Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!

Druhou stranu medaile, alternativu šťastného, požehnaného a úspěšného života, popisují tři poslední verše 1. žalmu:

„Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem“ (verš 4).

Tomu, kdo před 20. stoletím vyrůstal v zemědělství, bylo okamžitě jasné, oč jde. Žalmistovo přirovnání mu bylo jasné. Po staletí neměnné scény z počátku léta lze ještě i dnes pozorovat v hornatých oblastech Izraele, v Judsku a Samaří.

Při sklizni obilí se pšeničná či ječná stébla nejprve svazují do snopů. Pak se mlátí na velké, rovné ploše půdy, zvané mlat.

Buď se snopy mlátí cepy – a tak je tomu na Blízkém východě nejčastěji – anebo přes ně skot nebo osli přetahují mláticí saně. Tradiční saně tvoří tlustá prkna opatřená na spodní straně ostrým pazourkem. Při mlácení se lámou dlouhá stébla a z plev vypadávají obilná zrna.

Přitom dochází k vyhazování směsi rozdrcených stébel, plev a zrní do vzduchu. Vítr odděluje plevy od obilí. Těžká zrna spadnou dolů, jejich obaly čili plevy[1] odnáší vítr o pár metrů dál.

Odpad z obilí

Mecudat Sijón[2] nazývá plevy „obilným odpadem“ a odkazuje na Ozeáše 13,3. Tam prorok mluví v řadě vzájemně se doplňujících obrazů o tom, jak Bůh vidí modláře: „Proto budou jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí, jako plevy, jež vichr odvane z humna, jako kouř z dymníku.“[3]

Lidi podobných vlastností má na mysli Pavel v listě Efezským 4,14. Varuje Efezany, ať přestanou být „nedospělí“, to jest „zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.“

Rabi Altschuler ve svém výkladu Mecudat Sijón u tohoto místa ještě připomíná 3. Mojžíšovu 26,36, kde je uvedena hrozba pro izraelský lid v případě jeho neposlušnosti: „Naplním ustrašeností srdce těch, kdo z vás zůstanou v zemích svých nepřátel, že je zažene i šelest odvátého listí. Budou utíkat jako před mečem a padat, i když je nikdo nebude pronásledovat.“

A Spurgeon píše o člověku, jehož život necharakterizuje povědomí o Božím slově: „Jsou jako plevy, bez vnitřní hodnoty, bez života, bez užitku, bez jádra. Z toho plyne jejich úděl: rozvane je vítr.“[4] Zkrátka: chybí jim kořen, nic neváží a jsou k ničemu.[5]

„Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých“ (verš 5).

Tóra se na hřích dívá velice diferencovaně a rozlišuje mezi člověkem, který se vědomě bouří proti Bohu, a tím, kdo se s cílem svého života mine nedopatřením a nevědomky. Zde v Žalmu 1,4 se mluví o „hříšníkovi“, který se cíle možná minul jen z nedopatření, lehkomyslnosti či neúmyslně, hned vedle „svévolníka“, který porušuje Boží zákon vědomě a záměrně.[6] Z takových neobstojí žádný.

U výrazu „soud“ nejde na prvním místě o „poslední soud“, nýbrž o postavení, jaké u soudního dvora člověk zaujímá, a sice nejen jako obžalovaný, nýbrž i jako soudce nebo obhájce. Správně to rozpoznává Luther: „‚Soud‘ zde podle určitého tradičního obratu v Písmu označuje nějaký úřad (officium).“[7]

„Soud“ tvoří paralelu k „shromáždění spravedlivých“. Předešlý verš zdůraznil nestálost, kolísavost a bezzásadovost „plev“. Takový člověk nemůže mít (v pozitivním smyslu) žádnou váhu. Nebude moci dosáhnout žádného postavení, nějak se vyprofilovat. Luther dospívá k závěru: „Naprosto a vůbec nebudou moci být započteni mezi Boží služebníky.“[8]

