NEWSticker

Mapa nebo popis cesty?

  • 17 května, 2009
L1030891 Tongariro (1024x549)

Několik myšlenek o přístupu k prorockému slovu

Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.(2. Petrova 1,19)

Naše nohy stojí – díky Bohu! – na širokém základu tradic. Naši duchovní otcové brali vážně to, co Mojžíš uložil Izraelcům: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům…“ (5 M 6,6‑7) Předali tak dalším generacím mnoho cenných tradic, myšlenkových schémat i své pochopení různých témat.

Odkazem reformace je zkoumání tradic ve světla Písma. Leckteré příklady proroctví z minulosti samy sebe zpochybňují. Tato proroctví nedokázala uchránit většinu věřících německých křesťanů před nacistickým podvodem. Myšlenky, které vážení bibličtí učitelé vyslovili před třiceti nebo čtyřiceti lety, jsou dnes zahalené trapným mlčením. Lhostejnost, netečnost a odpor, se kterými se v současnosti setkáváme při diskuzi nad prorockými texty Bible, jsou ovocem horlivých spekulací předcházejících generací.

Svět, ve kterém žijeme, je temný. Musíme se v něm orientovat. Máme-li nést trvalé ovoce, potřebujeme prorocké slovo. Pro Kristovu církev dneška je charakteristické mlčení nebo zmatená řeč, což jsou příznaky problémů v komunikaci mezi námi a Bohem. Potřebujeme pravé, Duchem Svatým inspirované proroctví, které nám nejen řekne, co se chystá, ale které také ukáže, jak a kde živý Bůh právě jedná. Potřebujeme jasné vedení, chceme-li dnes zaujmout stanovisko, za které se zítra nebudeme muset stydět:

Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha. (2. Petrova 1,20‑21)

S Písmem nelze smlouvat. Jako Boží slovo je a Zůstává bezvýhradně spolehlivé. Co by však mělo být zkoumáno, je způsob, jakým nakládáme s tím, co lidé inspirovaní Duchem Svatým napsali a vyslovili. Musíme se naučit vnímat brýle, kterými každý z nás Bibli čte. Naše zacházení s Písmem se stane nebezpečným, pokud lidskému výkladu přiřadíme stejnou váhu jako původnímu Božímu slovu – nebo půjdeme-li dokonce tak daleko, že toto dvojí zaměníme. Může se pak stát, že mladí lidé, kteří zcela legitimně pokládají kritické otázky k tomu, čemu jsou vyučováni, ztratí pevnou důvěru ve slovo živého Boha, ačkoliv se trhliny objevily jen v lidmi vytvořeném systému a ne ve slovu samotném.

Ne, toto není úvod do „jediné správné“, nové, přesvědčivé metody, jak porozumět Božímu slovu. Byla by to troufalost. To, co bych rád viděl, je dialog v církvích a společenstvích, která Boží slovo berou vážně. Dialog, ve kterém je možné – pod autoritou Ducha Svatého – vyslovit jakoukoli myšlenku a kriticky a zároveň v lásce ji zkoumat.

Dovolte mi uvést příklad: Představte si, že pořádáme seminář s názvem „Správná cesta“. Máme 12 workshopů, které pracují nezávisle na sobě. Každá skupina dostane seznam instrukcí, jako: „Jeďte po dálnici A7, dokud nevyjedete z Jeruzaléma. Pak odbočte na Ninive. Jeďte rovně, dokud po pár kilometrech neuvidíte napravo benzínku. Pak se držte směrem na Babylon. Po několika kilometrech uvidíte na levé straně les, napravo otevřenou krajinu. Až uvidíte vpravo dva velké stromy, přijedete na křižovatku. Zatočte vpravo…“

Našich dvanáct skupin má za úkol nakreslit podle těchto instrukcí co nejpřesnější mapu. Nechybí zde odborníci: každá skupina má vlastního kartografa. Instrukce byly původně napsány čínsky, ale v každé skupině je také odborník na čínštinu. Každý ví, kde dálnice A7 začíná a kterým směrem leží Jeruzalém. Nikdo ale nezná krajinu ani geografickou dispozici, se kterou pracují. Nikdo nezná vzdálenosti mezi jednotlivými orientačními body. Jediné, co je jasné, je cíl, ke kterému se všichni chtějí dostat.

