Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Své zahraniční cesty zahájil pětačtyřicátý prezident Spojených států demonstrativní návštěvou středisek tří velkých monoteistických náboženství – judaizmu, křesťanství a islámu. 21. května navštívil hlavní město Saúdské Arábie a 22.-23. května Svatou zemi, aby se pak ihned vydal dále do Vatikánu. V jeho asi šestisetčlenném doprovodu byla krom jeho choti Melanie i jeho dcera Ivanka se svým manželem Jaredem Kushnerem.
Saúdský úvod: „Abú Ivanky“
Středem bedlivé pozornosti ze strany Izraele bylo již jeho vystoupení v Saúdské Arábii. Podnikateli, jemuž se na Západě tolik vysmívají, připravilo toto království přijetí „hodné krále“. Celý měsíc věnoval jednaosmdesátiletý král Salmán cestám po Asii, aby v Rijádu shromáždil představitele pětapadesáti muslimských zemí – prakticky celý sunnitský svět. Izraelci si otevřeně kladli otázku: Jak to, že se to nepovedlo předchozímu americkému prezidentovi se jménem „Husajn“?
Izraelští pozorovatelé si hned všimli, že si v Saúdské Arábii ani Melania ani Ivanka nevzaly nic na hlavu. Skutečnost, že o několik dní později měly obě ženy spjaté s Trumpem rodinným poutem při návštěvě u papeže černou pokrývku hlavy, činí z této události demonstraci. Ozvaly se pobavené hlášky, že se v arabských médiích o americkém prezidentovi mluvilo brzy jenom jako o „abú (otci) Ivanky“, zatímco sociální sítě šířily filmové záběry neskrývaně lačných pohledů, které na obě Trumpovy dámy vrhali staří ctihodní šejchové.
S bezprecedentní jasností
Trumpova slova před vznešeným fórem „arabsko-islámsko-amerického summitu“ byla bezpříkladně jasná. Asi ještě nikdy nikdo tak v rijádských palácových sálech nepranýřoval „útlak žen, pronásledování Židů a masakrování křesťanů“. Prezident našel odvahu k projevu, jakému mohl porozumět i obyčejný člověk na ulici v Orientě – na adresu islamistického teroru totiž řekl: „Barbarství nikdy nepovede k slávě. Stranění zlu vám nijak nepřidá na cti. Zvolíte-li cestu teroru, bude váš život prázdný, bude krátký – a vaše duše bude odsouzena.“
Nad dohodou s královstvím wahhábitů – bohatým na ropu, avšak ultrakonzervativním – o dodávce zbraní za 110 miliard amerických dolarů, vraštili Izraelci čelo.
Demonstrace přátelství
Když poté Trumpův průvod dorazil do Izraele, volali komentátoři jeden přes druhého: tohle je „úplně jiné“ ovzduší v porovnání se všemi minulými návštěvami amerických prezidentů! A vypadalo to, že jsou v tom všichni zajedno – dokud nezakontroval známý televizní novinář Oren Nahari: „Tohle není návštěva, to je demonstrace přátelství!“
Zpočátku se ještě hodně zdůrazňovalo, že nového prezidenta není vůbec možno zhodnotit, že se neví, co vězí za jeho slovy. „Mnozí Izraelci mají Trumpa rádi ne proto, že je tím, čím je,“ sýčkoval jeden hlas, „nýbrž proto, že něčím není: Není to Obama ani Clinton…“ Když ale Šmuel Rabinovič, vrchní rabín Západní zdi, a Mordechaj Eliav, ředitel Nadace odkazu Západní zdi, podávali Trumpovi výklad k plánům starého chrámu z Šalomounových a Herodových časů, izraelští novináři si zavtipkovali: „Kdo ví, co mu to tam ukazovali. Opravdu jenom plány z minulosti? Co když to byly plány, jak by měl chrám vypadat v budoucnosti? A k tomu prosba o příspěvek a nabídka, že třetí chrám pojmenují po Trumpovi?
