Výtka rasismu jako prostředek politického boje

Kdo hledá, najde. Platí to i o těch, kteří s chutí obviňují židovský stát z rasismu. A politické drama, které obyvatelům Izraele nadělilo nyní během dvanácti měsíců už třetí parlamentní volby, dodává munice ažaž.

Jistě, rasismus v Izraeli existuje. Nesporně. A ten není nikdy omluvitelný. Nesmí se zatajovat či relativizovat nevhodnými příměry. A to platí i pro arabský svět, včetně Palestinců. Hlavní fronty ostatně v tomto ohledu neprobíhají mezi Židy a Araby nebo Izraelci a Palestinci, nýbrž uvnitř té které komunity.

Ovšem ne všechno, co se ve vášnivých politických debatách v Izraeli nazývá rasismem, jím skutečně je. A je důležité to přesně rozlišovat, nechceme-li se stát obětí orientálních emocí a legend, které se ve východních končinách rodí tak snadno.

Pro a proti v případě „Netanjahu“

V parlamentním boji o moc proti sobě stojí dva tábory. Na jedné straně příznivci Benjamina Netanjahua. Ten je bezpochyby nejen nejdéle úřadujícím šéfem izraelské vlády, nýbrž i nejoblíbenějším premiérem, jakého kdy moderní izraelský stát měl. K jeho ctitelům patří nemálo arabských občanů Izraele, a dokonce i Palestinců.

Netanjahuův blok, který tvoří strany Likud, pravicová Jamina, ultraortodoxně sefardská strana Šas a ultraortodoxně aškenázské Spojené židovstvo Tóry, si podle všeho navzájem odpřisáhl věrnost až do politické smrti. K absolutní většině v Knesetu chyběla této stranické koalici při posledních volbách jen tři křesla.

Na druhé straně stojí Netanjahuovi protivníci, díky nimž, jak se zdá, se premiér honosí rovněž titulem šéfa vlády v dějinách moderního izraelského státu nejnenáviděnějšího. Protinetanjahuovský tábor má tvář Bennyho Gance. Jeho problémem není jen to, že neví, co by mohl udělat lépe než Netanjahu. Daleko horší je to, že neexistuje nic, co by těch dvaašedesát poslanců Knesetu, kteří chtějí Gance udělat premiérem, spojovalo – až na tu nenávist k Netanjahuovi.

Sjednocená arabská kandidátka

Velkým vítězem voleb z 2. března 2020 je Sjednocená arabská kandidátka (SAK, hebrejsky Ra´am). Je s patnácti křesly ve třiadvacátém Knesetu třetí největší stranou. Skoro všechny strany Knesetu mají arabské voliče, členy a dokonce poslance. Pro členy SAKu je příznačný rozhodný protiizraelský postoj.

Jeho poslanci například požadují, aby se Izrael vzdal Golanských výšin, Jeruzaléma, Judska i Samařska a aby tato území zbavil všech židovských osadníků. Jako podmínku pro podporu Gancovy vlády předseda SAKu Ajman Ode požaduje do budoucna pro každého Žida zákaz jakéhokoli vstupu na Chrámovou horu (kde je už i tak zakázána modlitba nemuslimů).

SAK žádá propuštění všech „politických vězňů“, k nimž patří i hromadní vrazi – například Abdalláh Barghútí, odpovědný za smrt sedmašedesáti Izraelců, a Abbás A-Sadžíd, který jich má na triku devětadvacet. Řadu článků programu strany SAK nelze interpretovat jinak než jako podporu teroru proti Izraeli.

Jeden z nejvyhraněnějších poslanců SAKu Ahmad at-Tíbí se pochvalně vyjádřil o známém teroristovi Marvánu Barghútím a stát Izrael označil za „kolonialistický“. Ostřelování izraelských civilistů raketami z Pásma Gazy považuje Tíbí za legitimní projev odporu. Zároveň SAK na Izraeli požaduje likvidaci jaderného arzenálu.

Gancovo dilema

S osmapadesáti mandáty nemůže Netanjahu sestavit vládu; k tomu je třeba jednašedesáti křesel v Knesetu. Za někdejším náčelníkem Generálního štábu Gancem stojí jeho vlastní strana Modrobílých (33), ubohý zbytek levice (7) a sekulárně pravicová strana Jisra´el Bejtejnu (Izrael – náš domov)  Avigdora Liebermana (7) – dohromady sedmačtyřicet poslanců.

