Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
12. února 2009 představil evangelikální teolog Yohanna Katanacho[1] na holandsko-palestinské konferenci vyšší odborné školy Bethlehem Bible College „Žalm 87 z palestinského úhlu pohledu“[2].
Dobrý postřeh
Studium hebrejského slovního kořene ילד/jalad v Žalmech[3] přivedlo Katanacha k objevu fascinujícího modelu, který „napomáhá lepšímu porozumění 87. žalmu“[4]: Po „nepřátelství“ přichází „Boží aktivita v Sijónu“ a „terminologie narození“, která „je odrazem jedinečného vztahu s Bohem“.[5] Celé dění vede nakonec k eschatologickému úhlu pohledu, „který zahrnuje i [nežidovské] národy“[6].
Nové slovo
Ve své přednášce Katanacho zdůraznil, že „nežidovské národy […] procházejí transformací své identity“. „Staly se dětmi Sijónu a jsou nyní Sionity/Sijóňany (sic)“ (str. 6). O jedno desetiletí později píše k Žalmu 87,6: Ne-Izraelci „přijímají ‚sionitský‘ status … jejich jména jsou zapisována jako ‚sionité‘“[7].
Jochana Katanacho neúnavně zdůrazňuje svou identitu Palestince. Mluví o „dětech Sijónu“ a očividně se tak vyhýbá běžnému pojmu „sionisté“. „Děti Sijónu“ jsou lidé, kteří se myšlením i životem zaměřují na Sijón, neboť jsou tam zakořeněni a vidí tam svou budoucnost. Pro Katanacha je důležité, že „sionity“ se nežidé zmínění v 87. žalmu stávají „nikoli násilím, nýbrž narozením ve městě, založeném Bohem celého světa“ (עליון).[8]
Správné pořadí
Přesně jako tradiční židovští vykladači Písma před ním si tento palestinský křesťan všímá spojitosti 87. žalmu s druhou částí Izajáše. Katanacho píše: Národy se pří vzývání Boha připojují k Izraeli (Izajáš 66,20) a mohou se dokonce stát kněžími a Lévijci (verš 21)“ (str. 9).
Je pozoruhodné, že se Katanacho nespokojuje s pouhým opakováním dávného rabínského postřehu. Zdůrazňuje rovněž, že se nežidovské národy připojují k Izraeli – a ne snad obráceně, že by se Izrael připojoval k věřícím nežidům, tedy k církvi, jak to po celá staletí očekávala křesťanská teologie.
Dalším krokem palestinského teologa je poukaz na to, že se terminologie narození i v Novém zákoně „spojuje s eschatologickým Božím královstvím“.[9] Pouze kdo se znovuzrodí z vody a z Ducha, má budoucnost v Božím království (Jan 3,3-5). I tímto výrokem tedy Nový zákon přímo navazuje na „Mojžíše, proroky a Žalmy“ (srovnej Lukáš 24,44).
Katanacho správně konstatuje, co mnozí křesťané přehlížejí: přesně jako Mojžíš užívá David „vzorce milosti, který zdůrazňuje základ mojžíšské smlouvy“.[10] Tím, co odděluje křesťany od židů, skutečně není reformátorské „sola gratia“. Nikdy neexistoval způsob, jak se vlastním úsilím dopracovat před Bohem vlastní spásy, neboli – řečeno teologicky – být ospravedlněn ze skutků.
„Židovský“ je „starý“ a „neplodný“ …
Problematickými se Katanachovy výroky stávají, když požaduje „novou vizi Sijónu“ (str. 7). V úvodu své kapitoly „Jeruzalém je Boží město. Jak číst 87. žalm po palestinsku“ píše, „že 87. žalm nabízí nové pochopení davidovské teologie“. Na tomto místě je především důležité si povšimnout (a uchovat na zřeteli), že tento výrok u něj není závěrem nějaké exegetické studie, nýbrž že je to jeho pokyn, jak tento žalm vykládat, a jím stanovený předpoklad, jak mu rozumět.
