Vydejte se radostně na cestu

  • 11 prosince, 2016
IMG_2684 (1024x495)

Ursula a Friedrich Hänsslerovi se s vděčností dívají do minulosti a těší se na nebeskou vlast

Původně hudební později i knižní křesťanské Nakladatelství Hänssler Verlag je známo nejen v německy mluvící oblasti, ale proslavilo se i ve světě vydáním velké části rozsáhlého Bachova díla. Dlouholetého nakladatele, teologa, hudebníka, evangelistu, iniciátora modlitebních snídaní v německém parlamentu a vedoucího mnohých křesťanských grémií i jeho manželku známe již mnoho let. Bylo o nich mnoho napsáno a mají ze svého bohatého života hodně, co vyprávět.

Nejdramatičtější příběh svého života vypráví Friedrich Hanssler znovu a znovu: “Ještě mi nebylo ani šestnáct, když jsem musel narukovat do Wehrmachtu. Během výcviku mi jednou večer poručil náš seržant, abych příštího dne v pět ráno nastoupil se zbraní před budovu. Ráno mě jako jediného vyzvedlo armádní vozidlo. Po několika hodinové cestě, kdy se mi míhaly hlavou všemožné myšlenky, jsme zajeli do hustého lesa. Pak na místo dorazilo ještě sedm vojáků, kteří se vzájemně neznali. Povel, který jsme obdrželi zněl: ,Jste součástí popravčího komanda střelbou…kdo se povelu vzepře, bude ještě dnes šmahem zastřelen.’

Byl jsem šokován. Už jsem leccos o nacistickém systému věděl i o pronásledovaných odpůrcích, ale teď jsem měl najednou být aktivní součástí tohoto systému. Vnitřně jsem řval k Bohu. Do té doby jsem měl dětskou víru v Boha, ale vlastně jsem ho osobně neznal. Dovedli nás k lomu. Po cestě jsem viděl náklaďáky nacpané odsouzenými lidmi. Zase jsem volal k Bohu, aby mě vytrhl z této hrozné situace, pokud je živý. Nechtěl jsem se dopustit takového zločinu.

Na dvě stě vojáků střežilo celé místo. Odsouzence postavili pár metrů před nás, viděli jsme každé hnutí jejich obličeje. Zase jsem volal k Bohu. Pak mě jeden z odpovědných důstojníků zavolal k sobě a poručil mi popadnout lopatu a zahrabávat mrtvoly: ,Nemusíte střílet!’ řekl. Od té doby jsem chtěl patřit Bohu, který mě zachránil. To neznamená, že mě po léta nepronásledovaly noční můry, kdy jsem opět prožíval střílení do lidí z blízkosti. Zůstaly i nedopovězené otázky. Proč Bůh mě střílení ušetřil a ty ostatní chlapce ne? Krátce po válce jsem vyznal všechny své hříchy a odevzdal svůj život Pánu Ježíši.“

Ursula vypráví: “Po válce byl můj tatínek farářem (luterské církve) ve vesnici Kleinbottwar, kde se zároveň staral o přilehlý uprchlický tábor. Někdy zastupoval naší varhanici mladý muž, který mě upoutal svou výškou, ale především hrou na varhany. Dodnes slyším, jak rozehrál všechny rejstříky, jak hrál ,Vydejte se radostně na cestu do svaté války’ (Zieht fröhlich hinaus in heiligen Krieg.) V novém zpěvníku už tato píseň není.

Byl synem skladatele Friedricha Hänsslera, který už roku 1919 založil hudební vydavatelství, kde vyšlo mnoho zpěvníků a not. Hrála jsem na klavír jeho písně, nejznámější z nich ,Nesen na orlích křídlech’ (Von Adlers Flügeln getragen). Myslím, že to zase udělalo dojem na Friedricha. Ale byli jsme tenkrát oba velmi mladí a naše cesty se rozdvojily.

Chodila jsem na dívčí gymnázium. Jeden věřící učitel nám děvčatům řekl: ,Pokud se jednou vdáte, váš budoucí manžel už teď někde na světě existuje a proto se za něj můžete modlit, i když ho ještě neznáte.’ Milovala jsem Pána Ježíše a chtěla jsem žít pro něj, ne pro nějakého muže. Dokonce jsem uvažovala, že se stanu členkou evangelického sesterstva. Ale pak jsem začala svému budoucímu manželovi žehnat, pro ten případ, že by přece jen byla boží vůle, abych se vdala.

Měla jsem tři podmínky, které jsem si od Hospodina vyprosila jako znamení: Můj budoucí muž musí následovat Ježíše a musí se se mnou modlit a číst Bibli. Dále musí být hudebně nadaný a také akademik. Nějakého prosťáčka bych si nevzala.”

Friedrich začíná vzpomínat: “Moje žena měla být také následovnicí Pána Ježíše a mít dlouhé vlasy.” Oba vysvětlují, že mikádo byla tehdy velká móda. “Bylo mi už dvacet šest a ležel jsem v nemocnici s těžkou tuberkulózou. Bylo mi tak zle, že jsem ani neměl sílu se modlit a tak jsem řekl Bohu:,Buď vůle tvá! Ať mě vezmeš k sobě nebo si mě tady necháš, hlavně ať se stane tvoje vůle.’ Pak se mi udělalo lépe a záhy na to jsem si uvědomil, že pro svou službu potřebuji manželku. Najednou jsem si vzpomněl na Ursulu.

