Chanukia a sedmiramenný svícen

Chanuka nebo-li posvěcení chrámu se slaví od 24. kislevu večer po osm dní. Podle našeho kalendáře začal svátek 10 prosince večer. Za zpěvného odříkávání požehnání se na připomínku božích zázraků, záchrany, válek a hrdinství Makabejců každý večer zapaluje o svíčku víc na osmiramenném svícnu zvaném chanukia. Svícen má ještě jedno pomocné rameno, na kterém se upevní svíčka, kterou se ostatní zapalují. Kromě svíček se používají také skleněné nádobky s olivovým olejem, do nichž se vloží knot. Svícny se staví na viditelné místo, buď za okno anebo před vchod domu tak, aby je všichni viděli. V chanukové liturgii je výslovně řečeno, že není dovoleno světla svíček používat k nějakému praktickému účelu, ale že jsou výslovně „ k vidění“ za účelem děkování a chválení Hospodina. Chanuce se proto také říká Svátek světel.

Během doby byly vytvořeny nespočetné podoby chanukových svícnů. Kamenné, keramické, bronzové, mosazné, stříbrné, závěsné, stojící na čtyřech nožičkách nebo připomínající chrámovou menoru. Už po staletí je příběh znovuobnovení chrámové bohoslužby spojen s vyprávěním o zázračném rozmnožení pročištěného oleje, který byl potřeba do chrámového sedmiramenného svícnu.

Od Mojžíše a jeho bratra k rodině Kehatově

Příběh svícnu začíná už na hoře Sinai. Tam dal Hospodin Mojžíšovi přesné instrukce k jeho zhotovení a zjevně mu ukázal i plán, jak se dá soudit z 2. Mojžíšovy: „Hleď, abys všechno udělal podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře“ (25,40). K práci na bohoslužebných předmětech bylo potřeba zvláštního povolání, kterého se dostalo umělci Becalelovi. Bůh ho za tím účelem naplnil svým „duchem, moudrostí, důvtipem a znalostí každého díla, aby uměl dovedně pracovat se zlatem, stříbrem a mědí, opracovávat kameny pro vsazování a obrábět dřevo k zhotovení jakéhokoli díla.“ (2. Mojžíšova 31,3-5). K vedení spolupracovníků mu kromě toho dal „schopnost vyučovat“ (2. Mojžíšova 35,34).

Prostředky na výrobu předmětů pocházely z dobrovolných darů. Na lidu spočívalo úžasné požehnání boží, takže dávali velmi štědře, tak štědře až je Mojžíš musel zastavit a dal rozšířit po táboře: „Muži a ženy, nechystejte už nic pro oběť pozdvihování ve prospěch svatyně … Měli dostatek potřeb pro veškeré dílo, které se mělo udělat, a ještě zbývalo“ (2. Mojžíšova 36,6-7).

Sedmiramenný svícen a jeho příslušenství, nůžky na knoty a pánve na oharky, všechno bylo z čistého zlata. Když ho Mojžíš postavil do stanu setkávání, zářil až oči přecházely. Umístil ho naproti stolu ke straně příbytku na jih a pak nasadil kahánky. Celou dobu si byl vědom Hospodinovy přítomnosti a dělal všechno přesně podle Hospodinova příkazu (2. Mojžíšova 40,24-25).

Úkolem Áronovým bylo dbát při nasazování kahánků na to, „aby svítili dopředu před svícen“ (4. Mojžíšova 8,2). „Od večera do rána“ měl Áron se svými syny „před Hospodinem“ pečovat o menoru, naplněnou „čistým vytlačeným olivovým olejem“ (2. Mojžíšova 27,20-21). Ku pomoci jim Hospodin určil Levity. Svícen spadal do odpovědnosti čeledi Kehatovy. (4. Mojžíšova 3,27.31). Čištění a doplňování kahanů….