Eschatologie, která ústí do obnovy „židovského“ města krále Davida, už nemohla – podle Katanacha – „Božímu lidu, který byl ve vyhnanství, déle sloužit.“ Místo toho „předvádí žalmista Davidova služebníka, který se zasazuje o mnohonárodní Jeruzalém. Jen tak se Jeruzalém stane požehnáním, ne kletbou“.[11]
… a je nahrazen „mnohonárodním“, „novým“ a „bohumilým“
O pár stránek dále Katanacho tvrdí: „Národy budou proměněny v Boží lid“[12] – a zaujmou tak de facto jedinečné postavení, které bylo do dnešního data vyhrazeno Izraeli.
Tento palestinský evangelikál skutečně líčí „shromáždění nežidovských věřících z celého světa do církve […] v kontrastu k neplodnému židovstvu“ (str. 11). Staví „padlý Izrael“ jako „nominální občany Sijónu“ do protikladu k jakémusi „multikulturnímu zbožnému společenství, které se líbí Bohu, protože zavádí jeho měřítka práva a spravedlnosti“ (str. 13).
Katanacho zcela správně konstatuje: „Boží lid je povolán žehnat národům, stejně jako byl jeho otec Abraham povolán být požehnáním pro národy.“ Dále ovšem jeho úhel pohledu sklouzává na šikmou plochu: „Svatá rodina (Abraham a Sára) žel selhala v tom, že nežehnali Hagar, která sloužila v jejich vlastním domě. Služba, nikoli panování je Boží prostředek, jímž se rozsévá požehnání.“[13]
Původ nenávisti mezi křesťany a židy
Katanacho přehlíží příčiny, které vyvolaly napětí mezi Sárou a Hagar (1. Mojžíšova 16,4; 21,9) a to, jak Bůh výslovně prohlásil svůj záměr, právě pokud šlo o Izmaele (1. Mojžíšova 17,18-19). Navíc ignoruje, kdo podnítil Abrahamovo rozhodnutí propustit Hagar a Izmaele do nejisté svobody (1. Mojžíšova 21,12).
Ze svého palestinského kontextu Jochana Katanacho vyvozuje, že Izrael musí nenávidět nežidovské národy. Snad mu straší v hlavě to, co píše Pavel sboru v Soluni: „Ti [Židé] zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy“ (1. Tesalonickým 2,15-16).
Přitom ale Katanacho přehlíží, že třeba 2. žalm líčí vzpouru nežidovských národů „proti Hospodinu a pomazanému jeho“ – nikoli nepřátelství Hospodina a jeho Mesiáše proti národům. Proto mi přichází na mysl také jiný, zásadně odlišný, možná dokonce opačný závěr pro aktuální situaci, pokud je ji možno z 87. žalmu vyčíst.
Katanacho vidí založení moderního státu Izrael, výslovně v rozporu s „většinou lidí ze Západu“, „jako katastrofu (arabsky al nakba), která porušila Boží normy lásky a spravedlnosti“ (str. 14). Jedinou vinu na této nakbě nese podle palestinského výkladu, který hlásá Katanacho, přistěhovalectví Židů do této země mezi Středozemním mořem a Jordánem a založení židovského státu na tomto území.
Oproti tomu by se ale existující historické údaje daly vykládat o tak, že nakba byla důsledkem nábožensky a rasisticky motivované nenávisti k Židům ze strany Arabů a jejich následné vzpoury proti Božímu plánu. Nenávist palestinských Arabů vůči jejich židovským spoluobčanům je prokazatelně starší než úsilí Židů o založení vlastního státu. To se často zamlčuje, stejně jako skutečnost, že u mnoha protižidovských výroků v islámu, které se v něm objevily už v době jeho počátků, lze zpětně vystopovat jejich původ v křesťanských antisemitských stereotypech.
Vyloučení arabských přátel Izraele
Katanachova „palestinská perspektiva“ je protiizraelským a protižidovským pohledem, který například vylučuje perspektivu Arabů, kteří se s židovským státem ztotožňují a považují jej za svou vlast, vůbec už nemluvě o arabských křesťanech nebo muslimských sionistech, kteří návrat židovského lidu do země Izrael vykládají velice kladně.