Instrukce jsou naprosto spolehlivé. Na tom se všichni účastníci shodnou. Proto se ve skupinách brzo rozpoutá bouřlivá diskuze. Všichni berou velice vážně přesné znění instrukcí do nejmenšího detailu. V jedné skupině vypukne spor o to, jaká benzínka se má objevit za odbočkou na Betlém. Další se hádají o to, jaké stromy mají očekávat před onou křižovatkou.

Když se denní seminář chýlí ke konci, máme nejen dvanáct různých mapových podkladů, ale každá z celé palety různých „benzínových denominací“ je pevně přesvědčena o tom, že jejich a jen jejich konkrétní postup rafinace ropy dostane cestovatele bezpečně k cíli. Každé z nesčetných náboženských bratrstev a společenství ví přesně, kdy a jaké plody mají ony očekávané stromy nést. Časem možná někteří svá zjištění poopraví, což je ale v jejich přesvědčení spíše utvrdí, než by je to zpochybnilo. Mlčící většina účastníků semináře bude otrávena neurčitým dojmem, že se někde stala velká chyba, aniž by byli schopni přesně říci kde. Každý účastník se najednou stal nějak „osvícenějším“ – ale ani jediný nedosáhl zamýšleného cíle.

Tolik příklad. Nezneužíváme náhodou prorocké slovo Bible k tomu, abychom se podle něj snažili kreslit mapy, místo abychom jej vzali jako itinerář, který nás má dovést k cíli?

Na’ase ve nišma,“ odpověděl lid Izraele na čtení knihy Smlouvy na Sinaji. „Vše co, Hospodin mluvil, budeme činit a poslouchat.“ (2 Mojžíšova 24,7) Bylo to krátké, srozumitelné a snadno zapamatovatelné. Z dnešního pohledu se biblická posloupnost zdá, když nic jiného, naprosto nelogická. Nejdřív bychom měli činit, pak poslouchat?

Copak není pravda, že jsme byli vždycky vyučováni nejdříve Písmo číst, pokud možno v původních jazycích nebo v doslovném překladu? Pak podstoupit zoufalé úsilí pochopit původní význam textu a co by mohl znamenat pro nás, a zda se nás to vůbec týká? A když si nakonec myslíme, že jsme pochopili, co Písmo říká dnes nám, není od toho ještě velmi daleko k tomu, abychom ho skutečně uposlechli? – Protože, víte, už nejsme „pod Zákonem“… Máme-li být poctiví, musíme si přiznat, že jednáme v přímém rozporu s „na’ase ve nišma“.

Moje starost je, abych Bibli jen nečetl a poté nevykládal pod kritickým pohledem mých moderních humanistických hodnot a pak si ji nepřizpůsoboval tak, aby zapadla do mé moderní životní filozofie. Chci Bibli číst tak, jak sama chce být čtena. Bůh není povinen odpovídat na mé otázky – já jsem povinen odpovědět na Jeho otázky! Co tedy můžeme udělat pro to, abychom rozuměli Bibli biblicky?

Hospodin řekl Abramovi: „Odejdi z domu svého otce… do země, kterou ti ukážu.“ (1 M 12,1). Z biblického textu nevyplývá, že by Abram jen tušil, o jaké zemi Bůh mluví. O deset kapitol a padesát let později je to podobné: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (1 M 22,2)

Teprve za chůze, cestou poslušnosti, může Aram pochopit více. Kdyby byl takto nepostupoval, ale jen o své cestě spřádal teoretické, teologické úvahy, pravděpodobně by byl nikdy nezjistil, jakou zemi mu Bůh chce dát a jak se jmenuje hora, na níž jeho potomci jednou vybudují ústřední bod své duchovní kultury. Poslušnost je klíčem k hlubšímu porozumění.

Abraham je pro nás otcem víry (Římanům 4), skvělým příkladem toho, jaký má náš vztah s Bohem vypadat. Chceme-li vědět, jak s námi Bůh chce jednat, musíme se dívat na Abrahama, nikoli na své touhy, nápady a tradice. A v žádném případě se nesmíme nechat ovlivnit duchem doby, který nám vnucuje vlastní představy o tom, jak má vypadat vztah. To nejhorší, co se nám může přihodit, je myslet si, že je všechno jasné, protože takto to bylo vždy… a vztahu s naším nebeským Otcem pak nevěnujeme ani myšlenku.

