Říkej mi Miriam

Milá panno Marie!

Mohla bys mi odpovědět na pár otázek?

Ráda Ti odpovím, ale říkej mi, prosím, Miriam. Jmenuji se Miriam a to jméno pro mě hodně znamená.

Mohla bys mi k tomu něco říct?

Rodiče mi dali jméno po sestře našeho praotce Mojžíše, které si velmi vážím. Už jako dítě byla velmi statečná a svého bratra zachránila před jistou smrtí. Tenkrát žil náš národ v Egyptě v područí Egypťanů. Izraelité museli pracovat jako otroci. Egypťané a obzvlášť tehdejší faraon, byli velmi krutí. On nařídil zavraždit všechny naše novorozené syny. Maminka Mojžíše ovšem po tři měsíce schovávala. Nemyslím si, že se jí zjevil anděl jako mě a řekl jí, že bude jednou z Mojžíše velký vůdce našeho lidu. Ale jako každá matka ho milovala a chtěla ho chránit. Když už ho nemohla déle ukrývat, vnukl jí Hospodin nápad, udělat pro něj vysmolenou ošatku a položit jí  do rákosí při břehu Nilu. Málem jí to zlomilo srdce, ale celou dobu se modlila a doufala, že Hospodin nějakým zázrakem děťátko zachrání. Pak přišla k řece se svým doprovodem faraonova dcera a uviděla ošatku. Když zjistila, že je v ní plačící miminko z našich, hebrejských dětí, bylo jí ho líto. V té chvíli k ní s velkou odvahou přispěchala Miriam a zeptala se jí, jestli jí má obstarat kojnou. Ani nevíme, jestli si ho faraonova dcera opravdu chtěla nechat, ale Miriam využila okamžiku její lítosti a přivedla svou a Mojžíšovu maminku jako kojnou.

To je opravdu zajímavý příběh. Rodiče ti vyprávěli, proč ti dali právě toto jméno?

Samozřejmě! Celý příběh našeho lidu začíná vlastně vyvedením z otroctví v Egyptě právě skrze Mojžíše, jeho bratra Árona a jejich sestru Miriam. Hospodin sám určil, že měsíc, kdy se to stalo, bude prvním měsícem roku v našem kalendáři. Nemohu Vám to teď všechno vyprávět. Ale na své jméno jsem hrdá. Kromě toho naše rodina pochází z Áronova rodu, starého izraelského kněžského rodu.

Proč ses tedy zasnoubila s Josefem z rodu Davidova a ne s nějakým knězem?

O tom přece nerozhoduji já, ale mí rodiče. Vybrali mi Josefa, protože ho dobře znali. Byl opravdu věřící, my tomu říkáme spravedlivý. To znamená, že se řídil Hospodinovými přikázáními, ale zároveň v něm bylo něco velmi milého, přitažlivého. Když mi ho rodiče navrhli, protože se o mě ucházel, byla jsem ráda. Měl v Nazaretě dobrou pověst. Jeho rodina pocházela původně z Betléma, byl potomkem našeho slavného krále Davida. Ale přistěhoval se do Nazareta za prací a vedl tam úspěšné tesařství. Byl zbožný a šikovný. A také nevypadal špatně. Měl úplně černé hluboké oči a havraní vlasy a vousy.

Co to tedy znamenalo, že jste byli zasnoubení?

To znamenalo, že se naše rodiny dohodly, že se vezmeme. Od té doby bylo jasné, že k sobě patříme, ale přesto jsme se až do svatby nemohli moc stýkat. Náš zákon je velmi přísný, co se týče intimních vztahů. Ty jsou možné až po svatbě. A prohřešky proti němu se trestají ukamenováním.

Můžeš mi říct něco o svém setkání s andělem Gabrielem?

