Lid, země a Bible. Komu patří země Izrael?

Bez náboženství nejsou konflikty na Blízkém východě vysvětlitelné. Násilničtí extrémisté táhnou na bojiště vyzbrojeni teologickými důvody pro své jednání. Kdo chce porozumět Orientu, nesmí ignorovat vliv náboženství, zvláště islámského a židovského.

Západní břeh Jordánu, o který se vedou spory, osídlují Izraelci na základě hospodářského a nacionalistického uvažování a z bezpečnostně politických důvodů. Své jednání zakládají na právních zdůvodněních, o teologických se při politických debatách v Izraeli hovoří nahlas jen zřídka. Přítomny však jsou, třebaže lze jejich skutečný význam pro současné vývojové trendy těžko ohodnotit.

Výroky Svatých písem a náboženské tradice mají jedinečně normativní charakter, který v Orientě nikdy nesmíme přehlížet. Dále ukážeme, co k „otázce země“ říká Bible na pozadí židovské tradice.

Jedno staré rabínské hledisko…

Rabbi Šlomo Jicchaki patří mezi komentátory Bible v židovském národě k velikánům. Narodil se 22. února 1040 ve francouzském městě Troyes, studoval a vyučoval ve Wormsu a pak se vrátil do Champagne, kde 13. července 1105 zemřel. Vliv „Rašiho“, jak se stručně jmenuje hebrejsky, daleko přesahuje jeho dobu, národ i náboženskou komunitu.

Jeho střízlivý a doslovný výklad Písma usiloval o přísné rozlišení doslovného výkladu (pšat) a duchovního přenesení (draš). Martin Luther se ve svých biblických výkladech na „rabbiho Šalomouna“ opakovaně odvolával a dával najevo silnou potřebu se proti němu vymezit. Mnoho židovských vydání Bible dodnes obsahuje komentář Rašiho jako tištěný dodatek.

…a proč začíná Bible příběhem o stvoření

Raši svému výkladu Tóry předesílá úvahu, kterou dále uvedeme v parafrázované podobě. Z židovského pohledu je tóra především prohlášením Boží vůle a zároveň pokynů, jak má jednat jeho lid. Cílem Božího slova nejsou teologicko-filozofické spekulace, nýbrž teologicky zrcadlené jednání člověka.

Předkládá se tedy otázka: „Neměla Tóra začít slovy [z 2. knihy Mojžíšovy 12,2]: ‚Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce‘? – Přece jen,“ konstatuje Raši, je to „první pokyn k jednání, jímž se Bůh ve svatém Písmu obrací k Izraeli. Jaký má smysl klást na začátek Tóry příběh o stvoření?“ – zvláště když jeho výroky vypadají jen jako nehotové, svádějí ke spekulacím a sporům a nevedou k ničemu jinému než k problémům s myšlením i argumentací?!

Odpověď na svou otázku nachází francouzsko-německý vykladač Bible ve 111. kapitole knihy Žalmů, v 6. verši: „Svému lidu ohlásil své mocné činy,“ praví se tam v doslovném překladu, „že mu dá dědictví pronárodů“. Nezašifrovaně: Příběh o stvoření se na začátek Bible dostal proto, že Bůh chtěl zemi, kterou vlastně obývají a užívají jiní lidé, někdy v budoucnosti dát svému lidu.