Když jsem o tom vyprávěl tátovi, hned projevil ochotu k ní zajet. Byl jsem v kontaktu s jejím bratrem, ale o ní jsem nic nevěděl, ani jestli se už nevdala nebo není zasnoubená. Byla ještě svobodná, i když měla několik nápadníků.” Ursula pokračuje: “Když přijel Friedrich na návštěvu, chtěl, abychom společně usedli ke klavíru a hráli Bacha. On že by hrál na klavír a já na příčnou flétnu. Protože mi nebyl lhostejný, nechtěla jsem se shodit a vymluvila jsem se. Bach, že je moc těžký a že kdybych měla noty Händela, že bych s ním hrála.”

Po té jí Friedrich po bratrovi poslal noty s dopisem a chodil se každý den dívat do schránky, jestli už mu odpověděla. Protože její bratr s předáním not nespěchal, byla to opravdová zkouška trpělivosti. Když mu pak konečně odpověděla a setkali se, zeptal se Friedrich: “Co bys řekla tomu, že bych šel požádat tvého otce o tvou ruku?” “Neřekla bych ne!”, odpověděla Ursula.

Hänsslerovi spolu sloužili na evangelizacích a starali se o ty nejubožejší ve Stuttgartu. Odtud si také o vánocích, kdy už byli šestičlennou rodinou, přivedli domů pouliční prostitutku. Jediné místo, kam jí mohli uložit, bylo pod vánočním stromečkem. Na jejím nelehkém případě, který vedl k osvobození a uzdravení, se utvrdili, že pro Boha není nikdo ztraceným případem. Společné modlitby a duchovní zpěv se staly nedílnou součástí jejich rodinného života. Pamatují si, jak jeden z jejich synů při společné pobožnosti zvolal: “Budu se modlit první, jinak mi Frieder všechno vymodlí!”

Jejich šesté dítě se narodilo postižené  Downovým syndromem. Tenkrát platila v porodnici přísná pravidla a k novorozenci se na oddělení nesmělo chodit. Ursula chtěla své miminko obejmout, ale mohla je jen uvidět přes skleněnou stěnu. Děťátko bylo slabé na cucání a muselo se krmit lžičkou. To vše vyžadovalo andělskou trpělivost maminky, která se zároveň starala o dalších pět dětí. Manžel jí přesto vodil domů mnohé i zahraniční návštěvy.

Ačkoliv byla často s dětmi sama, natolik, že jí manžel s humorem , ale i lítostí nazývá “matkou samo vychovatelkou” dívá se na svůj život zpětně s vděčností. Mluví o božím plánu a vedení a cituje z žalmu 16: ,Provazcové padli mi na místech veselých, a dědictví rozkošné dostalo se mi.’ Friedrich může spokojeně potrvdit: “Právě před několika dny mě ujistila, že by se mě okamžitě zase vzala.”

S Friedrichem Hansslerem i jeho úžasnou manželkou Ursulou se dnes setkávám v kibucu Ejn Gedi u Mrtvého moře. “Dřív jsme hodně po Izraeli cestovali, ale teď už jezdíme jenom k Mrtvému moři”, říkají manželé, jako by bylo to nejsamozřejmější na světě v 87 a 89 letech létat do Izraele. V sedmdesátých letech jsme se účastnili křesťanských cest lodí do Izraele. Byli jsme na severu v Banjas a na jihu v Eilatu. Milujeme Izrael jako zemi, kde se odehrály starozákonní příběhy, kde se narodil Pán Ježíš a kam se zase vrátí.”

“Ano, miluji Izrael se vším všudy”, říká Friedrich. I se vším negativním. Když nás třeba na letišti nechají nekonečně dlouho čekat u pasové kontroly a pak se ještě dva ortodoxní mladící před nás nacpou… Na druhé straně jsme poznali mnohé Izraelce, kteří nám vůbec nevyčítali zločiny spáchané naším národem vůči Židům a dokonce nás i v Německu navštívili.

Jednou mě u Mrtvého moře oslovil Izraelec, který uměl německy. Abych mu udělal radost, odříkal jsem v hebrejštině ,Šma Jisrael’ (Slyš Izraeli). Dostal jsem od něj mlaskavou pusu na tvář.” Ursula zase při koupání oslovila jednoho krajana a protože jí leží na srdci, aby lidé poznali Pána, hned mu nabídla Bibli. “Vzal bych si jen obzvlášť dekorativní Bibli, abych si ji mohl postavit na poličku”, vymlouval se. “Na to by mi bylo Bible příliš škoda!” Odvětila pohotově.

Německo mají rádi jako svou vlast. Pro Friedricha je ale důležité zdůraznit, že na ten opravdový domov teprve čeká. Aby mě potěšil cituje modlitbu Jana Ámose Komenského, kterou se často modlí.

Upozorněte mě, prosím, na nové články