Než ti o tom začnu vyprávět, musím zase začít o něco dřív. Nám Židům Hospodin svěřil svou Tóru, ale také k nám posílal proroky. Zachovala se nám Písma, která jsou pro nás svatá. V nich se píše o andělech božích a anděl Gabriel je tam zmíněn jmenovitě, protože se s ním už kdysi dávno setkal v Babyloně prorok Daniel. Tenkrát byl náš lid v babylonském zajetí. Musela bych ti toho tolik vysvětlit. Ale na to nemáme čas. Anděl Gabriel přišel k Danielovi a zjevoval mu vidění o různých obdobích dějin a o poslední době. Daniel je pro nás v tomhle úplně výjimečný. A představte si, najednou jsme se doslechli, že ten samý anděl Gabriel, kterého známe z Písem, přišel do chrámu za Zachariášem, manželem mé tety.

Jak jste se to doslechli?

O tom mluvili úplně všichni

A když pak přišel za Tebou?

Bylo to zvláštní, byla jsem překvapená. Přepadla mě bázeň, ale nebyl to strach. Vlastně jsem se v jeho přítomnosti cítila dobře. On mě pozdravil, ale já jsem se nezmohla na odpověď. Neřekl prostě „Šalom, Pán s Tebou!“ Označil mě za milostí zahrnutou. Já jsem typ člověka, který vždy nade vším hodně přemýšlí a zvlášť nad Božím slovem. Tak jsem jen mlčela a dumala, co to znamená. Když mi to vysvětlil, byla jsem překvapená. Najednou otěhotnět a přivést na svět dítě, není jen taková maličkost. Zmohla jsem se na otázku, jak by se to mohlo stát. Gabriel mi to zase vysvětlil. Mluvil se mnou trpělivě.

Věta, kterou mi řekl, že u Boha není nic nemožného, je pro nás velmi známá věta. To totiž řekl jeden z poslů Abrahamovi, po té co se jeho manželka Sára smála zvěsti, že ve svém stáří porodí syna. Ten příběh samozřejmě znám. Když to Gabriel vyslovil, myslela jsem na naší pramatku Sáru. Jako kdyby četl mé myšlenky, připomněl mi těhotenství mé tety Eliševy – Vy jí říkáte Alžběta – v pokročilém věku.

Mohlas bys mi vysvětlit, proč jsou oba rodokmeny v evangeliích o Josefových předcích? Tvůj manžel Josef byl z rodu Davidova. Ale Ježíš byl počat z Ducha svatého. Byl tedy Josef vůbec jeho otcem?

Jestli měl Ješua nějakého pozemského otce, kromě otce nebeského, tak to byl Josef. Josef se o nás tak úžasně staral a miloval mě i Ježíška. Byl to ten nejlepší táta, jakého bych si dovedla představit. Proto ho určitě Hospodin vyvolil, aby nám společně svěřil svého Syna. Podle našeho zákona bych musela být ukamenována, pokud bych otěhotněla s někým jiným, když jsem byla zasnoubena s Josefem. Víš, co to pro Josefa, který se těšil na naší svatbu, bylo, když uslyšel, že jsem těhotná?

Běžela jsem se s tím svěřit své tetě Alžbětě. Ta mi samozřejmě věřila a kromě toho o tom měla zjevení, hned, jak jsme se setkaly. Ale zlé jazyky se najdou všude. A tak se o mém těhotenství šuškalo leccos. Neměla jsem možnost to Josefovi vysvětlit. On to vůbec nemohl pochopit, protože o mně věděl, že miluji Hospodina stejně jako on a že mu chci být poslušná. Věděl, že si snoubenku, která se spustila s někým jiným, vzít nemůže, ale nemohl přenést přes srdce vydat mě potupné smrti. Naštěstí ho Hospodin nenechal se dlouho trápit. Ve snu k němu přišel anděl. Ten mu řekl, že když se se mnou ožení, nepřestoupí tím žádné Boží nařízení, protože naše děťátko bylo počato z Ducha svatého. Neřekl to sice těmito slovy – vaše děťátko. Ale tím, že mu řekl, jak ho má pojmenovat, to bylo jasné. V našem společenství jméno syna slavnostně oznamuje otec osmého dne po narození při obřízce. Řekl mu, že mu má dát jméno Ješua od slova spása.

