Konec maratónu s volebními urnami?

Znamenají volby do Knesetu v listopadu 2022 konec maratónu, v němž během čtyř let proběhly patery volby – a počátek obav z toho, že se to v židovském státě zas točí zpátky doprava? Kdo chce poslední v Izraeli uskutečněné volby realisticky ohodnotit, měl by věnovat pozornost několika důležitým skutečnostem.

Za prvé: Izrael je demokratická země. Více než sedmdesátiprocentní volební účast nevypovídá o žádné únavě z voleb či nedostatku zájmu Izraelců o jejich vlastní demokracii. Proto je třeba brát vážně výsledek voleb jako legitimní výraz vůle lidu ve státě Izrael – ať už se někomu líbí, nebo ne.

Za druhé: je tomu prostě tak: Benjamin Netanjahu je nejoblíbenější ministerský předseda, jakého stát Izrael kdy měl. Je možná kontroverzní, neoblíbený v některých kruzích, či dokonce mnohými nenáviděn – ale diktátor to není. Diktátor se nenechá volbami tak snadno eliminovat, jako se to v březnu 2021 stalo Netanjahuovi.

Už ve svém minulém volebním období předstihl Netanjahu Davida Ben Guriona coby nejdéle úřadujícího premiéra Izraele. Jeho návrat mluví sám za sebe. Netanjahuovo osobní vítězství v těchto dnech je nesporné. Ti, kteří se pro něj už před jednáními o koalici jednoznačně vyslovili jako pro šéfa vlády, tvoří 64-mi poslanci v Knesetu – parlamentě čítajícím 120 poslanců – většinu. A tentokrát se zdá, že vytvoření funkční vlády nic nestojí v cestě.

Návrat doprava v palcových titulcích působí v Izraeli vždycky dobře. Politický vývoj izraelské společnosti není ovšem žádnou novinkou. Nejpozději od zjištění profesora práv Amnona Rubinsteina, podle nějž – viz jeho „Dějiny sionismu od Theodora Herzla po dnešek“ – zničil Jásir Arafat izraelskou levici. Na mantru „území za mír“ už v Izraeli nikdo nevěří. Především proto, že zřeknutí se určitých území nevyneslo izraelskému státu nic než nenávist a rakety.

Otázku, kam je vlastně na politické mapě Izraele třeba zařadit „pravici“ a „levici“, si leckterý zmatený prostý německý pozorovatel kladl už přede dvěma desítkami let, kdy Nadace Konráda Adenauera v Izraeli pochlebovala politikům jako Šimonu Peresovi, jakoby CDU odjakživa patřila k Socialistické internacionále – zatímco v politicích, kteří vlastně měli k buržoazním stranám Spolkové republiky mnohem blíže, přirozené partnery spíše neviděla.

Chceme-li 25. Kneset rozdělit na „pravici“ a „levici“, pak tedy z 57 poslanců patřících údajně k levicovému protinetanjahuovskému bloku je 24 ze strany končícího premiéra Ja´ira Lapida „Ješ atid“ („Máme budoucnost“). Připomeňme si: novinář Lapid kdysi rozjel volební kampaň v osadnickém městě Arielu a nakonec se stal premiérem na střídačku se šéfem osadnické strany „Nová pravice“ Naftalim Bennetem a Ajelet Šakedovou, které lze jen těžko označit jako „levicové“.

Dalších šest poslanců patří ke straně „Jisra’el bejtenu („Izrael náš domov“) Avigdora Liebermana, kterého by Evropa – pokud ho vůbec brala vážně – stěží označila jako levičáka a  asi ani ne jako umírněného. S Lapidem ho pojí téměř agresivní odpor k náboženství a v posledním funkčním období pevná vůle za všech okolností znemožnit jakoukoli vládu, kterou by vedl jeho někdejší šéf Netanjahu.

Pak ještě k levicovému spektru 25. parlamentu izraelské demokracie patří dvanáct poslanců strany „Národní jednota“ někdejšího šéfa generálního štábu Bennyho Gantze. Když Netanjahu v jednom z volebních bojů uplynulých let napsal na Twitteru „Kdyby mne zvolili, anektoval bych Západní břeh“, Gantz spontánně odpověděl: „Já také!“ Ačkoli je oba k tomu opravňovala autorita, žádný z nich to potom neudělal. A dnes už se o stejném právu pro všechny na obsazených územích nemluví vůbec.

Konečně zbývají levici v Knesetu – poté, co strana Merec nedosáhla podmínky 3,25 procent a vypadla – ještě čtyři poslanci sociálněděmokratické Strany práce, a dále deset arabských poslanců. U těchto izraelských Arabů je ovšem sporné, zda lze stranu „Ra´am“ Mansúra Abbáse, která dosud patřila k vládní koalici a nyní má dokonce pět poslanců, tedy o křeslo víc, skutečně zařadit mezi „levicové“. Podle německých měřítek bychom museli Abbásův postoj asi spíše označit jako islamistický.

Panickým přeháněním a polarizací ze strany pozorovatelů a novinářů se však velkohubé a bezobsažné sliby izraelských politiků nestanou o nic srozumitelnějšími. V důležitých politických otázkách jsou rozdíly mezi stranami zastoupenými nyní v Knesetu natolik okrajové, že se v nich prostý člověk z ulice může sotva vyznat.

Všichni se těší z kvetoucího hospodářství židovského státu, případně trpí příliš vysokými životními náklady, příliš nízkými mzdami, příliš velkými sociálními rozdíly a příliš silným izraelským šekelem.

O vztahu k Palestincům, k arabským sousedům, ke světu obecně a obzvláště k Íránu se v Izraeli moc nedebatuje. Při posledních akcích, když Izrael bombardoval vojenské objekty Islámského džihádu a Hamásu v Pásmu Gazy, byla islamistické strana Ra´am ve vládě. Všeobecně je postoj sunnitských Arabů a Izraele proti ší´itskému Íránu jednotný. O věrné dodržení tzv. „Abrahámovských dohod“ se nyní, když je izraelský ministerský předseda, který je tehdy podepsal, opět u moci, už jejich partneři nepotřebují obávat – jak tomu dočasně bylo.

Bezesporu největšími vítězi těchto voleb jsou s přírůstkem osmi poslanců Itamar Ben-Gvir či Becal´el Smotrič, kteří se hlásí k „náboženskému sionismu“. Jak a či se přenesou rasistické či homofobní projevy do izraelské politiky, bude zajímavé. Něco podobného platí o vlivu utraortodoxních: ti na jedné straně zpochybňují zařazení angličtiny a matematiky mezi povinné školní předměty, současně se však ultraortodoxní ženy masově hrnou do práce v průmyslu výpočetní techniky.

Uplynulý rok a protinetanjahuovská vláda usvědčily ze lži všechny, kteří označovali Izrael za stát apartheidu. Že Mansúr Abbás spontánně neodmítl účast na Netanjahuově vládě, je velice výmluvné. Současně to relativizuje politickou závažnost a požadavky Ben-Gvira a Smotriče. Koaliční jednání během příštích týdnů budou rozhodně zajímavá.

Překlad Ivana Kultová