Tradiční způsob přístupu k proroctví můžeme najít v Písmu: „Ještě čtyřicet dnů a Ninive bude vyvráceno!“ (Jonáš 3,4) Úkolem proroka Jonáše nebylo kázat zvěst o pokání. K jeho poselství nebyla připojena žádná podmínka, „nebudete-li činit pokání, Ninive bude vyvráceno,“ a ani tu nebyla žádná výzva k obrácení. Jonášova zvěst byla prostá předpověď. A prorok dělá totéž, co bychom udělali dnes my, kdybychom měli v Písmu podobně jasnou předpověď pro naši dobu: posadil se na svah v bezpečné vzdálenosti od asyrského hlavního města a čekal, až Bůh naplní své slovo.

Ale Bůh zřejmě vůbec neměl v úmyslu stát si za slovem a doslova ho uplatnit. Proto na konci knihy Jonáš nacházíme proroka pod uschlým skočcem. Na Boha je rozhořčen, přímo zuří: „Lépe abych umřel, než abych žil!“ (Jonáš 4,8) vystihuje jeho momentální náladu.

Abych byl upřímný, kdybych byl na Jonášově místě a ty, milý čtenáři, jsi slyšel mou zvěst tak jasně, jak ji dnes můžeme číst v knize Jonáš, byl bych také naštvaný. Jonáš dobře znal měřítka, která dal Mojžíš lidu Izraele pro rozlišování mezi pravým a falešným proroctvím: „Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám“ (5 M 18,22). Tím, že změnil své rozhodnutí, udělal Bůh z Jonáše lživého proroka, nebo ne?

Není náhodou Jonášovo i naše pochopení proroctví v rozporu s podstatou Božího slova?

Abraham byl z jiného těsta než Jonáš i mnoho těch, kdo jej dnes napodobují. Kdyby Bůh přišel ke mně a řekl, „musím teď zničit Sodomu a Gomoru“, určitě bych mu neodporoval. Možná bych zamumlal: „Staň se Tvá vůle!“ (Morální stav lidí, žijících u moře – tehdy ještě ne Mrtvého – nepřipouštěl diskuze. Ale nazvat to „hříchem“, to dnes není „politicky korektní“.) Možná bych dodal: „A můžu se dívat, až to budeš dělat?“ Koneckonců, jsem novinář a musím být připraven podávat o všem zprávy z první ruky…

Abraham takový nebyl. Začal s Bohem vyjednávat. Je zajímavé, že Starý zákon, jindy tak skoupý na slova, popisuje tuto scénu v 18. kapitole Genesis od 16. verše velmi podrobně. Bůh si řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit?“ Abraham z toho mohl mít škodolibou radost, opřít se v křesle, a říkat si, „Bůh mi svěřuje věci, o kterých nikdo jiný neví!“ Ale nedělá to. Zápasí s Bohem – a jsou vykladači Písma, kteří říkají, že Otec víry udělal jedinou chybu: neměl se při smlouvání s Bohem zastavit u desítky. Mohl tak Sodomu a Gomoru zachránit.

Podobný přístup k prorockému slovu nacházíme téměř o patnáct set let později u proroka Daniele. Daniel četl u Jeremjáše (25,12 a 29,10), že se má jeho lid po sedmdesáti letech babylonského zajetí navrátit do své země. (Daniel 9). Nespokojil se ale jen s tímto poznáním a s čekáním, až se Boží slovo naplní. Přetavil své prorocké rozpoznání do modliteb a modlil se způsobem, na který jsme my křesťané, zdá se, zcela zapomněli.

Daniel se modlil: „Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů…“ (Daniel 9,5). Nikde v Písmu nenacházíme důkaz, že by Daniel hřešil nebo jednal špatně, svévolně, nebo se bouřil. Naopak – pokud v dějinách existoval člověk plný spravedlnosti a nezkažený, byl to Daniel! Plně se však ztotožňuje se zlými činy vyvoleného národa.

Nedávno jsem v rozhovoru při jedné příležitosti zmínil, že „my“ jsme odpovědní za holocaust a musíme s tímto dějinným břemenem žít. Nepodílel jsem se aktivně na holocaustu ani jsem s ním osobně neměl nic společného. Dokonce jsem v té době ani nebyl naživu. Ale nepochybně patřím k německému národu. Jsem Němec. Německá křesťanka, která to slyšela, mi odsekla: „Vy jste to neudělal – to byli Němci, kteří nevěděli nic o Bohu!“

Vraťme se do současnosti a k aktuálnímu příkladu. Znepokojuje mě „náš“ německý papež, který v květnu 2006 dokázal pronést v Osvětimi projev, aniž by za příčinu toho všeho označil nenávist k Židům – a nyní, v květnu 2009, se ukázal v izraelském památníku holocaustu Jad Va-šem bez nejmenší stopy lítosti nebo pokání. Místo toho pronesl akademický proslov plný vypilovaných teologických formulací. Přesvědčování, že ta správná slova nebo slova, která Židé chtěli slyšet řekl potom (nebo dříve při jiných příležitostech), není relevantní. Jde o postoj srdce. Slova jsou pouze příznaky.

