabštině. Zvlášť cenné jsou jeho přesné mluvnické studie, v nichž vždy usiluje o vystižení původního, doslovného významu textu.

[18] C.F. Keil and F. Delitzsch, Psalms 1-35, Commentary on the Old Testament vol.5/1. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, February 1989), 96.

[19] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 9.

Autor

By Published On: 12 června, 201714,4 min read
Informujte mě prosím o nových článcích