V zajímavé směsici retrospektivy biblických dob a výhledu do budoucnosti svého lidu středověký rabín Šlomo Jicchaki vidí, jak „národy světa izraelskému lidu vyčítají: ‚Jste lupiči! Násilně jste na sebe strhli země jiných národů!‘“

Na tuto výčitku mezinárodního společenství má nyní izraelský lid podle Rašiho reagovat odpovědí odvozenou z příběhu o stvoření: „Celá země náleží Svatému, pochválen budiž! On ji stvořil. Proto má také právo dát tuto zemi, komu chce. Podle své vůle dal tuto zemi nežidovským národům. Protože se mu to tak líbilo, zase jim tu zemi vzal a dal ji nám.“

Země nebyla nikdy „prázdná“

Na tomto výkladu příběhu o stvoření je pozoruhodný především postřeh, že ani biblická, ani rabínská tradice nepočítá s tím, že by zaslíbená země byla před osídlením Izraelci prázdná. Zemi Kanaán nazývá Raši „dědictvím pohanů“. Vůči všemu sionistickému blouznění zaujímá střízlivý postoj. Izraelci nebyli nikdy „původními obyvateli“ izraelské země. Židovští osadníci nikdy nepřišli do prázdné, neobydlené země. Tím je představa skotského duchovního Alexandra Keitha z poloviny 19. století[1], že izraelská země je „zemí bez lidu pro lid bez země“, odhalena jako mýtus.

Bible se zmiňuje o etnických kmenech Amálekovců, Emorejců, Anákovců, Gešúrejců, Girgašejců, Girzejců, Chetejců, Chivejců, Jebúsejců, Kadmónců, Kenaanců, Kenazejců, Kénijců, Perizejců a Refájců jako o původních obyvatelích Kenaanu. Mojžíš je v 1. Mojžíšově 7,1 souhrnně označil jako „sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než“ Izrael. Číslo sedm má symbolický význam ve smyslu úplnosti, dokonalosti nebo svatosti. A ještě za časů judského krále Jóšijáše mluvil prorok Sofonjáš (2,5) alespoň o Přímoří jako o „Kenaanu“, „zemi pelištejské“. Pro budoucnost předpovídá prorok Zacharjáš (12,3) Izraeli, že se jednou „všechny pronárody země proti němu srotí.“

Vůbec se zdá, že Mojžíšova Tóra počítá s tím, že i po zabrání země Izraelci, budou v zaslíbené zemi usazeni lidé jiného etnického původu a kultury. Jinak by zásada „jediného práva jak pro hosta, tak pro domorodce“ (3. Mojžíšova 24,22) a dokonce poskytování dědického práva (Ezechiel 47,22n.) nebo pokyn, aby se cizincům – vedle vdov a sirotků – odevzdával desátek (5. Mojžíšova 14,2n.; 26,12-15), dávaly málo smyslu.

Za druhé se musíme držet výkladu Rašího. Země Izrael nepatří ani původním obyvatelům, ani vyvolenému lidu, nýbrž:

tato země patří Bohu.

Již praotcové Abraham, Izák a Jákob neoznačovali sami sebe jako „právoplatné majitele“, nýbrž jako „cizince a hosty“.[2] Na sinajské poušti, dávno před vstupem do Zaslíbené země, Bůh Izraelcům objasňuje, že nebudou snad „majiteli“ té země, nýbrž: „Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci.“ Důvod: „Neboť země je má.“ (3. Mojžíšova 25,23).

Jelikož Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův vše stvořil, vykládá Raši na základě Žalmu 111 s odvoláním na zprávu o stvoření, že „země a vše, co je na ní,“ je jeho majetkem. Tento výrok se v hebrejské Bibli mnohokrát opakuje (Žalm 24,1; 50,12; 89,11) a potvrzuje jej Nový zákon.[3]

Bůh zemi propůjčuje

Z tohoto výkladu o situaci s vlastnictvím Raši vyvozuje, že Bůh má právo dát svou zemi, komu chce. Na čas přenechal Bůh zemi rukám neizraelců, resp. nežidů. Ve svatých Písmech se pro to uvádějí různé důvody, například „neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti“ (1. Mojžíšova 15,16), protože izraelský lid na sebe přivolal Boží hněv, nebo též – abychom uvedli i novozákonní příklad – že „po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas neskončí“ (Lukáš 21,24). Ostatně i apoštol Pavel zdůrazňuje, že Stvořitel „učinil z jedné krve všechno lidstvo, aby přebývalo na celém povrchu země; ustanovil jim nařízená období a hranice jejich přebývání“(Skutky 17,26).