Jak odlišný byl přístup proroka Jeremjáše ohledně prorockého poznání – především pokud šlo o vinu jeho vlastního lidu! Když Bůh mluví o neodvratně se blížícím soudu, Jeremjáš se vrhá přímo do Boží náruče. Třikrát mu Bůh zakazuje přimlouvat se za Izrael (Jeremjáš 7,16; 11,14; 14,11), než houževnatého proroka skutečně odmítne: „I kdyby se přede mne postavil Mojžíš a Samuel, nepřiklonil bych se k tomuto lidu. Pošli jej ode mne pryč, ať odejde!“ (Jeremjáš 15,1) Je shodou okolností, že se směl právě Jeremjáš a nikdo jiný stát prorokem spásy Izraele? A nebo byly jeho přímluvy důvodem, že mu Bůh mohl svěřit více?

A co náš výklad prorockého slova, naše reakce na to, co Bůh říká do naší doby, co naše povaha, jak přemýšlíme a mluvíme, po čem toužíme a za co se modlíme? Odráží to všechno Duchem Svatým inspirovaný vliv Toho, který „nemá zalíbení ve smrti svévolníka“ (Ezechiel 18,23)? Ortodoxní rabín, se kterým jsem mluvil o správném přístupu k prorockému slovu, mi před časem řekl něco ve smyslu, že „Boží hrozby soudem by nás měly vést k pokání. Jsou závislé na našem jednání, jsou spojené s podmínkami. Naproti tomu Boží poselství ‚dobré zprávy‘ je bezpodmínečné“ – protože si nezasloužíme nic, vůbec nic. Všechno, celý balík – je milost!

Je možné, že nás křesťany proroctví o soudu tak často zaskočí proto, že jsme zapomněli, jak k němu správně přistupovat? Pokud dobře rozumím Ježíšovým slovům, povolal nás, abychom Ho následovali, ne abychom věci obcházeli, protože je známe předem. To ovšem také prakticky znamená, že nám svěřuje pouze to poznání, které potřebujeme právě teď, k tomu, abychom mohli učinit správné kroky nebo k tomu, aby vedl naše jednání tak, že se napříště v rozhodujících situacích zachováme správně.

Po svém vzkříšení se Ježíš zjevil učedníkům u Galilejského jezera. Musel ještě něco vyřídit s apoštolem Petrem. Dal mu předtím vlastně zaslíbení: „…ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Matouš 16,18) Tato „skála“ se pak velmi rychle přizpůsobila duchu doby. Petr se zaklínal a přísahal: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte.“ (Marek 14,71) Třikrát se teď vzkříšený Pán ptá svého učedníka: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ (Jan 21,15nn) Pokládá Petrovi konkrétní a osobní otázku, očekává přímou odpověď a dává mu výhradní a nepředatelné osobní pověření.

Poté, co Petr vstřebal tento poněkud trapný rozhovor s Pánem, pokládá otázku, typickou pro křesťanské odborníky na proroctví: „A co bude s tímto?“ – a ukazuje na Pánova oblíbeného učedníka Jana. I my často chceme vědět tolik o druhých – objektivně, z bezpečné vzdálenosti a bez jakékoli skutečné souvislosti s cestou, po které Ježíš chce vést nás. Ježíšova odpověď na zvědavé otázky zní: „Co je ti po tom?“ (Jan 21,22). Nezaslouží si náhodou mnoho našich prorockých otázek stejnou odpověď?

Jedna myšlenka na závěr: Přirovnávám-li Písmo k popisu cesty k určitému cíli, nijak ho tím nesnižuji. Nikdo by si neměl myslet, „pokud je Bible ‚jenom‘ soupis instrukcí, nemusím se zase tak snažit jí rozumět.“ Právě naopak: chci-li v rozhodný okamžik na cestě správně zareagovat, je velmi důležité znát instrukce přesně – ne-li dokonce nazpaměť.

Překlad –ms–

Upozorněte mě, prosím, na nové články