Programově sionistický – a nijak nevyvážený
Nežli Trump pronesl v Izraelském muzeu v Jeruzalémě svou řeč na rozloučenou, pozdravil Netanjahu svého hosta slovy: „Musíme společně zničit ty, kteří oslavují smrt, a ochránit ty, kteří si váží života.“ Trump odpověděl proslovem, jemuž podle izraelských komentátorů „chyběla jakákoli vyváženost“: Pětačtyřicátý americký prezident podtrhl „sepětí židovského národa se Svatou zemí“ jako „pradávné a věčné“. Vyprávěl, že se u Západní zdi modlil o moudrost – v tom, kdo zná Bibli, to vyvolalo vzpomínku na rozhodující modlitbu mladého krále Šalomouna. A v ústředním památníku holokaustu pronesl Trump obligátní: „Už nikdy!“
Ovace vestoje
Dále Trump vyjádřil svou „úctu všemu, čeho židovský národ dosáhl“ a připojil slib: „Moje vláda bude vždy stát Izraeli po boku!“ Prohlášení „Íránští vůdcové opětovně vyzývají k zničení Izraele – ale ne pokud tu budu já, Donald J.Trump!“ kvitovaly přítomné izraelské honorace ovacemi vestoje, jaké tu ještě nebyly. Oren Nahari to shrnul: „To nebyla nějaká řeč na podporu Izraele. To byl sionistický projev. Bylo to programové prohlášení jeho vlády.“
Ještě nikdy – bylo slyšet znovu a znovu – nenavštívil žádný americký prezident Izrael tak brzy po nastoupení svého úřadu. Platí to ostatně i pro Vatikán, a i tam si toho všimli. Jako první úřadující prezident USA vůbec, navštívil Trump východní Jeruzalém, Staré město a Západní zeď. Izraelští novináři nadšeně připomínali, že „Ivanka přestoupila k židovství “ a vlastně se teď jmenuje „Jael“.
Z opozičních kruhů zazněla kritika, že se Trump nesešel s představiteli občanské společnosti ani s vůdcem opozice Jicchakem Herzogem. Toho pozdravil při oficiálním uvítání na Letišti Ben Guriona krátkým stiskem ruky.
V Betlémě: Při toleranci k násilí není mír možný
Druhý den Trumpovy návštěvy ve Svaté zemi začal v dúležitém městě Palestinské autonomie – Betlémě – setkáním s prezidentem Mahmúdem Abbásem. Izraelci kriticky sledovali, že Trump očividně převzal Obamovu verzi, podle které je izraelsko-palestinský konflikt jádrem všech střetů na Blízkém východě a snad dokonce na celém světě.
Pak ovšem pokračoval tak, jak začal v Rijádu, a řekl „Abú Mazenovi“, jak Abbáse nazývá arabský lid, se vší otevřeností to, co asi ještě u sebe doma ještě od žádného západního politika neslyšel. „Teroristy a extrémisty, jakož i všechny, kteří jim poskytují pomoc a podporu, musíme z naší společnosti navždy vypudit,“ poučil Donald Trump svého hostitele a dodal: „Mír nemůže nikdy zapustit kořeny v prostředí, kde se toleruje, financuje a odměňuje násilí.“
Terorismus a islám
Dan Shapiro, velvyslanec Obamovy vlády v Tel Avivu, si povšiml, že právě v okamžiku, kdy se Trump setkal v Betlémě s Abbásem, se rozlétla zpráva o sebevražedném útoku na Manchester. Tento americko-židovský diplomat, který mluví plynně hebrejsky, poznamenal: „Natanjahu nebyl daleko od pravdy, když poukázal na to, že kdyby byl ten sebevražedný atentátník Palestinec a oběti Izraelci, mohla by si teroristova rodina činit nárok na doživotní důchod.“ Pět procent celkového domácího rozpočtu úřadu Palestinské autonomie řízeného Abbásem jde na plat teroristům a jejich rodinných příslušníkům.
Během celé své cesty se Trump – jak před muslimskými, tak před židovskými posluchači, v Rijádu i v Betlémě, stejně jako v Tel Avivu a v Jeruzalémě – odvážil takových výroků o teroru, jaké z úst jeho předchůdce nikdy nezazněly. V rozhodném protikladu k Obamovi vidí Trump souvislost mezi islámem a celosvětovým terorismem. Oproti svým vlastním dřívějším výrokům, například během volebního boje, se však na této cestě snažil rozlišovat mezi islámem jako světovým náboženstvím a „islamizmem“ jako příčinou teroru, s tím, že islamizmus je politickou ideologií, která islámského náboženství zneužívá pro své ospravedlnění.