Když Katanacho vyvozuje: „Už žádné výzvy ‚Smrt nepřátelům‘. Už žádnou izolaci ‚těch druhých‘. Skoncovat s eschatologickými programy, které hlásají židovskou nadřazenost a [současně] ignorují poslání být světlem národům jako Boží služebníci“, můžeme jedině souhlasit. Katanacho má pravdu, když jasně odmítá veškeré „xenofobní a nepřátelské postoje“.[14]
Toto odmítnutí musí ovšem platit pro každý rasismus a pro všechny nacionalisticky či nábožensky motivované expanzionistické ambice – ať už pocházejí od Palestinců, Arabů, křesťanů nebo muslimů. Pátráme-li po historických zdrojích těchto neblahých jevů, nesmíme pomlčet o tom, že nápad uzavřít Židy do ghett nebo nutit je k nošení žluté rozpoznávací skvrny na oděvu je vynálezem arabského světa.[15]
Katanacho ve svém výkladu ignoruje sny, přání, představy a vyhlášené záměry jak svých křesťanských a muslimských krajanů, tak i národnostně i náboženskými aktivitami s ním sousedících Židů. Jinak by byl snad uvedl i to, čemu o těchto otázkách učí školy Tóry a Talmudu v osadách v bezprostředním okolí Betléma.
Například komentátor religionistického a vydavatelského Kookova ústavu (Mosad ha-rav Kook), který se zabývá národní a náboženskou problematikou, píše k 87. žalmu[16]: „Ústřední výpovědí tohoto žalmu je v každém případě to, že je Sijón vlastí všech, kteří k němu přicházejí sloužit Božímu jménu, i když jsou to cizinci, a to třeba i z velice dalekých zemí. Slova tohoto žalmu dále rozvíjejí a rozšiřují modlitbu, kterou pronesl Šalomoun při zasvěcování chrámu (1, Královská 8,41-43): Také přijde-li cizinec, který není z Izraele, tvého lidu, ze vzdálené země kvůli tvému jménu, neboť budou slyšet o tvém velkém jménu a o tvé mocné ruce a o tvé vztažené paži, přijde-li a bude se modlit obrácen k tomuto domu, vyslyš v nebesích, v sídle, kde přebýváš, a učiň vše, oč k tobě ten cizinec bude volat, aby poznaly tvé jméno všechny národy země a bály se tě jako Izrael, tvůj lid.“
„A je jasné,“ pokračuje tento národní a náboženský komentátor, který v mnohém ohledu udává směr modernímu izraelskému osadnickému hnutí, „že ani zmíněná slova Šalomounova, ani výpovědi tohoto žalmu neplatí jen pro dobu konce, nýbrž že líčí skutečnost z dob velikosti a slávy prvního chrámu, ať už za dnů Šalomounových, nebo i Chizkijášových, kdy přicházeli cizinci z předalekých zemí, aby sloužili Hospodinu v Jeruzalémě.“
Je nesporné, že i mezi Židy a Izraelci existuje rasismus, nenávist k Arabům a náboženská povýšenost. Přes půl století trvající válka zanechala stopy na všech zúčastněných, a to už vůbec nemluvíme o dvou tisíciletích pronásledování Židů v Evropě a o staletích útlaku a diskriminace židů ze strany křesťanů i muslimů v arabském světě.
Místo vymazávání dějinných faktů, zametání politických a společenských realit arabského světa pod koberec a dokonce stavění příčinných souvislostí stávajících závad na hlavu je však možno židovské rasisty, zvláště když svou nenávist zdůvodňují nábožensky, odkázat na slovo jejich Boha a na jejich vlastní vykladače Písma.
Vždyť přece už Malbim[17] k žalmu 87,2-3 podotýká: „Láska Věčného k Izraeli a jeho slavná přítomnost mezi nimi tu není jen kvůli nim.“ Bůh, který si ve své výlučné lásce zvolil Sijón, hledí dále než jen na „svého milovaného“.
V předcházejícím 86. žalmu David ve verších 9-10 prohlásil: „Všechny pronárody, tvoje dílo, se ti přijdou klanět, Panovníku, budou oslavovat tvoje jméno,,protože jsi veliký a konáš divy; jedině ty jsi Bůh.“[18] To je základní záměr 87. žalmu, ba i celého Písma svatého. Prostřednictvím jedinečné cesty, kterou ušel a jde s Izraelem, uskutečňuje Bůh svůj plán spásy pro celé lidstvo. „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval“ (Římanům 11,32).