S tímto oprávněním však nyní Bůh přináší izraelskému lidu zaslíbení. Zaslíbení dané Abrahamovi je jedním z průběžných obecných témat starozákonního Božího zjevení: „Tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou“ (1. Mojžíšova 17,8). A určuje toto Abrahamovo potomstvo blíže. Na Abrahamovu prosbu: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“ Bůh odpověděl, že ne, že „ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Bude se smát). Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou“ (1. Mojžíšova 17,19). Tyto výroky činí v nové době onu především křesťany propagovanou abrahamovskou ekuménu alespoň v otázce země nemožnou.

Proto posílá praotec ještě za svého života všechny ostatní syny od svého syna Izáka pryč, neboť „všechno, co měl, odkázal Izákovi“ (1. Mojžíšova 25,5n.). Bůh potvrzuje svou smlouvu s Abrahamovým potomkem skrze Izáka a Jákoba stále znova. až do novozákonní doby.[4]

Země jako dědictví

Zároveň se zaslíbením dostává Abraham úkol zemi poznat (1. Mojžíšova 13,17) a „vlastnit“.[5] Bůh předává „svou zemi“ jako „dědictví“[6], tedy nikoli jako majetek, s nímž lze volně disponovat, nýbrž jako léno, jako poručenství. Správa takového dědičného majetku je spjata s povinnostmi. Rozhodující nejsou práva, nýbrž úkol. Dědictví nelze jednoduše předat cizím nebo dokonce zneužít jako předmět obchodu, a to ani pro záchranu vlastního života.

Proto je též jedině spravedlivé, že kněží a Lévijci „dědictví v zemi“ neobdrželi. Jsou osvobozeni od úkolu vlastnit zemi, jejich „dědictvím“ je Hospodin[7], jejich pověřením služba při svatyni. Když Bůh svěřuje lidem zemi, očekává, že se jí ujmou, zúrodní ji, obdělají, ochrání a také ji budou bránit.

Představa země,, kde „teče mléko a med“, není z biblického pohledu popisem nějaké země hojnosti, kde člověku létají pečení holubi do úst, nýbrž znamená možnosti, které je nutno tvrdou prací a s Božím požehnáním uskutečnit, jak vysvítá například ze souvislosti u Izajáše 7,21n. Tam po soudu a trestu „smetanu a med bude jíst každý, kdo bude zanechán v zemi“. Právě tak ukazuje 5. Mojžíšova 11,10-17, jak rozhodující význam pro výnos země má chování obyvatel a Boží přízeň.

Vztah s Bohem jako předpoklad vlastnictví země

Předpokladem pro vlastnictví izraelské země je živý vztah s Bohem Izraele. S příslibem „dám vám za dědictví zemi, kde teče mléko a med“ je neoddělitelně spjat výrok: „Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás oddělil od každého jiného lidu“ (3. Mojžíšova 20,24). Vlastnictví Zaslíbené země je z biblického pohledu soustavně vázáno na vztah s Bohem. Proto Bůh po odchodu z Egypta rozhodl, že „nikdo z mužů tohoto zlého pokolení nespatří tu dobrou zemi“, kromě Jozua a Káleba (5. Mojžíšova 1,35), kteří byli ochotni důvěřovat Božímu slovu.

„Neboť zemi budou obývat přímí a zůstanou v ní bezúhonní. Ale svévolníci budou ze země vyťati, věrolomní budou z ní vyrváni.“[8] Nikoli prostě každý biologický potomek Abrahama, Izáka a Jákoba, praví Hospodin, nýbrž „ten, kdo se utíká ke mně, dostane do dědictví zemi, do vlastnictví moji svatou horu.“ (Izajáš 57,13b).