Spravedlivý před Bohem

Podle Samsona Raphaela Hirsche[9] je „spravedlivý“ (צדיק/cadyk) „kdo plní vědomě a s vážností všechny své povinnosti na rozdíl od zlovolníků (רשעים/rescha‘im) a hříšníků (חטאים/chata‘im).“[10]

V Novém zákoně jsou jako „spravedliví“ označeni Ábel[11], Noe (Židům 11,7), Abraham (Jakub 2,21-24), Lot (2. Petrův 2,7-8), Rachab (Jakub 2,25), Mariin manžel Josef (Matouš 1,19), Zachariáš a Alžběta (Lukáš 1,6), Jan Křtitel (Marek 6,20), Simeon (Lukáš 2,25), Josef z Arimatie (Lukáš 23,50), Ježíš[12] a Otec v nebesích.[13]

„Spravedlivým“ se podle učení Nového zákona stává člověk jedině z milosti na základě vztahu víry s živým Bohem skrze Ježíše Krista.[14] Autoři Nového zákona se přitom výslovně odvolávají na Tóru a proroky. Spravedlnost patří k bezpodmínečně nezbytným vlastnostem Ježíšových následovníků.[15] Ježíš od svých učedníků očekával, že jejich spravedlnost bude dokonalejší než u zákoníků a farizeů (Matouš 5,20).

Podle Pavla (Římanům 14,17) „království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého“. Spravedlnost patří – vedle dobrotivosti a pravdy – k ovoci světla (Efezským 5,9). Nespravedliví nezdědí Boží království (1. Korintským 6,9). Proto Pavel své čtenáře vyzývá: „Oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy“ (Efezským 4,24).

„Hospodin zná cestu spravedlivých…“ (Žalm 1,6a).

Tím, co o všem rozhoduje, je potřeba, aby mne Bůh znal. Neexistuje horší rozsudek než Pánovo slovo: „Neznám tě“ (Matouš 7,23).

Význam biblického slova „ידע/jada‘“ – „vědět“, „znát“, „poznat“ – je mnohem větší než jen „být informován“. Žalm 139 působivě líčí, co to znamená, když Bůh člověka „zná “.[16]

Bůh ví…

Mecudat Sijón připomíná 2. Mojžíšovu 2,25. Popisuje se tam situace Hebreů v Egyptě, když sténali a křičeli pod tíhou otroctví. K bodu obratu v této hrozné situaci která o všem rozhodl, došlo, když Bůh „uslyšel“, „rozpomněl se“, „uviděl…“ což nakonec vedlo k vrcholnému jednání Boha Izraele: „…a Bůh věděl“ (וַיֵּדַע אֱלֹהִים).

V doslovném překladu „ידע/jada‘“označuje „vzít na vědomí“. Pak ale označuje především Boží „ochrannou, trvalou a podpůrnou péči“, jak ji izraelský lid zakusil při putování pouští.[17] Rabi Moše Alšich[18] dodává: Když bere Hospodin na vědomí, „sleduje a ovlivňuje cestu spravedlivého… přichází, aby spravedlivého očistil a pomohl mu“.

V biblickém myšlení jde u „znát“ a „poznat“ o hluboký, výlučný vztah. Například když „Adam poznal Evu, svou ženu“ jednalo se o vztah, jehož cílem je vždy přinést ovoce (1. Mojžíšova 4,1).

Nejde tedy o dodržování přikázání, o pravidla, jež není v žádném případě dovoleno porušit, o terénní čáru, kterou člověk nesmí za žádných okolností překročit. Jde o vztah – a to ne k nějaké soustavě přikázání, k nějakému principu, filozofii či správnému učení, nýbrž k osobě. Připomeneme-li si začátek 1. žalmu, pak jde o vztah prožívaný s živoucím Božím slovem, které se stalo člověkem, jak to například popisuje Jan 1,1-5.