Překlad Ivana Kultová
[1] Katanacho se narodil roku 1967 v Jeruzalémě a studoval teologii v Betlémě (v Palestinské autonomii) a v USA ve Wheatonu a Deerfieldu. Dnes je akademickým děkanem[nebo studijním děkanem? Viz https://de.wikipedia.org/wiki/Dekan_(Hochschule)] vyšší odborné školy Bethlehem Bible College (v Palestinské autonomii) a „pastorem na vyžádání“ v Baptistickém sboru v izraelském Nazaretě a v jeruzalémském sboru Alliance Church. Patří k autorům výzvy “Kairos Palestine Document” a iniciátorům konference “Christ at the Checkpoint.” [Kristus na kontrolním stanovišti – hraniční kontroly mezi Palestinskou autonomií a Izraelem].
[2] Rukopis této přednášky Jochany Katanacha „Psalm 87 from a Palestinian Perspective“ jsem si ještě 27. května 2013 mohl stáhnout z internetového odkazu http://reserves.wheaton.edu/pdf/Jerusalem14.pdf, který dnes už nefunguje. Mám však k dispozici původní rukopis jako dokument v PDF. Kde v textu uvádím čísla stran jako pramenné odkazy, jde o strany tohoto rukopisu přednášky. Ve sborníku „The Land Cries Out. Theology of the Land in the Israeli-Palestinian Context“ (Země pláče. Teologie země v izraelsko-palestinském kontextu), který vydali Salim J. Munayer a Lisa Lodenová (188 West 18th Ave., Suite 3, Eugene, OR 97401, United States of America: Wipf and Stock Publishers, www.wipfandstock.com, 2021), se Katanacho na stranách 181-199 pod „Jerusalem is the City of God. A Palestinian Reading of Psalm 87“ (Jeruzalém je Boží město. Jak číst 87. žalm po palestinsku) vyjádřil k našemu tématu ještě jednou.
[3] kořen ילד/jld se v Žalmech vyskytuje devětkrát (Žalmy 2,7; 7,15; 22,32; 78,6; 87,4.5.6; 90,2; 110,3). Kromě žalmů Psalmen 7,15 a 90,2 se ustálilo v eschatologickém jazykovém úzu[přeskakuje].
[4] Str. 8, rovněž Yohanna Katanacho: „Jerusalem is the City of God. A Palestinian Reading of Psalm 87“[Jeruzalém je Boží město. Jak čtou Palestinci 97. žalm], in: Salim J. Munayer a Lisa Loden (vyd.), The Land Cries Out. Theology of the Land in the Israeli-Palestinian Context (Země pláče. Teologie země v izraelsko-palestinském kontextu, 188 West 18th Ave., Suite 3, Eugene, OR 97401, United States of America: Wipf and Stock Publishers, www.wipfandstock.com, 2021), 185.
[5] Yohanna Katanacho, „[Jeruzalém je Boží město. Jak čtou Palestinci 97. žalm]Jerusalem is the City of God. A Palestinian Reading of Psalm 87,” in Salim J. Munayer and Lisa Loden (eds.), The Land Cries Out. Theology of the Land in the Israeli-Palestinian Context (Země pláče. Teologie země v izraelsko-palestinském kontextu, 188 West 18th Ave., Suite 3, Eugene, OR 97401, United States of America: Wipf and Stock Publishers, www.wipfandstock.com, 2021), 187.
[6] Str. 7, rovněž Yohanna Katanacho, “Jerusalem is the City of God. A Palestinian Reading of Psalm 87,” in Salim J. Munayer and Lisa Loden (eds.), The Land Cries Out. Theology of the Land in the Israeli-Palestinian Context (188 West 18th Ave., Suite 3, Eugene, OR 97401, United States of America: Wipf and Stock Publishers, www.wipfandstock.com, 2021), 186-187.
[7] Yohanna Katanacho, “Jerusalem is the City of God. A Palestinian Reading of Psalm 87,” in Salim J. Munayer and Lisa Loden (eds.), The Land Cries Out. Theology of the Land in the Israeli-Palestinian Context (188 West 18th Ave., Suite 3, Eugene, OR 97401, United States of America: Wipf and Stock Publishers, www.wipfandstock.com, 2021), 188.
