Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Antisemitizmus vyšel z módy. Až do poloviny 20. století se mnohý Evropan veřejně a s hrdostí označoval za antisemitu. Toho se současník, alespoň částečně inteligentní, sotva odváží. Populárním se stal filosemitizmus. Kdo se učí hebrejsky, sklízí obdiv. Nikdo už by s vážností netvrdil, že je možné chápat Písmo svaté bez znalosti jeho židovského pozadí. Davidova hvězda i menora se staly nepřehlédnutelnou součástí života mnohého křesťanského sboru v západním světě.
Odpovědnost Německa vůči židovskému lidu po Osvětimi je nepopiratelná. Stále více křesťanů po celém světě rozeznává, že holocaust byl sice ve svém záměru a provedení výjimečný, ale v posledku jedině možný na základě hluboce antižidovské křesťanské teologie a pro lhostejné mlčení světové veřejnosti. Během dvou tisíciletí církevních dějin vyrostl mezi židovským lidem a křesťanskou církví hluboký příkop.
Smíření je mandátem současnosti. Proto se poučení o historii podporuje státem. Sotva kdo ze zástupců evropské politiky, hospodářství nebo společnosti si může dovolit nebýt přítomen při památečních oslavách na připomínku obětí nacionálního socializmu. Neděle Izraele – (Der Israel-Sonntag) je pevnou součástí církevního roku. Tisíce lidí investovalo spoustu času, sil i financí, aby našli různé cesty ke smíření a poprosili Židy i muslimy o odpuštění za zločiny spáchané na nich křesťany. Antisemitismus už není v módě – a to je dobře!
Stejně tak ovšem není v módě nazývat se sionistou. Kdo dnes projeví nadšení pro stát Izrael, většinou se cítí nucen dodat: To ovšem neznamená, že bych měl něco proti Palestincům! Skutečně, sionizmus nečiní žádným způsobem nenávist vůči Arabům nutnou. Ale opačného nutkání k vyznání práva státu Izraele na existenci ze strany fanoušků Palestinců jsem si doposavad nevšiml. Také se na veřejnosti neočekává.
Jen málo extrémě pravicových fanoušků Izraele se veřejně přiznává k zásadnímu právu židovského lidu, usazovat se v srdci Izraele, ačkoliv by to neznamenalo zpochybňování práva Arabů v této oblasti žít. Převážná většina otevřeně propaguje etnickou čistku 200.000 Židů z historického Judska a Samaří jako řešení konfliktu na Blízkém východě. – Běda tomu, kdo se jen odváží myslet na podobné řešení problému izraelských Arabů, kteří veřejně projevují svou nenávist vůči Židům a vyslovují se proti existenci židovského státu Izraele nebo se dokonce aktivně účastní palestinského zápasu za osvobození.
V zájmu míru by se měl židovský lid spokojit s „Galileou pohanů“ a Pobřežním pásmem, které jsou Biblí označeny jako země pelištejská a Syrofenície. Většina světového křesťanstva upřednostňuje internacionalizování Jeruzaléma jako města tří monoteistických světových náboženství. Kdo se otevřeně vysloví pro Jeruzalém jako věčné a nedělitelné město státu Izraele, platí za křesťanského sionistu – a tímto označením se nechce nechat hanět žádný oficielní církevní představitel.
Z evangelikálně-pietistického tábora se ozývá, že je stát Izrael čistě politickou veličinou bez teologické kvality a toliko produktem evropsko –americké mocenské politiky. Letniční a charismatičtí vedoucí rádi uhýbají na pole misijního příkazu, pokud se vůbec veřejně ukáží na konferencích na téma Izrael. Prominentní američtí židokřesťané se cítí povzneseni nad výtkou antisemitizmu a říkají, co si myslí: Nynější návrat židovského lidu do země Izrael skončí masakrem, proti němuž bude holocaust jen hračkou.
Nedá se přehlédnout, že existence Izraele dělá muslimskému světu problémy. Ale mezi přívrženci islámu se najde nemálo těch, kdo vidí právo Židů na zemi Izrael zakotveno v koránu. V Sůře 5,21 jsou Izraelité například vyzýváni: „Vstupte do svaté země, kterou vám Alláh určil!“ „My [Alláh] jsme dali lidu, který byl [v Egyptě] utlačován, východní a západní oblasti země [tzn. východní a západní břeh Jordánu] za dědictví, [zemi,] které jsme požehnali“, říká korán v Sůře 7,137.
