Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!

V synagoze v Antiochii v maloasijské Pisidii už Pavel rozlišoval mezi prvním a druhým žalmem (Sk 13,33), jak to dnes činí všechna běžná vydání Bible.[1] Je ovšem nápadné, že Žalm 2. nemá nadpis. Řada starověkých hebrejských rukopisů traduje Žalm 2. jako pokračování Žalmu 1.[2]

Rabínští vykladači Písma si všímají, že Žalm 1. a Žalm 2. společně otevírají žaltář a z literárního hlediska tvoří jeden celek.[3] Radak[4], který rovněž přichází s tímto postřehem, k tomu poznamenává: „David tento úsek obzvláště miloval. [Proto] ho zahájil slovem ‚šťastný‘ a slovem ‚šťastný‘ ho také uzavřel.“

„Šťastný je muž…“ (Ž 1,1). Zdůraznění slova „šťastný“ (אַשְׁרֵי) působí zvlášť nápadně v porovnání s Jr 17,5-10. Tento úsek je paralelou k Žalmu 1., až na to, že Jeremjáš své vývody zahajuje slovem „Prokletý“ (אָרוּר).

Autor Žalmu 1. očividně vpisuje svá slova zcela vědomě do děsivého, celosvětového chaosu (Ž 2). Vidí vzpouru světa národů proti jejich Stvořiteli. Ví o hrozícím Božím soudu na obzoru.

Jeho vývody v Žalmu 1. i Žalmu 2. však obepíná ono „אַשְׁרֵי“ („ašrej“), „šťastný“. Z jeho úhlu pohledu právě toto štěstí – to dobré, to pozitivní – přichází se svým rozhodujícím důrazem do okolního světa charakterizovaného zmatkem, vzpourou, zuřivostí, řevem, nesmyslností, zvrhlostí, utrpením a v důsledku toho i Božím soudcovským jednáním. Žalm 1. ukazuje klíč k naplněnému životu v prostředí, kde se nějaké „štěstí“ spíše jeví jako nemožné.

Stejně jako oba první žalmy spíná ono „šťastný“, uvozuje i první knihu žalmů (Ž 1-4) dvojí výraz „šťastný“ (Ž 1,1 a 2,12), a týž dvojí výraz ji také uzavírá (Ž 40,5 a 41,2).[5] Ježíš zahajuje své kázání na hoře devaterým výrazem „šťastní“ (μακάριοι) (Mt 5,3-11).[6]

Martin Luther si všímá plurálu hebrejského výrazu pro „šťastný“: „Hebrej většinou říká אשרי [ašrej], blažení lidé nebo blažené poměry, jako například: v blažených poměrech je muž“[7] – tento postřeh možná křesťanský reformátor převzal od židovského exegety Radaka. Ten k Žalmu 1,1 poznamenává, že tím, čeho se „šťastný muž“ drží, není pouze jedno dobro, jedna pozitivní zkušenost, jedno stéblo naděje, nýbrž takové množství dobrých věcí, že až tvoří přetékající kalich (Ž 23) štěstí, který charakterizuje jeho život.

Podle tohoto vyzařování štěstí lze poznat lidi, kteří jsou blízcí srdci nebeského Otce. Ti nevěší hlavu, protože je život těžký a protože se vše může ještě změnit k horšímu. Žijí i za těžkých okolností naplněným životem. Zakladatel Americké kolonie v Jeruzalémě, Horatio Gates Spafford, se stal autorem známé písně „Když nebeský duši mou proniká mír“ –  „It is well with my soul“, jejíž první řádky napsal v listopadu 1873 – poté, co mu katastrofa v Atlantiku uloupila jeho čtyři dcery ve věku od dvou do jedenácti let. Lidé, kteří jsou blízcí Božímu srdci, pozvedají hlavy, protože vědí, že vykoupení je blízko (srov. L 21,28), i když se již celý pro ně vnímatelný svět potácí a je vymknut z veřejí. V hynoucím světě jejich myšlení, mluvu i jednání, celou jejich bytost charakterizuje naděje: jsou „šťastni“.

„Jenže,“ zeptá se určitě každý, kdo stojí oběma nohama v praktickém životě: „je to vůbec možné? Nemaluje nám tu Bible před zrakem utopii, která umožňuje nanejvýš dočasný únik ze světa, iluzi, ale jinak nemá s nároky naší doby a s každodenním životem nic společného, natož aby umožňovala v našem reálně existujícím světě žít naplněným životem?“ Žalmista ukazuje první krok ke štěstí:

Blaze člověku, který nechodí, jak radí ničemní, na cestě hříšných nestojí, ve spolku posměvačů nesedí“ (Ž 1,1). – Štěstí začíná jasným Ne. Prvním a o všem rozhodujícím krokem ke štěstí je jednoznačné odmítnutí. Kdo se nedokáže vzepřít, nebude nikdy šťasten. V tomto bodě jsou Žalm 1. a Jeremjáš 17 zajedno. Obě místa začínají negativním výrokem a vědomím, že je nutno vytyčit hranice. „Nevíte, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem?“ vykládá Jakub (4,4), Ježíšův bratr a první jeruzalémský biskup: „Kdokoli se rozhodne být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem.“

„…který nechodí, jak radí ničemní …“ – „Ničemný“ (רשע) je podle Radaka člověk, kterému jde jen o peníze, který tkví myšlením pouze v tomto světě, takže nerozlišuje mezi dobrým a zlým, krade, loupí, vraždí, jen aby upokojil hamižnost svého srdce. Martin Luther překládá רשע [raša‘] slovem „bezbožník“; odkazuje na svatého Hilaria, který jako „bezbožného“ označuje člověka, „jenž má o Bohu zlé mínění“, načež dospívá k závěru, že „bezbožný [je ten], kdo žije v nevíře“[8].