[8] Str. 6-7, rovněž Yohanna Katanacho, “Jerusalem is the City of God. A Palestinian Reading of Psalm 87,” in Salim J. Munayer and Lisa Loden (eds.), The Land Cries Out. Theology of the Land in the Israeli-Palestinian Context (188 West 18th Ave., Suite 3, Eugene, OR 97401, United States of America: Wipf and Stock Publishers, www.wipfandstock.com, 2021), 185.
[9] Str. 10 s odkazem na: Lukáš 2,8-14; Jan 3,1-21; 16,17-24; Galatským 4,21-31; Židům 12,18-29; Jakub 1,18; 1. Petrův 1,3-5 a Zjevení 12,1-6.
[10] Yohanna Katanacho, „Jerusalem is the City of God. A Palestinian Reading of Psalm 87,” in Salim J. Munayer and Lisa Loden (eds.), The Land Cries Out. Theology of the Land in the Israeli-Palestinian Context (188 West 18th Ave., Suite 3, Eugene, OR 97401, United States of America: Wipf and Stock Publishers, www.wipfandstock.com, 2021), 194.
[11] Yohanna Katanacho, „Jerusalem is the City of God. A Palestinian Reading of Psalm 87“, in: Salim J. Munayer and Lisa Loden (eds.), The Land Cries Out. Theology of the Land in the Israeli-Palestinian Context (188 West 18th Ave., Suite 3, Eugene, OR 97401, United States of America: Wipf and Stock Publishers, www.wipfandstock.com, 2021), 182.
[12] Yohanna Katanacho, “Jerusalem is the City of God. A Palestinian Reading of Psalm 87,” in Salim J. Munayer and Lisa Loden (eds.), The Land Cries Out. Theology of the Land in the Israeli-Palestinian Context (188 West 18th Ave., Suite 3, Eugene, OR 97401, United States of America: Wipf and Stock Publishers, www.wipfandstock.com, 2021), 186.
[13] Yohanna Katanacho, “Jerusalem is the City of God. A Palestinian Reading of Psalm 87,” in Salim J. Munayer and Lisa Loden (eds.), The Land Cries Out. Theology of the Land in the Israeli-Palestinian Context (188 West 18th Ave., Suite 3, Eugene, OR 97401, United States of America: Wipf and Stock Publishers, www.wipfandstock.com, 2021), 193, pozn. pod čarou 51.
[14] Seite 15. Yohanna Katanacho, “Jerusalem is the City of God. A Palestinian Reading of Psalm 87,” in Salim J. Munayer and Lisa Loden (eds.), The Land Cries Out. Theology of the Land in the Israeli-Palestinian Context (188 West 18th Ave., Suite 3, Eugene, OR 97401, United States of America: Wipf and Stock Publishers, www.wipfandstock.com, 2021), 195.
[15] Srov. např. heslo „Judenstern“ [Židovská hvězda] na něm. Wikipedii. Otevřená encyklopedie: https://de.wikipedia.org/wiki/Judenstern (02.04.2021).
[16] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש“ן/1990), קכז.
[17] Meir Leibusch Ben Jechiel Michael Weiser (1809-1879), známý pod zkratkovým jménem „Malbim“, se narodil ve Voločysku na dnešní Ukrajině a působil ve východní Evropě jako rabín, talmudista, vykladač Bible a kazatel. Během života v Kepnu v pruské provincii Poznani (1845-1859) získal přízvisko „kepenský magid“ (lidový kazatel, vypravěč). Jako nesmiřitelný odpůrce reformního hhnutí a židovského osvícenství se dostal do konfliktu se židovskými i nežidovskými soudy, dočkal se pomluv, zatčení a jako politický buřič též vyhnanství. Působil jako vrchní rabín v Rumunsku a Královci. Ve výkladu Bible se soustředil na „hloubku jazyka“ a „základní význam textu“, který se „zakládá na přesných jazykovědných pravidlech“. Vycházel z toho, že se v Písmu svatém nic neopakuje, nýbrž že každé (zdánlivé) opakování vždy přináší i nový úhel pohledu. Krom toho ve své předmluvě k výkladu proroka Izajáše zdůrazňuje, že prorok nepředává své vlastní myšlenky, nýbrž slova, „která mu Duch svatý, jenž byl na něm, vložil do úst a do pisátka“.
[18] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש“ן/1990), קכז.
Autor