Od Šalamouna k Antiochu Epifanovi

Dávno tomu, co dal král Šalomoun stavět v Jeruzalémě chrám. Přikázal zhotovit hned deset zlatých svícnů a umístil „pět napravo a pět nalevo před svatostánkem; jejich květy, kahánky a kleště na knoty celé ze zlata“ (1. Královská 7,49). Ve zprávě o zasvěcení chrámu se sice píše, že kněží „vynesli nahoru schránu Hospodinovu, stan setkávání i všechny svaté předměty, které byly ve stanu“ (1. Královská 8,4). Ale o Becalelově menoře není zmínka ani na tomto místě ani později.

Cenné poklady jeruzalémského chrámu nedopřávaly sousedním zemím a především jejich králům klidný spánek. V 6. století před Kristem „odvezl všechny poklady Hospodinova domu i poklady domu královského“ babylónský panovník Nebúkadnesar. „Rozsekal všechny zlaté předměty, které dal zhotovit Šalomoun…“ (2. Královská 24,13). Nejen chrámové poklady, ale i lid sám, byl často pobit a odvlečen. Nejen materiální hodnoty, ale i víra Izraele byla jeho sousedům trnem v oku.

169 před Kristem vyraboval seleukidský vládce Antiochus IV. Epifanes jeruzalémský chrám. „Zpupně vešel do svatyně a uloupil zlatý oltář a svícen se vším příslušným vybavením“ (1. Makabejská 1,23). Usiloval o rozšíření řeckého náboženství a kultury po celé své říši. Proto dal zrušit židovskou bohoslužbu a svátky a zakázal obřízku. Zřídil ohyzdné modly a oltáře, na nichž dal obětovat vepře a jiná nečistá zvířata a to dokonce i v chrámu. „Knihy zákona, které našli, roztrhali a spálili. Byla-li u někoho nalezena Kniha smlouvy nebo hlásil-li se někdo k Zákonu, byl podle královského rozsudku popraven.“ (1. Makabejská 1,56).

Rodina kněze Matitjáše

Židovský historik Josefus Flavius popisuje v první části „Židovských starožitností“, jak rozšiřování pohanského kultu nakonec dovedlo k takzvanému makabejskému povstání: Královi lidé přišli do vesnice Modeín, aby nutili obyvatele obětovat bůžkům podle Antiochova nařízení. Vyžadovali od Matitjáše, který se pro svou učenost těšil všeobecnému uznání, aby začal s oběťmi; jeho spoluobčané si z něj vezmou příklad a jemu se dostane obzvláštního zalíbení krále.“

„Matitjáš to ovšem odmítnul a prohlásil, že i kdyby jiné rodiny, ať už ze strachu nebo podlézavosti poslechly Antiochova nařízení, jeho a jeho syny nikdo nedonutí, aby se zpronevěřili Bohu svých otců.“

„Sotva domluvil, předstoupil jeden židovský muž před očima všech, aby obětoval na oltáři v Modeínu podle králova nařízení. Když to Matitjáš uviděl, rozhorlil se do hloubi duše a zachvácen spravedlivým hněvem vrhl se na něho a u oltáře ho zabil. Současně zabil i králova zmocněnce, který vynucoval oběti, a oltář rozbořil. Horlil pro zákon, jak to kdysi učinil Pinchas Zimrímu, synu Salómovu. Potom Matitjáš provolával po městě: ‘Každý, kdo horlí pro Zákon a zachovává smlouvu, ať jde za mnou!’“

Před smrtí se kněz Matitjáš modlil za svůj lid a svým synům vydal nařízení: „neustupujte ani před největšími těžkosti a pokud to bude nutné, obětujte svůj život. Obzvlášť žádám, abyste byli jednotní: každý z vás ať využívá své ctnosti aniž by pohrdal přednostmi toho druhého!“ (Starožitnosti xii 7,3).

Šimona jim určil za otce, kterého měli poslouchat. Judu Makabejského ustanovil velitelem vojska a vůdcem lidu v boji. Pod jeho vedením se podařilo nepřátele vyhnat. Do osvobozeného a očištěného chrámu byla postavena i nová menora. „Dvacátého pátého dne měsíce chaslev [dnes „kislev“], který makedonští nazývají Apelaios, byly znovu zápáleny kahany svícnu, přineseno kadidlo, položeny chleby na stůl a přinášeny oběti na novém oltáři“ (Starožitnosti xii 8,6).