Problematickou se ovšem jeví nadvláda Židů nad muslimy. Nepřijatelné z pohledu islámu je, že se muslimové na islámské půdě musí podřizovat neislámskému právu. Islámu není trnem v oku, že Židé v zemi Izrael bydlí – po staletí žili Židé jako „dhimi“, to znamená „chráněnci“ nebo lidé druhé třídy v islámských zemích více méně pokojně –, nýbrž, že Židé nad muslimy panují. Proto mohou umírnění muslimové uznat stát Izrael. Problematický je pro ně ovšem židovský charakter tohoto státu – a v tom nejsou přívrženci proroka Mohameda sami.
Ani v Evropě ani v Americe se dnes nikdo neodvažuje zpochybňovat právo Izraele na existenci. Ovšem požadavek výslovně židovského státu na jinak islámem opanovaném Blízkém východě, je něco zcela jiného. V Oslu, které je místem vzniku stejnojmenného politického procesu, se už před lety proslýchalo, že Izrael musí přestat existovat jako židovský stát, aby se mohl stát „státem pro všechny své občany“. Jen tak může nastat mír, mínili spoluiniciátoři procesu, který nám dodnes dluží důkaz, že má vůbec co do činění s mírem. Islámské hnutí v Izraeli sní při formulaci „stát pro všechny své občany“ zcela nepokrytě o dohledné islamizaci Izraele na základě vyšší porodnosti na straně muslimů.
V Izraeli samotném se mluví o postsionizmu. Že Izrael utiskuje jiný národ ve svém středu, aby mohl uskutečnit sen o nezávislosti v zemi otců, je mnohým Izraelcům trapné. Kromě toho se sekulární Židé obávají rabínského státu. Opětovně se objevuje srovnání s Ajatolláhovým Iránem. Mesiánští Židé se při volbě mezi ortodoxními a sekulárními většinou přiklání na stranu sekulárních přívrženců „demokratického státu pro všechny své občany“, protože jsou ortodoxními Židy považováni za ty, kdo ohrožují židovskou identitu a často se s nimi i tak jedná.
Křesťané v Německu hanobí židovský stát Izrael jako stát apartheidu. Že se nad apartheidem v islámských státech a jejich společnosti, do které spadá i Palestinská autonomie, nikdo stejným způsobem nepozastavuje, zůstává bez povšimnutí stejně, jako skutečnost, že je Izrael jediným státem na Blízkém a Středním východě, kde je možná změna náboženství bez státního postihu. V islámských zemích se odpadnutí od islámu nezřídka trestá smrtí. A mají muslimové v Evropě skutečně stejná práva a možnosti, jako jejich křesťanští spoluobčané?
Více než půl století zápasí Izrael o utváření a udržení svého demokratického a zároveň židovského charakteru. Nikdo – ani v Izraeli – nezpochybňuje, že to není lehká úloha. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsou diskusní příspěvky zvenčí normálně vítány. Ale mnohá kritika židovského státu připomíná Ježíšův příklad o třísce v oku přítele a trámu ve vlastním oku, nehledě na to, že ti kdo sami nejsou Židy mají zpravidla málo pochopení pro to, že si Izraelci přejí specificky židovský stát.
Přízrak státu Izraele, ve kterém by Židé zase byli (jako jinak všude ve světě) menšinou, ovlivňuje všechny oblasti všedního života v židovském státě. Proto potírají ortodoxní židé ustanovení civilního sňatku – abych uvedl jen několik příkladů. Proto mají křesťané v Izraeli problémy s vízem. Proto požaduje Šaronova vláda jako podmínku pro přijetí nového „mírového jízdního řádu“, takzvané „Roadmap“, aby se Palestinci vzdali požadavku na právo návratu do státu Izraele a uznali právo Izraele na existenci jako židovského státu.
Písmo svaté dosvědčuje „trojici“ lidu, Boha a země. Pravý mír je na této zemi myslitelný jen tehdy, když žije lid Izrael v harmonii s Bohem Izraele v zemi Izrael. Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba se nerozlučně váže na židovský národ a zemi mezi Jordánem a Středním mořem. Od začátku je zaslíbení potomstva spojeno se zaslíbením země (srovnej 1. Mojžíšova 12,1-3). „Jako národ potřebuje zemi, aby mohl nabýt plného života“, tak židovský náboženský filozof Martin Buber, „potřebuje země k nabytí plného života národ.“
Vztah lid-Bůh-země se dá srovnat se stranami trojúhelníku. Jakmile je jedna strana trojúhelníku narušena, dochází k poškození obou dalších stran. Když je vztah mezi Bohem a Jeho lidem narušen, dochází k odstranění lidu ze země. Boží požehnání se ze země vytratí a ta zpustne (srovnej např. 5. Mojžíšovu 11,16-17 nebo Izajáše 6,8-13). Jakmile se ovšem Bůh ke svému lidu opět přikloní, vrací se lid do země a země opět začíná vzkvétat (viz např. Jeremjáš 31-33).