…proto je spása jistá

Podle formulace výkladu rabiho Hirsche je toto Boží poznání důvodem, „proč si spravedliví (צדיקים/cadikim) mohou být jisti pokrokem na cestě ke spáse. Jejich cesta je tou, kterou Bůh žádá a podporuje“.[19] A rabi Altschuler v komentáři Mecudat David dodává: „Svatý dbá na to, aby poznal cestu spravedlivých a bděl nad tím, aby na této cestě neklopýtli.“

„…ale cesta svévolníků vede do záhuby“ (Žalm 1,6b).

„Cesta lidí bez zákona nepotřebuje k tomu, aby se zhatila, žádný zvláštní Boží zákrok,“ vysvětluje Hirsch. „Zanikne sama od sebe, je už předem odsouzena k nezdaru, neboť jí chybí Boží péče. Ztratí se do pustiny. תֹּאבֵד [toved = zanikne], nedosáhne svého cíle.“[20]

Mecudat David to vidí podobně – že se cesta svévolníků jednoduše netěší Hospodinově pozornosti. Proto je přenechána náhodám.

Do hry zde ovšem vstupuje ještě další stránka věci, která zaznívá i ve třech navazujících verších 1. žalmu. Svévolníci a hříšníci jsou nejen „ponecháni na pospas“, jak to vyjadřuje list Římanům 1,24-32, a tím třeba „méně úspěšní“ v životě než takový student Tóry. Kdo se vědomě či nevědomky odvrací od Stvořitele, jde vstříc hroznému soudu.

Obraz (posledního) soudu

Procházíme-li ve svatém Písmu místa, kde je řeč o mlácení, mlatě a plevách, je nám brzy jasné, že to často symbolizuje jednání Boha jako soudce.[21] Rozdrcených plev lze třeba ještě využít na krmení či podestýlku pro dobytek[22] čí k výrobě cihel.[23]

K tomu je ale potřeba podotknout, že slovo má slovo „plevy “ (řecky ἄχυρον/ἄχυρος) pozitivní význam jen v řeckém překladu Tóry, v Septuagintě (LXX). Ale na žádném místě není podkladem hebrejské slovo מוץ/moc. V hebrejském originále je slovo „plevy “ (מוץ/moz) bez výjimky v negativním smyslu.. In Jobovi 41,19 jsou „plevy“ prostě jen něco „levného“, vedlejší produkt, užitečný bezchybný odpad.

Je tedy jen logickým důsledkem, když Jan Křtitel prohlašuje, že Ježíš nejenže nenechá plevy ležet, aniž by jim věnoval pozornost, nebo je nenechá odvanout větrem, natož aby v nich viděl něco užitečného, nýbrž že je „spálí neuhasitelným ohněm“.[24]

„Jak se rýmuje sláma s pšenicí?“ ptá se Jeremjáš (23,28). Naznačuje tím, že neexistuje žádná střední cesta, žádný kompromis. Pšenici a plevy je nutno od sebe oddělit. Amos Chacham[25] vidí jako nezbytné, „aby Hospodin oddělil spravedlivé od zlých, jako je nutno oddělit zrna od plev.“[26]

V rámci jiného obrazu ze zemědělství, avšak stejně nekompromisně Ježíš prohlásil: „Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává“ (Jan 15,2). Přitom ta neplodná réva – stejně jako ty plevy u Jana Křtitele – dopadne tak, že „ji seberou, hodí do ohně a spálí“ (verš 6).

Má tudíž pravdu Spurgeon, když při popisu „lidí, kteří jsou jako plevy“ dodává: „Smrt je svým děsivým dechem zažene do ohně, který je stráví.“[27]

Izajáš (2,10-21) popisuje, co čeká lidi, kteří se snaží zvládnout svůj život bez Boha. Stejně ukazuje Ježíš v podobenství o rybářské síti (Matouš 13,47-50), jak Bůh oddělí „zlé“ od „spravedlivých“. Koncem hříšníka je „ohnivá pec“.