Josef čekal Mesiáše, jako všichni bohabojní Židé té doby. Znali jsme o něm mnohá proroctví. A jak jsem ti už řekla, mnozí cítili, že žijeme ve zvláštní době kvůli zjevení andělů na různých místech. Do chrámu se tenkrát chodila modlit spousta lidí. Náš lid žil v římském područí a čekali jsme na Spasitele, který přinese pokoj, který nás zachrání z rukou všech, kteří nás nenávidí, který svrhne kruté vladaře s trůnu  a postará se o to, aby už nikdo nemusel hladovět.

Po zjevení anděla se pak Josef dlouho nerozmýšlel a řekl, že se vezmeme hned. Pamatuji, jak si pro mě přijel a v jeho očích jsem četla, že všechno ví a že mě miluje. Kdo nás dobře znali, věděli o našem a Božím tajemství. Kdo to nevěděli nebo vědět nechtěli, řekli: „To dítě je Josefovo, podívejte se na něj, na svatouška!“ My jsme se tomu jen smáli. Byli jsme šťastní. Někdy jsme si o tom povídali a přemýšleli spolu o Slově Božím. Josef mi vyprávěl, že ho hned po snu o mém početí napadl mesiášský verš ze Žalmu 2: Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: “Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.“ (Žalm 2,7)

Co říkáš tomu, že mnozí zobrazují Josefa jako starce?

(Smích) Josef byl starší než já. V naší době musel mít muž nejen profesi, ale i dům, do kterého by svou nevěstu přivedl. Já jsem byla hodně mladá, a proto jsme chtěli se svatbou ještě počkat. Ale Bůh měl jiné plány a chtěl, abych byla mladou maminkou a přivedla na svět ještě hodně dětí. Když jsme se brali, byl Josef pohledný zralý mladý muž.

Co si myslíš o tom, že se na moha místech světa nachází sochy a obrazy Tvé nebo Vaší rodiny s narozeným Ježíškem?

O tom se mi strašně těžko mluví. My Židé se snažíme vyhýbat zpodobňování tvorů, ať už lidí nebo zvířat proto, aby je někdo nezačal uctívat, místo našeho nebeského Otce. Tóra nám úplně jasně říká: V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorébu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu, žádné sochařské zpodobení: zobrazení mužství nebo ženství, zobrazení jakéhokoli zvířete, které je na zemi, zobrazení jakéhokoli okřídleného ptáka, který létá po nebi, zobrazení jakéhokoli plaza, který se plazí po zemi, zobrazení jakékoli ryby, která je ve vodách pod zemí; abys nepovznášel své zraky k nebesům, a když bys viděl slunce, měsíc a hvězdy, všechen nebeský zástup, nedal se svést a neklaněl se jim a nesloužil tomu, co dal Hospodin, tvůj Bůh, jako podíl všem národům pod celým nebem. Ale vás Hospodin vzal a vyvedl z tavicí pece, z Egypta, abyste byli jeho dědičným lidem, jak tomu je dnes. (5. Mj 15-20)

Kdysi dávno, když náš lid ještě putoval pouští, rozhněval se na nás Hospodin a poslal na nás jedovaté hady. Zároveň ale dal i vysvobození. Řekl Mojžíšovi, aby udělal bronzového hada a vyzdvihl ho na dřevě. Kdo se na něj po uštknutí podíval, byl uzdraven. Jednalo se o zázračná uzdravení. Proto se později, když už byl náš lid v zemi Izrael, začal had uctívat. Lidé mu dokonce pálili kadidlo. Jako by to byl ten had, který uzdravoval. Bůh uzdravuje různým způsobem a používá si k tomu různé věci. Ale sláva a uctívání patří jen jemu. On nám skrze proroka Izajáše také jasně řekl: Svou slávu nikomu nedám. (Izajáš 42,8)

Ale ty jsi přece řekla, že tě budou blahoslavit všechny národy.