Zlom vztahu mezi židovským lidem a jeho Bohem, jak ho opakovaně naznačuje Ježíš (například v Matoušovi 23,37-38), má nutně za následek zničení chrámu, zpustošení země a i vymýcení lidu ze země – i když se tam roztroušení Izraele do celého světa výslovně nezmiňuje. Novým zákonem předpovězené znovupřijetí Izraele (například v Římanům 11,15) jde ruku v ruce s návratem lidu do země a jejím rozkvětem.
Že byla „Palestina“ po staletí nehostinnou krajinou pouští a bažin, není náhodou, nýbrž přirozeným následkem vykořenění lidu Izraele ze země Izrael. Jestliže dnes země opět vzkvétá, ukazuje to naopak, že se děje něco nového ve vztahu mezi Bohem a Jeho lidem.
Židovský lid je bez své země – nebo přinejmenším bez naděje na návrat do ní – stejně nemyslitelný jako bez svého Boha. Přinejmenším třikrát denně, po každém jídle, se ortodoxní Židé již po tisíciletí na celém světě modlí: „Zbuduj Jerušalajim, svaté město, spěšně, v našich dnech!“ Prorok Daniel se vystavil nebezpečí smrti, protože se třikrát za den u otevřeného okna modlil směrem k Jeruzalému. Celý průběh dne věřících Židů, všechny bohoslužby, cyklus roku a biblické svátky židovství jsou určeny touhou po Jeruzalému. Kdekoliv Židé v průběhu staletí zapomněli na Sijón, přestali být po několika generacích Židy.
Že nám dělá zaslíbení země jako křesťanům dnešní doby mnohdy problémy je zásadní hermeneutický problém. Nad otázkou „Kde je to napsáno v Novém zákoně?“ se zapomíná, jak Nový zákon sám argumentuje a přemýšlí. I základní otázky jako ta, jestli je Ježíš opravdu Mesiášem, musí být podle Nového zákona dokazovány na základě Starého (jako například ve Skutcích apoštolských 18,28). Pročež mohl dojít i Martin Luther k závěru, že není Nový zákon ničím jiným „než kázání a zvěstování výroků, ve Starém zákoně daných a Kristem naplněných“.
Z toho důvodu nepostrádá logiku otázka Ježíšových učedníků pár minut před Jeho nanebevstoupením, po té co poznali řešení problému vztahu mezi židovským lidem a Jeho Bohem: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ (Skutky 1,6). A Ježíš je v jejich očekávání neopravuje. Jen jim ukazuje, co bude jejich úkolem až do Jeho příchodu „A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec“ (Matouš 24,14).
Ježíš učil svoje učedníky: „Amen, pravím vám, dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze zákona, dokud se všechno nestane“ (Matouš 5,18). Apoštol Petr navazuje na tento výrok a vysvětluje svým současníkům, že Ježíš vstoupil na nebesa, „až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků“ (Skutky 3,21).
Zaslíbení země patří od první knihy Písma svatého k „charismatům“, která Bůh svému lidu propůjčil a „jsou neodvolatelná“ (Římanům 11,29). Zaslíbení země a s ním spojená naděje židovského lidu na návrat patří k ústředním tématům Písma svatého. I když zůstává mnohé ve spojitosti s uskutečněním tohoto snu nedořešené, existence židovského lidu nemůže být bez této naděje pochopena.
Kdyby Nový zákon opravdu zrušil zaslíbení země, muselo by to být výslovně dosvědčeno. Pokud tomu tak není, dluží nám vysvětlení ti, kdo chtějí odtrhnout židovství od sionizmu. A protože takový důkaz doposavad nepřinesli, nedá se vyloučit podezření, že se v případě „antisionizmu“ jedná pouze o novou variantu prastarého jevu, který se od 19. století označuje za „antisemitizmus“.
Překlad: Krista Gerloffová
Autor