Žádná zlatá střední cesta

Proto stojí v 1. žalmu – jako v Jeremjášově paralele 17,5 10 – na jedné straně člověk, který „má zálibu v Hospodinově Tóře“ a proto „ve své Tóře mumlá dnem i nocí“ (Žalm 1,2), „spravedlivý“ (Psalm 1,5 6), který „hledá svou jistotu v Hospodinu“, takže „Hospodin je zárukou jeho bezpečí“ (Jeremjáš 17,7).

Na druhé straně, proti němu, stojí „zlý“, „hříšník“, „posměvač“ (Žalm 1,1.4-6), „který hledá svou jistotu u člověka“ a „z těla si dělá paži“. Konkrétně to znamená, že „odvrátil své srdce od Hospodina“ (Jeremjáš 17,5).

Nikdo „neutrální“, „objektivní“, „věcný“, „vyvážený“, „nezúčastněný“, který se „nevměšuje“ nebo „drží mimo“, podle Bible neexistuje – i když bychom si to třeba přáli.

U Matouše 25,31 46 odsuzuje Ježíš ty, kteří něco „neudělali“, kteří se drželi stranou. Označuje je jako „zlořečené“, kteří přijdou do „věčného ohně, jenž je připraven pro ďábla a jeho anděly“.

„Andělu sboru v Laodiceji“ (Zjevení 3,14 22) se od vyvýšeného Krista dostává výtky, že není „ani studený ani horký“. Dochází k závěru: „Protože jsi vlažný, vyplivnu tě ze svých úst.“

V hebrejském myšlení Bible jsou plevy vždy obrazem soudu a jejich zničení jako bezcenných, rozlišením mezi tím co nese a tím, co nenese ovoce.

Písmo je v tom naprosto jednoznačné. „Hospodin je daleko od svévolníků, kdežto modlitbu spravedlivých vyslýchá“ (Přísloví 15,29). Avšak: „Odvrací-li se někdo od slyšení Zákona, i jeho modlitba je ohavností“ (Přísloví 28,9).

Poznámky:


[1] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים א-ב, מזמורים א-עב (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שביעית תש”ן/1990), ה.

[2] Komentář k Bibli, jehož autor David Altschuler žil v 18. století v haličském Javorově. Zatímco jeho Mecudat Sijón vysvětluje jednotlivá slova, objasňuje Mecudat David význam textu.

[3] Podobné výroky najdeme v Žalmu 35,5; Izajáši17,13; 29,5 a Danielovi 2,35.

[4] Charles Haddon Spurgeon, Die Schatzkammer Davids. Eine Auslegung der Psalmen von C. H. Spurgeon. In Verbindung mit mehreren Theologen deutsch bearbeitet von James Millard. I. Band (Wuppertal und Kassel/Bielefeld: Oncken Verlag/Christliche Literatur-Verbreitung, 1996), 7.

[5] Derek Kidner, Psalms 1-72. An Introduction & Commentary, TOTC (Leicester/England and Downers Grove, Illinois/USA: Inter-Varsity, 1973), 49.

[6] Srov. Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 1.

[7] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 247-248.

[8] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 248.

[9] (1808-1888) pocházel z Hamburku a sloužil jako vrchní rabín v Oldenburgu, Aurichu, Osnabrücku, na Moravě a v rakouském Slezsku. Jako výrazný představitel ortodoxie byl rozhodným odpůrcem reformního a konzervativního židovství. Hirsch vysoce hodnotil studium Písma svatého jako celku. Od roku 1851 byl rabínem odštěpenecké „Izraelské náboženské společnosti“ (Israelitische Religions-Gesellschaft), působil v oblasti vzdělávání a vydával měsíčník „Jeschurun“. Choval velkou lásku k zemi Izrael, současně však byl odpůrcem předsionistické činnosti Cviho Hirsche Kališera. Je považován za jednoho z otců zakladatelů novoortodoxního hnutí.