Ano Duch svatý mi dal, abych řekla: „Od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení. že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ (Lukáš 1,48) Moc by mě mrzelo, kdyby si někdo myslel, že takové zázraky mohu činit já nebo, že mám na tom nějakou zásluhu. Jsem Bohu vděčná, že mi dal víru, že se to splní. V tom bych chtěla být všem ženám a vůbec všem lidem příkladem. Chtěla bych, aby řekli ano k božímu plánu. Na začátku to znělo ohromně. Ale od chvíle, kdy mi Simeon prorokoval, že mé srdce probodne meč, bylo mi jasné, že prožiju hodně bolesti.

Když jsme museli prchat do Egypta před brutálním Herodesem, často jsem přemýšlela nad tím, co jsem tenkrát řekla v Duchu svatém: „Vladaře svrhl s trůnu.“ (L 1,52) Začínala jsem chápat, že všechno bude jinak, než jsem si myslela. Ačkoli jsme to vlastně z biblických proroctví museli vědět, nepočítali jsme s tím, že Spasitel, který se našeho lidu ujme, přijde na svět jako bezbranné miminko a bude potřebovat naši péči a ochranu.

Jaké to bylo vychovávat Božího Syna?

Ješua neodmlouval a nehádal se a hlavně měl všechny rád a rád nám pomáhal. Protože byl Ješua nejstarší, brali si z něho sourozenci příklad.

Takže jste měli ještě další děti?

Samozřejmě! Jako všem věřícím židovským manželům nám bylo jasné, že děti jsou Božím požehnáním a že jsou budoucností našeho izraelského lidu. Úplně první požehnání a zároveň přikázání dané člověku znělo: “Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (1 Mj 1,28) Měli jsme velkou rodinu, syny a dcery. Každé dítě jsme z boží ruky přijali jako dar. Dalšímu synovi po Ješuovi jsme dali jméno Jákob po jeho dědečkovi a našem praotci, třetí syn dostal jméno po tátovi. Všem dětem jsme dali biblická jména. Po té, co ses mě ptala na zobrazování mého manžela jako starce: Doufám, že ve mně nikdo nevidí ovdovělou matku samoživitelku vychovávající jedináčka. Víš, jak u  nás bylo s pěti syny živo? To ani nemluvím o štěbetání děvčat. Jsem Židovka, jsem zakořeněná ve víře našich praotců a pramatek.

Ale Ješua sám se neoženil

Máš pravdu, neoženil se a bydlel až do svých třiceti doma. Pak kolem sebe shromáždil skupinu židovských mužů, které začal vyučovat. Tím se hlavně jeho, ale i náš život změnil.

Nikdy nezapomenu, jak jsme se setkali na svatbě v Káni galilejské, kam přišel se svými učedníky. Do té doby jsme si výborně rozuměli. Když jim  na svatbě docházelo víno, obrátila jsem se na něj. Jen jsem ho na to upozornila, nic víc. Ale on přesně věděl, že si vlastně přeji, aby pro ně udělal zázrak. A tak mi odpověděl: “Co to ode mne žádáš?” (Jan 2,4) Když slavnost skončila na pár dní jsem se k němu a jeho učedníkům přidala a šli jsme do Kafarnaum. Pak jsem se ale musela vrátit ke svým povinnostem doma.

Po svatbě v Káni si jistě někteří lidé mysleli, že máš u svého syna protekci.

Skutečně si to někteří mysleli a chodili za mnou se svými trablemi a přáními.

Stalo se ti někdy, že by tě někdo prosil, aby mu Ješua proměnil sudy vody na víno?

(Smích)To se mi díky Bohu nestalo. Ale jednou jsem se společně se Šimonem a Judou rozhodla, že za ním půjdeme a poradíme se s ním; o tom i o dalších věcech. Stýskalo se nám po něm. Když přišel do Nazareta, chtěli jsme si s ním popovídat. Šimon navrhl, abychom šli do domu, kde právě vyučoval a uzdravoval. Prostor byl jako obvykle přeplněný. Tak jsme mu vzkázali, že čekáme venku. On ale za námi nepřišel. Řekl, že jeho matka a jeho bratři a sestry jsou ti, kdo činí vůli jeho otce v nebesích.