Většiny potřebné k sestavení vlády může Ganc dosíci jedině s pomocí protisionistického SAKu. Což by jej ovšem diskreditovalo u mnoha jeho vlastních voličů. Dva poslanci za Modrobílé, Cvi Hauser a Jóaš Hendel, se vyslovili jednoznačně: koalice se SAKem nebo třeba i jen jimi tolerovaná menšinová vláda nepřichází v úvahu, i kdyby je tento postoj měl stát vyloučení z vlastní strany!

Lapidův sen

Pravicové spektrum izraelské společnosti se klene daleko přes Liebermana – až do tábora Modrobílých. Tam proskakují ustrašené hlášky, že se Ganc chystá sestavit vládní koalici s pomocí SAKu, místo aby společně s Netanjahuem promyslil vládu, v níž by panovala jednota. Myšlenka jednotné vlády tvořené Likudem a Modrobílými zatím krachovala na Gancově požadavku rotace šéfů vlády. A nejprve že povládne on; Netanjahu ať si prý mezitím vyřídí svoji nadcházející soudní při!

Dvojka Modrobílých Jaír Lapid na Facebooku ujišťoval, že kolaborantství se SAKem prý přichází v úvahu leda za účelem sestavení menšinové vlády, do té Gancovy se Arabové nikdy nedostanou. „Budou hlasovat jednou, zvenčí. A dost, a bude to,“ tvrdí Lapid. Že by sebou nechal SAK takhle mávat, je spíš nepravděpodobné.

Netanjahův výpad

Na tomto pozadí Benjamin Netanjahu pouhé dva dny po volbách Gancovi zas jednou před svým pravicovým blokem předhodil výtku, že chce vytvářet vládu pomocí lidí, kteří „neuznávají izraelský stát“ a „útočí na naše vojáky“. Taková osoba nemá podle Netanjahua v politické rovnici co dělat. A ministr zahraničí Jisra´el Kac tomu ještě nasadil korunu, když označil SAK jako „teroristy v gala“.

Načež se SAK nechal slyšet, že „Likuďáci jsou okravatovaní smolaři“. A navíc si jejich předseda Ode od Knesetu formálně vyžádal osobního strážce. Jeho stranický kolega Tíbí si předtím postěžoval, že prý Netanjahuovy projevy jsou nebezpečné a mohly by vyprovokovat vraždu některého z předních funkcionářů strany.

Člen Knesetu Ofer Šelach (Modrobílí) na Facebooku kontroval, že Netanjahu vyhlásil Izraeli jako židovskému a současně demokratickému státu válku. Otcové zakladatelé židovského státu prý měli aspoň představu, že to bude země, kde budou Arabové i jiní nesionisté rovnoprávní.

Biblický pohled

S tímto cílem není Šelach, který se proslavil jako velitel výsadkářů, pak jako novinář a nejnověji jako politik sekulární strany Ješ atid (Budoucnost existuje), ani z biblického hlediska na omylu.

Písmo svaté líčí „zaslíbenou zemi“ napodiv diferencovaně – tak že v ní neizraelci i vyvolený národ budou žít vedle sebe a pospolu. Bez nežidů není Abrahamovo povolání myslitelné. To hlavní, čím Bůh Abrahama pověřil, přece bylo stát se požehnáním pro „všechny rodiny země“ (1. Mojžíšova 12,2-3), což očividně platí především pro ty nežidy, kteří žijí v zemi Izrael.

Svým vlastním životem byl tomu Abraham příkladem: stanovil v něm měřítka, například přátelským vztahem s bratry Mamrem, Eškólem a Anérem (1. Mojžíšova 14,13.24): byli navzájem ochotni dát život v sázku jeden za druhého. Abraham znal a měl v úctě duchovní i lidské autority, s nimiž se v té zemi setkal, jak vidíme například na jeho chování vůči Malkísedekovi (1. Mojžíšova 14,20). Veškeré zákonodárství starého Izraele, Tóra, cílí k tomu, aby Izraelci i „pohané“ žili v izraelské zemi pospolu.

Vizí Stvořitele při jeho jednání s izraelským národem a skrze něj je soužití Židů a nežidy. Zaslibuje jim společnou budoucnost. To, že prorok Izajáš vidí v Jeruzalémě „dům modlitby pro všechny národy“ (Izajáš 56,7), je pouze jedna stránka věci. Neplatí to ovšem pro Izraelce i neizraelce stejnou měrou. Budoucnost v zemi Izrael má pouze ten, kdo se ptá po vůli jediného, pravého, živého Boha a kdo ji také plní (3. Mojžíšova 18,24-30).

Překlad Ivana Kultová