„Juda slavil se svými spoluobčany po osm dní nový počátek obětí v chrámu za hlasitého hlaholu. Cenné a nádherné oběti sloužili jako pokrmy na slavnosti a Bohu se vzdávala čest chválami a žalmy, zatímco lid žil v radosti.“ „Tento svátek“, píše Josefus Falavius, „slavíme od těch dob až do dneška a nazýváme ho svátek světel, protože, jak věřím, nám jako paprsek světla nečekaně vzešlo svobodné vykonávání našeho náboženství“ (Starožitnosti xii 8,7).

Od Pompeie k Titovu triumfálnímu procesí

Svoboda židovského lidu ovšem neměla dlouhého trvání. Ani ne sto let po tom už byli Židé zase nuceni ke kompromisům s římskou světovládou. O dobytí Jeruzaléma římským generálem Pompeiem v roce 64-63 př.n.l. píše Josefus Flavius: „Chrám ovšem, jehož vnitřek byl jinak nepřístupný a lidské oko ho nespatřilo, byl těžce poškozen. Pompeius vnikl se skupinou svých průvodců dovnitř a hleděl na to, co kromě velekněze nesměl shlédnout žádný smrtelník. Ačkoliv uviděl zlatý oltář, svatý svícen, obětní misky, velké množství vonných látek a kromě toho chrámový poklad v hodnotě dvou tisíc talentů, ze zbožnosti se ničeho ani nedotknul, nýbrž choval se tak, jak by se od jeho ctnosti dalo čekat“ (Starožitnosti xiv 5,4).

V roce 70. vyraboval město římský maršál Titus a chrám při tom vyhořel. Jeho otec, římský císař Vespasian, slavil vítězství triumfálním procesím v Římě. Z této doby podává Josef Flavius poslední zprávu o menoře: „Jako kořist nesli hromady věcí, nejznamenitější mezi nimi byly ty pobrané v jeruzalémském chrámu.: mnoho talentů vážící zlatý stůl a stejně tak ze zlata zhotovený svícen, jenž byl ovšem ve svém provedení zcela odlišný než jak je u nás zvykem.“ (Židovská válka vii 5,5).

„Po skončení vítězných oslav a po té, co Vespasián dokonale zajistil pozici v římském impériu, rozhodl se vybudovat prostranství bohyni míru … Sem dal přinést zlaté bohoslužebné předměty ze svatyně Židů, na které byl tak hrdý“ (Židovská válka vii 5,7).

Kolem roku 81 n.l. byl v Římě k poctě vítězoslavného Tita Flavia Vespasiana postaven „Titův oblouk“. Na něm je mezi jiným zobrazen chrámový poklad i sedmiramenný svícen.

Po zmizení poslední stopy

„Budiž světlo!“, jsou první slova boží, která se nám v Písmu zachovala. Na hoře Sinaj to pak byl Pán sám, kdo dal Mojžíšovi úkol zhotovit podle předlohy zlatý svícen. Až do dnešního dne je menora s Izraelem neoddělitelně spjata. Příběh sedmiramenného svícnu ztělesňuje osud židovského lidu. Byl s láskou zhotoven a obsluhován, mnohokrát uloupen, odvlečen nebo zničen. Opětovně byl obnoven a očištěn a opětovně znesvěcen.

Menora zažila období míru i válek. Stopa po historickém svícnu končí v Římě. Ale menora jako symbol provázela židovský lid v diaspoře téměř dva tisíce let až se před šedesáti lety 10. února 1949 dostala do znaku státu Izraele. Válkám a bojům ještě konec není. Ale obklopen olivovými ratolestmi z vize proroka Zacharjáše dosvědčuje sedmiramenný svícen: „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů“ (Zacharjáš 4,6).