NEWSticker

Beznadějně optimistický. K úmrtí devátého prezidenta Izraele Šimona Perese

  • 28 září, 2016
070918JmPeres0013-1024x454

„Nedělejte si starosti, umřít nezapomenu!“ S touto odpovědí na ještě ani nevyslovenou otázku novinářů vstoupil do konferenčního sálu tehdy téměř devadesátiletý, vitalitou překypující prezident státu Izrael. Čím se Šimon Peres vyznačoval na rozdíl od všech izraelských politiků, byl jeho tvrdošíjný optimismus, ochotný ke všemu krom jediného: sklonit se před temnými realitami Blízkého východu.

Otázku, zda se cítí podveden Jásirem Arafatem, jemuž po uzavření dohod z Osla potřásl rukou – a jenž zároveň, jak se později ukázalo, rozdmychával teror proti Izraeli – smetl Peres ze stolu s nevrlými slovy: „Zeptejte se Arafata!“ Na provokativní dotaz, jak může vzhledem k nenávisti stíhající jeho národ hledět do budoucnosti s takovou důvěrou a nerušeně pracovat pro budoucnost lepší, odpověděl v té nejtemnější době slovy: „Nevidím žádnou jinou možnost!“

Nyní nepřekonatelný izraelský optimista podlehl přírozenému běhu věcí a dostál svému slibu, že nezapomene zemřít: stalo se tak v nemocnici Šiba v Tel ha-Šomer v noci z 27. na 28. září po mozkové mrtvici a krátké, těžké nemoci. Zesnulému bylo 93 let.

Šimon Peres byl dozajista nejznámějším a v celém světě nejoblíbenějším Izraelcem. Od roku 1959 byl součástí zákonodárství státu Izrael a tím nejdéle uřadujícím poslancem židovského státu. Politická dráha Perese – sociálního demokrata původem z Polska – obsáhla více než šest desítek let. Zakusil v té době výšiny radosti i hlubiny bolesti, patřil k nejnenáviděnějším politikům, dnes se však těší úctě drtivé většiny svého národa.

Ve svém inauguračním projevu jako devátý prezident státu Izrael označil Davida Ben-Guriona, Jicchaka Rabina a Ariela Šarona jako muže, s nimiž se obzvlášť cítí spjat, je spolu s nimi zavázán blahu státu Izrael a oni společně s ním tvoří v dějinách židovského státu Izrael jedinečné kvarteto. V Peresově osobě se židovský stát loučí s posledním profesionálním politikem ze své legendární generace zakladatelů.

Szymon Perski se narodil 2. srpna 1923 v obci Višněvě (Wiszniew) v dnešním Bělorusku. V jedenácti letech přesídlil s rodiči na britské mandátní území Palestina. V roce 1948 se stal osobním politickým poradcem zakladatele státu Davida Ben Guriona a od té doby prošel ve státě Izrael prakticky všemi vysokými politickými úřady. Ve věku 29 let byl generálním ředitelem ministerstva obrany, dvakrát ministerským předsedou, třikrát ministrem zahraničí a nakonec – v letech 2007-2014 – státním prezidentem.

Je považován za „otce izraelského atomového programu“ a byl to on, kdo z pozadí řídil ty nejhusarštější izraelské vojenské akce, například Operaci Entebbe k osvobozeni rukojmí v roce 1976. Zároveň byl mistrem tajné diplomacie, hnacím motorem procesu v Oslo a za to, že si v září 1993 na zeleném trávníku před Bílým domem ve Washingtonu potřásl rukou se šéfem Organizace pro osvobození Palestiny Jásirem Arafatem, obdržel společně s ním a Jicchakem Rabinem Nobelovu cenu za mír. Od svých vlastních lidí se za to ovšem dočkal i titulu „zločinec z Osla“.

V Izraeli je Šimon Peres znám coby notorický snílek a často vysmíván pro svůj „Nový Blízký východ“. Jako čerstvě zvolený státní prezident prohlásil, že během svých osmačtyřiceti let v Knesetu „ani na okamžik neztratil naději“. Být poslem naděje považoval i ve vysokém stáří za jeden ze svých nejvznešenějších úkolů. Ještě jako emeritní prezident – to mu už bylo přes devadesát – se třeba s vnučkou vydal hledat zaměstnání a postál filmařům například v roli obsluhovatele benzinové pumpy.

A přitom byl tento nejneústupnější základní kámen v izraelské politice znám spíše jako „prohrávající“ než jako vítěz: až do svého zvolení státním prezidentem 13. června 2007 nevyhrál nikdy žádné volby. Za zády o něm novináři vtipkovali: „Nevíme, co bude v roce 2050 – jediné, co víme, je, že budou volby a Šimon Peres je prohraje“ – což je možná důkazem, že žurnalisté jsou špatní proroci a snílkové že mnohdy i po dlouhé době nakonec dosáhnou cíle.

Jednou z otázek, kterou stařičkého státníka novináři v uplynulých letech pronásledovali snad nejvytrvaleji, asi bylo, kdy chce tedy konečně odejít do důchodu. V krizových dobách na ni odpovídal s hlubokomyslnou vážností: „Dokud mohu pomáhat svému národu, jsem k dispozici.“ Jako čerstvě zvolený prezident se nechává slyšet: „Kdo má něco proti mému věku, ať se laskavě obrátí na mé vnuky.“

Po odsouzení Perresova předchůdce ve funkci, Mošeho Kacava, k několikaletému odnětí svobody kvůli znásilnění dokázal Peres bravurně obnovit důvěru izraelského obyvatelstva v úřad prezidenta. V závěrečném úseku života prokázal velkou státnickou moudrost tím, jak suverénně sjednotil věčně rozvaděný lid své země. V oblasti zahraniční politiky byl Peres bezesporu nejúspěšnějším představitelem pomlouvaného a napadaného státu Izrael.

Peres nebyl jen politikem. Byl sečtělý a psal básně. Nebylo náhodou, že k jeho nejbližším přátelům patřila Simone de Beauvoirová a jiní literáti. V Izraeli, kde de pranýřuje korupce a skandály, mu – oproti jiným politikům – nikdo nemohl vytknout hamižnost, úplatnost nebo nečistý styk s milionáři či hospodářskými magnáty. Ani sukničkářské historky se o Peresovi nikdy nevykládaly.

Vlastní soukromý život se Šimonu Peresovi se zdarem dařilo skrývat před veřejností. Jeho choť Soňa, která zesnula v lednu 2011 ve věku osmdesáti sedmi let, se vytrvale držela v pozadí a zdráhala se vyjít do světla ramp i tehdy, když se její manžel stal prezidentem. Peres po sobě zanechal dceru Cviu, syny Jonatána a Nehemiáše a šest vnoučat.

Upozorněte mě, prosím, na nové články