V souvislosti s Žalmem 2. jsou zde jistě míněni králové země a mocnáři, kteří se spolu radí – a v jejichž smýšlení prorokující a modlící se žalmista rozpoznává agitaci „proti Hospodinu a pomazanému jeho“ (Ž 2,2).

Luther vysvětluje, „že ‚chodit‘ a ‚vcházet‘ je v přeneseném smyslu (μεταφορικως) totéž jako žít nebo mít obecenství“[9]. Radak vidí, že každý člověk má od malička v krvi cestu tohoto světa a jeho posedlost jídlem, pitím a radovánkami, „jak je psáno (Gn 8,21): ‚každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý‘“. Proto se Bůh ke každému člověku obrací s výzvou, aby v tomto ve svém životě provedl změnu, jak praví Žalm 34,15: „Vyhýbej se zlu – a konej dobro!“

„…(který) na cestě hříšných nestojí, …“ – „‚Stát‘ znamená podle přeneseného mluvního obratu (tropo) být upevněn v Písmu.“[10] Kdo chce být šťasten, „nemá ztrácet čas s hříšníky, nechat se jimi ovlivňovat, mít s nimi jakékoli obecenství, aby se nenaučil jejich způsobu chování“ (Radak).

„…ve spolku posměvačů nesedí“ – Izajáš 28,14n. označuje jako „posměvače“ či „chvastouny“ (אַנְשֵׁי לָצֹון) ty, kteří říkají: „Uzavřeli jsme smlouvu se smrtí a sjednali jsme úmluvu s podsvětím.“ Podle prorokovy výpovědi jsou sebejistí, protože „si svým útočištěm učinili lež a skryli…se v klamu“. „Posměvači jsou lstiví lidé s obzvláštní znalostí zla. Jsou pyšní, říkají o druhých zlé věci, vláčí je ve špíně a navzájem si vyzrazují různá tajemství“ (Radak). Amos Chacham[11] dodává: „Posměvači nejsou v jazyce Bible ti, kteří žertují nebo jsou lehkomyslní, nýbrž jsou to zlí lidé ovládající výmluvnost a rétoriku. Pomocí své jazykové obratnosti svádějí srdce svých posluchačů, aby se vydali špatnými cestami.“[12]

Luther ví: „Existují však posměvači, které  všude v žaltáři obžalovává jako ‚falešníky‘ a ‚falešný jazyk‘, neboť pod zdáním zdravého učení předkládají jed učení bludného.“[13] Franz Delitzsch[14] vykládá, že posměvači to, co je božské, svaté a pravdivé, činí předmětem svých nestoudných žertů.[15] A britský teolog Derek Kidner je v souvislosti s Příslovími 3,34 považuje za ty nejhorší hříšníky, kteří jsou na hony daleko od pokání.[16] Luther nakonec posměvačům vytýká: „Neboť co může být škodlivějšího než takový klam, že někdo těm, kteří žízní po ryzí pravdě, podává smrtící jed?“[17]

Ježíš varuje: „Z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen“ (Mt 12,36n.). Není jistě náhodné, že toto varování je zasazeno do kontextu, v němž je člověk přirovnáván ke stromu (Mt 12,33) – přesně jako později v našem textu (Ž 1,3).

Sezením na určitém křesle [Kraličtí v Žalmu 1,1 překládají: „na stolici posměvačů nesedá“] je naznačeno, že si posměvači osobují nárok na autoritu. Luther vykládá: „Katedra, ‚sedět na stolici‘ znamená vyučovat, být mistrem a učitelem.“ A dále: „Sedět na trůně znamená být knížetem; sedět na soudné stolici znamená být soudcem.“[18] Ať už si posměvači činí nárok na kteroukoli z vyjmenovaných stolic, vždy očekávají pozornost, vyučují, soudí, aby byli bráni vážně, očekávají, že se lidé budou řídit jejich názorem.

Od nehybnosti k pohyblivosti

Radak rozpoznává, že „tři zde vyznačené pohyby zároveň vyjadřují chování člověka. Buď chodí, nebo stojí, nebo sedí. A ležení – to je všeobecně vzato sezení, nemluvě už vůbec o tom, že když člověk leží, většinou spí, a pokud člověk spí“ – říká Radak – „pal nedělá nic dobrého ani špatného.“

Následnost sloves „chodit“, „stát“ a „sedět“ navíc ukazuje postup, vývoj, který nakonec vede k „usedlosti“, k „uvíznutí“.