Arcinepřítel Írán
„Írán nebude nikdy vlastnit atomovou bombu.“ Donald Trump neúnavně opakoval tento refrén, který mluvil všem jeho hostitelům ze srdce. Naplánováním cesty z Rijádu přes Jeruzalém a Betlém do Vatikánu nesl jasné poselství proti šíitské frontě, která se vytvořila od Libanonu přes Sýrii a Irák až do Teheránu.
Poprvé přišel prezident USA s požadavkem, že musí Írán rozpustit šíitské milice v Libanonu a Iráku. Trump zcela zřetelně usiluje o návrat Ameriky na Blízký východ. Chce opět ovládnout vakuum, které zanechal jeho předchůdce a do nějž se mnohde pod ochranou Ruska vedral Írán. „Zcela nezávisle na Izraeli,“ zní poznatek profesora Eugena Kontoroviče z izraelského think-tanku Kohelet Policy Forum, „se Obamova vláda těšila v arabském světě mnohem menší důvěře než kdy předtím.“
A mírový proces?
Podle Kontoroviče by mohlo za Trumpa dojít ke zcela novému zamíchání karet. „Dosud se čekalo, že Izrael něčím přispěje. Podle toho se mohla Izraeli přičítat vina, když třeba něco nefungovalo.“ Tento způsob uvažování je Trumpovi zcela cizí. „Od té doby, co je v úřadě, uveřejnilo izraelské mírové hnutí ‚Šalom achšav‘ (Mír teď) čtyři nebo pět zpráv o tom, co všechno dělá Izrael špatně. Ani jedna z nich nevzbudila u Bílého domu zájem.“
Trump má očekávání, pokud jde o arabský svět. Saúdskoarabského krále Salmána neúnavně představoval jako „vskutku moudrého muže“. Častěji zdůraznil, že Palestinci si přejí mír. Ovšem – a tím se rozhodným způsobem liší od svých předchůdců a jiných západních politiků – nechce očividně Izraeli nijak předpisovat, jak má vypadat další cesta.
Ne sny, nýbrž tachles (věcnost)
Trump toho příliš nenapovídá o snech a hodnotách, nýbrž jako obchodník mluví o tom, co lze vyjednat. A zřejmě si povšiml, že se toho v arabském světě v minulých letech mnoho zásadně změnilo. Celé země, jako třeba Jemen nebo Libanon, jednoduše přestaly existovat.
A zdá se, že si všiml i toho, že hlavní starostí arabsko-sunnitských zemí je dnes Írán. „Zahájí-li Trump o mnoho tvrdší kurs proti Íránu,“ myslí si Kontorovič, „může si přeložit americké velvyslanectví třeba na Chrámovou horu a Saúdové ho ještě pořád budou nazývat svým mužem roku.“
Takže situace zůstává napínavá. „Palestinci si – podle Kontoroviče – osvojili jedno: čím častěji řekneme “Ne”, tím víc nám v budoucnosti nabídnou. Přeložení amerického velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma by pro ně bylo signálem, že mají co ztratit.“ To, co se dosud rozumělo výrazem „mírový proces“, bylo vymyšleno před „Arabským jarem“ a vzestupem černé vlajky Islámského státu. „Izrael by se dopustil veliké chyby, kdyby kul nějaké dlouhodobé plány s Abbásem. Ten už je starý…“ – a navíc mezi mladými lidmi ve svém národě nijak populární.
Při posuzování první zahraniční cesty nového politika v Bílém domě je možná mnohem důležitější slyšet to, co neřekl, Ani slovem se Trump nezmínil o „hranicích před rokem 1967“, nikdy nemluvil o „zemi za mír“, o „vrácení okupovaných území“ nebo o „konci okupace“. O „dvoustátovém řešení“ nebo o „Palestinském státě“ se zmínil stejně málo jako o požadavku, aby Izrael omezil svou osídlovací aktivitu.
