Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Kultura, ve které tady na blízkém východě žijeme, je jiná než česká. Lidé jsou tu hlasitější a mnohem více gestikulují, prostě více lomí rukama a pozvedají hlas. I Češi mají svou posunkovou řeč, která se obzvlášť projevuje u řidičů aut.
Pro biblického člověka bylo samozřejmostí pozdvihovat ruce k nebi. Proto Písmo Izraelcům připomíná: Pozvedněme s dlaněmi i srdce k Bohu na nebesích. (Pláč 3, 41) Naší mentalitě je zjevně bližší klečení a modlitba se sepjatýma rukama. Možná proto mají liturgické církve tuto biblickou výzvu: „pozvedněme svá srdce“ bez zmínky o dlaních.
Z celé biblické souvislosti víme, že Hospodinu jde o srdce člověka, ne o nějaké vnější projevy. A přece mají tyto vnější projevy velký a dokonce duchovní význam. Nejlépe to ukazuje příběh boje Izraelců s Ámálekem. Dokud měl Mojžíš vztažené ruce, Izrael vítězil. Co je přeloženo „vytrval s rukama nahoře“ je doslova „a jeho ruce byly vírou“.
Slovo víra znamená zároveň věrnost. Jako by skrze ty vztažené ruce proudila jeho víra k Bohu na nebesích a z nebes Boží věrnost na zemi. Jeho vztažené ruce se staly kanálem směrem k nebi a z nebe na zem. Ve zmíněném verši jde o pláč nad vlastním hříchem. Člověk zoufalý sám nad sebou si často schová obličej do dlaní. Ale Bible říká, použij své dlaně, abys pozvedl srdce k Bohu.
Jedna věřící sestra mi vyprávěla: Byla jsem na konferenci, kde mnozí křesťané při zpěvu zvedali ruce. Mně je to cizí. Ale přemýšlela jsem nad tím a uvědomila jsem si, že vlastně nemám vnitřní svobodu ruce zvednout. V mesiášských sborech v Izraeli zpíváme píseň o tom, že vše, co máme – ústa, ruce, nohy, to vše je darem od Hospodina, abychom ho chválili. A i do češtiny byla přeložena píseň „Take my life and let it be“ (Frances Ridley Hevergal), kde se zpívá: „Vezmi ruce, uč je sám, kdy a jak co dělat mám…“
Autor