Pozitivní protějšek k tomuto trojímu varování – nechodit s bezbožnými, nestát na cestě hříšníků a nesedat s posměvači – vidí židovští vykladači Písma[19] v tradičním vyznání víry židovského národa, v takzvaném „Šma Jisrael“ (Dt 6,4-9). V něm se věřícímu přikazuje, aby svým dětem „opakoval“ Boží slova (7. verš), tj. aby je Božímu slovu vyučoval (srov. Dt 11,19). Tento pokyn konkretizují slova „když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat“. Stejně jako Žalm 1., i Mojžíš popisuje určitý vývoj, který ovšem u zlé věci vede od „chození“ přes „stání“ k „sezení“ (k „usazenosti“), kdežto u dobré věci vede od „sezení doma“ k „jití cestou“ a nakonec nalézá svůj cíl v tom, že člověk „vstává“.

Překlad Ivana Kultová

Poznámky:


[1] Srovnej k tomu: Derek Kidner, Psalms 1-72. An Introduction & Commentary, TOTC (Leicester/England and Downers Grove, Illinois/USA: Inter-Varsity, 1973), 49n. A dále: C.F. Keil and F. Delitzsch, Psalms 1-35, Commentary on the Old Testament vol.5/1. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, February 1989), 82.

[2] Derek Kidner, Psalms 1-72. An Introduction & Commentary, TOTC (Leicester/England and Downers Grove, Illinois/USA: Inter-Varsity, 1973), 50 č. 1.

[3] Například Amos Chacham (ספר תהלים, ספרים א-ב, מזמורים א-עב (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שביעית תש”ן/1990), ג, י.) s odkazem na Babylónský talmud, traktát Berachot 9b-10a.

[4] Rabi David Ben Josef Kimchi (1160-1235), zvaný „Radak“, byl prvním z velkých vykladačů Písma a gramatiků hebrejského jazyka. Narodil se v jihofrancouzském městě Narbonne. Otec mu brzy zemřel, proto Davida vychovával jeho bratr Moše Kimchi. Studium filozofie povoloval Radak pouze lidem upevněným ve víře v Boha a v bázni před nebesy. Je zřejmé, že se utkával s křesťany: napadal zejména jejich alegorický výklad Písma a tvrzení teologů, že křesťané jsou „pravý Izrael“.

[5] C.F. Keil and F. Delitzsch, Psalms 1-35, Commentary on the Old Testament vol.5/1. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, February 1989), 83.

[6] C.F. Keil and F. Delitzsch, Psalms 1-35, Commentary on the Old Testament vol.5/1. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, February 1989), 82f. Derek Kidner, Psalms 1-72. An Introduction & Commentary, TOTC (Leicester/England and Downers Grove, Illinois/USA: Inter-Varsity, 1973), 47.

[7] Johann Georg Walch (editor), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 222.

[8] Johann Georg Walch (editor), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 223n.

[9] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 222.

[10] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 224.

[11] Amos Chacham (1921-2012) vešel v Izraelive známost jako vítěz prvního izraelského a světového biblického kvízu. Jeho postižený otec, Noach Chacham, byl židovským učitelem Bible, který se v roce 1913 odstěhoval z Vídně do Jeruzaléma. Svého jediného syna – z obavy před chybováním v jazyce – neposílal do veřejné školy, nýbrž jej za převelice nuzných podmínek vzdělával sám. Biblický kvíz v srpnu 1958 ukázal, že jde o génia, a odstartoval jeho legendární kariéru vykladače Písma. Jeho výklady mám k dispozici pouze v hebrejštině.

[12] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים א-ב, מזמורים א-עב (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שביעית תש”ן/1990), ג.

[13] Johann Georg Walch (editor), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 225.

[14] Franz Julius Delitzsch (1813-1890) byl německý (luterský) teolog a hebraista. Vyučoval na univerzitách v Roztokách (Rostock), v Erlankách (Erlangen) a v Lipsku. Delitzsch byl neobyčejným znalcem rabínského písemnictví. Nejznámější je jeho překlad Nového zákona do hebrejštiny a řada komentářů ke Starému zákonu, kterou vydal Carl Friedrich Keil. V roce 1880 založil Delitzsch v Lipsku Institutum Judaicum. Misionář mazi Židy John Duncan o prof. Delitzschovi napsal, že „pevně trval na Boží autoritě a inspirovanosti celého Starého zákona“ v době, kdy se toho „jak se zdá, mnozí zřekli“.

[15] C.F. Keil and F. Delitzsch, Psalms 1-35, Commentary on the Old Testament vol.5/1. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, February 1989), 84.

[16] Derek Kidner, Psalms 1-72. An Introduction & Commentary, TOTC (Leicester/England and Downers Grove, Illinois/USA: Inter-Varsity, 1973), 48.

[17] Johann Georg Walch (editor), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 225.

[18] Johann Georg Walch (editor), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 224n.

[19] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים א-ב, מזמורים א-עב (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שביעית תש”ן/1990), ד.

Autor

By Published On: 27 května, 201812,9 min read
Informujte mě prosím o nových článcích