[10] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 6.

[11] Matouš 23,35; 1. Janův 3,12; Židům 11,4.

[12] Lukáš 23,47; Skutky 3,14; 7,52; 1. Petrův 3,18.

[13] Jan 17,25; 2. Timoteovi 4,8; Zjevení 16,5; srov. též Římanům 9,14; Židům 6,10.

[14] Srov. Skutky 13,38-41; Římanům 1,16-17; 3,19-31; 4; 5,1.9; 8,30.33; 10,10; 1. Korintským 6,11; 2. Korintským 5,21; Galatským 2,16-17; 3; Filipským 3,9; Titovi 2,14; 3,7.

[15] Titovi 1,8; 2,12; srov. Dále Efezským 6,14; Filipským 1,11; 4,8; 1. Tesalonickým 2,10; 1. Janův 2,29; 3,7; Zjevení 19,8.

[16] Derek Kidner, Psalms 1-72. An Introduction & Commentary, TOTC (Leicester/England and Downers Grove, Illinois/USA: Inter-Varsity, 1973), 49.

[17] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 6, mit Verweis auf 5. Mose 2,7.

[18] (1507/08-1593), zvaný též „svatý Alšich“, pocházel z Drinopolu (turecky Edirne), nedaleko od dnešního trojúhelníku tří zemí – Turecka, Bulharska a Řecka, kde studoval na talmudické škole rabiho Josefa Kara. V roce 1535 odešel do země Izrael a usadil se v Safedu v severní Galileji. Když jej později následoval jeho učitel Josef Karo, byl již jedním z rabínských soudců města. V dalším období se Alšich vyznamenal jako kazatel a vykladač Bible i Talmudu. Podle legendy byl jeho syn jako dítě unesen a stal se muslimem. Alšich je pochován v Safedu, kde dodnes jedna stará synagóga nese jméno „Bejt Ha-Kneset Ha-Alšich Ha-Kadoš“ (Synagóga svatého Alšicha“).

[19] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 6.

[20] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 6.

[21] Viz např. Jób 21,17-18; Izajáš 41,15-16; Daniel 2,35; Ozeáš 13,3; Sofonjáš 2,2; srov. dále 2. Samuelova 24,16; 1. Paralipomenon 21,15.22; Jeremjáš 51,33; Micheáš 4,12.

[22] 1. Mojžíšova 24,25.32; Soudců 19,19; Izajáš 11,7; 30,24; 65,25.

[23] 2. Mojžíšova 5,7.10-13.16.18.

[24] Matouš 3,11-12; Lukáš 3,16-17.

[25] (1921-2012) se stal v Izraeli známým jako vítěz první izraelské i světové soutěže ve znalosti Bible. Jeho postižený otec, Noach Chacham, byl židovským učitelem Bible, který se roku 1913 přestěhoval z Vídně do Jeruzaléma. Kvůli vadě řeči se obával poslat svého jediného syna do školy a za nesmírně nuzných poměrů ho vzdělával sám. Biblická soutěž v srpnu 1958 ukázala, že je to génius. Svou legendární kariéru založil na výkladech Písma, které mám k dispozici pouze v hebrejštině.

[26] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים א-ב, מזמורים א-עב (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שביעית תש”ן/1990), ה.

[27] Charles Haddon Spurgeon, Die Schatzkammer Davids. Eine Auslegung der Psalmen von C. H. Spurgeon. In Verbindung mit mehreren Theologen deutsch bearbeitet von James Millard. I. Band (Wuppertal und Kassel/Bielefeld: Oncken Verlag/Christliche Literatur-Verbreitung, 1996), 7.

Autor

By Published On: 13 července, 201914,4 min read

Informujte mě prosím o nových článcích