Samozřejmě nás to zabolelo. Ale vlastně jsme věděli, že nepatří nám. Od té doby, kdy odešel z domova a začal kolem sebe shromažďovat učedníky se náš vztah změnil. Když začal veřejně působit, byli kolem něho nejen jeho učedníci, ale spousta dalších lidí.

Vlastně to začalo už tehdy v chrámě. Když mu bylo teprve dvanáct, ztratil se nám po cestě ze svátků v Jeruzalémě. Ztratit se v takovém davu, nebylo nic těžkého. Ale my jsme si říkali, že se přidal k někomu z rodiny. Spousta našich příbuzných z Galileje šla stejnou cestou. Teprve, když jsme ho večer po ujití dne cesty neviděli, začali jsme si dělat starosti. Nemohli jsme zamhouřit oko a hned po východu slunce jsme se dali na cestu do kopce, zpět do Jeruzaléma. Našli jsme ho až po třech dnech v chrámě mezi učiteli Tóry.

Tenkrát jsem mu to vyčetla. Ale on se neomluvil. Opravdu se divil, že jsme v té situaci přestali důvěřovat Bohu a báli se o něj. Dal nám poprvé důrazně najevo, že vlastně není náš, jestli chápeš, co myslím. Po všech zjeveních a podivuhodných věcech kolem jeho narození jsme žili jako normální rodina. Měli jsme plné ruce práce. Jako každá máma jsem si o něj dělala starosti. Jeho odpověď mě zabolela. Byla to takové první bodnutí do srdce. Do té doby nám dělal jen radost.

Vždycky jsem o všem hodně přemýšlela a později jsem to pochopila. Jeho vlastní domov byl chrám, Boží dům modlitby. Miloval verše ze žalmů svého prapradědečka Davida jako: Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek tvá sláva. (Ž 26,8) Nebo: O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu. (Ž 27,4) Doma jsme si biblické písně často zpívali.

Promiň, že se tě ptám na takovou bolestivou věc. Dožil se Josef Ješuova konce?

Neboj se zeptat. Vždyť přece víme, že žije! Ukřižování našeho syna se manžel nedožil. Na jednu stranu mi strašně chyběl. Neměla jsem se v těch nejhorších chvílích svého života o koho opřít. Ale na druhou stranu jsem byla ráda. On, který nás od začátku ochraňoval, staral se o naše pohodlí a blaho, jak jen mohl. Ať už při nezvyklém porodu na cestách nebo při útěku do Egypta. On by nesnesl se na to dívat.

Bolest, která mě pod křížem pronikla, se nedá popsat. Ale také se nedá popsat Boží pokoj, který mě tehdy naplnil. Fyzicky jsem se mohla opřít o Jana. On Ješuu úžasně miloval a byl tam pod křížem s námi. Jan mě držel v náruči, ale i Abba, nebeský Otec mě držel v náruči. Říkal mi: „Strašně to bolí, já vím, jak to bolí!“ Jako bychom v tom byli spolu, v té rodičovské bolesti a bezmocnosti. Dívat se na utrpení syna bez možnosti mu pomoct. Najednou jsem pochopila: Z této bolesti se rodí spása celého světa.

Chtěla bys na závěr něco říct našemu českému národu?

Chtěla bych, aby si český národ cenil pokladu Božího slova a zachovával ho v srdci, jako jsem to dělala já. I když člověk hned všemu nerozumí, v rozhodující chvíli mu Duch svatý dá, aby to pochopil. Chtěla bych být příkladem v pohlavní  čistotě, ale také věrnosti v manželství a mateřství. Moc bych si přála být vzorem v poslušnosti Bohu Hospodinu a Jeho slovu. A moc toužím potom, aby Váš národ miloval izraelský lid a zemi tak, jako já.

A doufám, že se tě nedotknu, když ještě něco dodám: Nepoužívejte prosím jméno mého syna nadarmo. Je to jméno Božího syna, jméno nad každé jméno.

Fiktivní rozhovor s matkou Ježíšovou vedla Krista Gerloffová