Za těchto podmínek mají budoucnost dokonce i původní „praobyvatelé“ v zemi: „Až je vyvrátím, potom se nad nimi opět slituji a přivedu každého zpět do jeho dědictví v jeho zemi“ (Jeremjáš 12,16).

Na druhé straně ale pro Boží lid platí: „Jestliže však přesto na Hospodina, svého Boha, zapomeneš a budeš chodit za jinými bohy, sloužit jim a klanět se jim, dosvědčuji vám dnes, že docela vyhynete. Jako pronárody, které Hospodin před vámi vyhubí, tak vyhynete za to, že jste neposlouchali Hospodina, svého Boha“ (5. Mojžíšova 8,1n.). Jsme v pokušení spojit si tato slova s Pavlovými: „Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry… a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“ (Galatským 3,7.29).

Izrael v průběhu staletí zas a zas nevýslovně bolestně zjišťoval: „Tvá vlastní zloba tě ztrestá, tvé odvrácení se ti vymstí. Uznej a pohleď, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha, a ze mne strach nemáš, je výrok Panovníka, Hospodina zástupů“ (Jeremjáš 2,19) — a místo toho se přizpůsoboval myšlení, měřítkům a životnímu stylu pohanských národů. Jestliže dnes celý svět – v rozporu s historickou, politickou i mezinárodně právní pravdou – Izraeli vyčítá „jste lupiči, té země jste se zmocnili násilím“, zbývá židovským lidem, pokud chtějí zůstat věrni svému Bohu, jeho slovu a svému úkolu, jediná odpověď: „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích! (1. Královská 21,3). Neboť celá země patří Svatému, pochválen budiž. On ji stvořil a dal a dává ji tomu, komu chce. Podle svého uvážení přenechal tuto zemi nežidovským národům. Podle svého uvážení jim ji zase vzal a dal mám.“

Poznámky:

[1] Alexander Keith, The Land of Israel According to the Covenant with Abraham, with Isaac, and with Jacob (Země Izrael podle smlouvy s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Edinburgh: William Whyte and Co., 1843), 43.

[2] Viz k tomu obzvláště: 1. Mojžíšova 23,4; 28,4; dále 1. Mojžíšova 17,8; 20,1; 21,23.34; 26,3n.; 36,7; 37,1. Mimoto 2. Mojžíšova 6,4; 1. Paralipomenon 16,19; 29,15; Žalm 39,13; 105,12; 119,19, a též Skutky 7,5 a Židům 11,8-10.

[3] Matouš 11,25; Lukáš 10,21; Skutky 4,24; 14,15; 1. Korintským 10,26; Židům 1,10; Zjevení 10,6; 14,7.

[4] 1. Mojžíšova 26,2-4; 28,4.13; 35,12; 2. Mojžíšova 6,2-4.8; Nehemjáš 9,8; Žalm 105,8-11. Srovnej k tomu Římanům 9,6-13, kde Pavel uvádí vyvolení Izáka a Jákoba jako doklad pro svrchované Boží spásné jednání. Dále Pavel v listě Římanům 11,1 a ve verši 29 v pohledu na část židovského lidu, která neuznává Ježíše jako Mesiáše, výslovně zdůrazňuje, že „Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná“.

[5] lerištáh, 1. Mojžíšova 15,7; rovněž 1. Mojžíšova 28,4; Srovnej též 2. Mojžíšova 6,8.

[6] 5. Mojžíšova 12,10; 1. Královská 8,36; 1. Paralipomenon 16,18; 2. Paralipomenon 6,27; Žalm 135,12; 136,21n.; Jeremjáš 3,18; Skutky 13,19.

[7] Srovnej k tomu 4. Mojžíšova 18,20n.; 5. Mojžíšova 12,12; Jozue 14,4 a Jozue 21.

[8] Přísloví 2,21n.; srovnej Žalm 25,12n.; 37; Přísloví 10,30; Izajáš 1,19.