Zcela očividně vyvolal tento obchodník svým domýšlivým nástupem v americkém diplomatickém sboru rozruch. V neposlední řadě to ukazují rozbory jazykového úzu oficiálních médií kolem prezidentovy návštěvy, kde se mluví o Jeruzalémě. Jednou byla například z Bílého domu ohlášena Trumpova řeč, která se měla konat „v Jeruzalémě v Izraeli“, což bylo později změněno na pouhý „Jeruzalém“, stejně jako původní „Palestina“ v souvislosti s jeho návštěvou Betléma na „Palestinskou samosprávu“.
O statutu Jeruzaléma se mezi americkým vládním úřednictvem vedou spory. Bylo by tedy – podle postřehu jednoho komentátora listu Jerusalem Post – docela dobře možné, že prezident mimo svou krátkou zastávku na Ben Gurionově letišti při příletu a odletu nebyl při této návštěvě oficiálně vůbec v „Izraeli“ – záleží na tom, jak vážně kdo bere stávající definice.
Všechny možnosti jsou otevřené
Všechny tyto postřehy by ovšem neměly svádět k ukvapeným závěrům. Na hodnocení kurzu Trumpovy vlády je příliš brzy. Jisto je, že hodně toho bude jinak. Stejně oprávněné je však i varování bývalého amerického velvyslance Schapira, že je Trump nevypočitatelný: „Nikdo se nemůže spolehnout, že mu dobrý vztah s ním vydrží do rána – a kdyby se něco mělo změnit, dovědí se o tom tí, kterých se to týká, z Twitteru.“
Co je ještě třeba dodat: trapnosti na okraj
Středem pozornosti se za nákladné návštěvy Donalda J. Trumpa v Izraeli stala řada trapností, které nemají skutečný význam pro vážné hodnocení, přece však o izraelsko-amerických vztazích něco vypovídají. Hypersenzitivním mikrofonům a kamerám s vysokým rozlišením dnes už neunikne téměř nic.
Začalo to hned při vstupu prezidentského páru Trumpových na červený koberec na izraelské půdě. Nejmocnější muž světa se bezradně zeptal hostitele: „Jaký je protokol?“ Načež Netanjahu odpověděl: „Kdo ví?“ A Sára Netanjahuová přispěchala s vysvětlením: „To neví nikdo.“
Selfíčko
Když potom Netanjahu představoval svého vysoce postaveného hosta dlouhé řadě izraelských hodnostářů, poslanec Knesetu Oren Chazan nedokázal potlačit chuť vystoupit z řady a vzít amerického prezidenta kolem ramen, aby si s ním pořídil selfíčko. A jeho stranický šéf Netanjahu nebyl s to téhle drzosti zabránit.
Rovněž ministr školství Naftali Bennett považoval za nutné využít příležitosti na červeném koberci a zaútočil na Trumpa požadavkem: „Očekáváme od vás, že uznáte svrchovanost Izraele nad Jeruzalémem!“ Na to Trump: „To je nápad!“
Ministr policie Gilad Erdan na červeném koberci vyprávěl americkému prezidentovi o útoku na Tel Aviv, ačkoli jeho policie už devadesát minut předtím uvedla, že šlo o dopravní nehodu.
Nenáviděni a přece milováni
Nakonec Sára Netanjahuová, viditelně rozrušená, začala před svým hostem – Melanií Trunpovou – rozpitvávat situaci: „ Jsme na tom jako vy. Většina lidí nás miluje. Ale média nás nenávidí.“
Díky tomu, že Melania Trumpová pustila manželovu ruku, zatímco Sára a Benjamin Netanjahuovi šli po červeném koberci ruku v ruce, nepadá ta řada trapností úplně na vrub Izraele. Sociální sítě se jen hemží spekulacemi, kde se musí Trump především postarat o mír; zvlášť když se po příletu do Říma dostalo do oběhu podobné video, které rovněž ukazuje, jak Melania odmítá vzít manžela za ruku.
„Trvalá broskev“ a „první manželka“
Krom přešlapů na červeném koberci si dělají novináři legraci z celé řady Trumpových přeřeknutí. Například se spletl a místo „peace“ (mír) řekl „peach“ (broskev), čímž vyjádřil naději na „trvalou broskev mezi Izraelci a Palestinci“. Méně legrační a rozčilením nebo nesoustředěností sotva omluvitelné bylo, když v izraelském památníku holokaustu „Van vanšem“ – správný název ovšem zní „Jad va-šem“ – napsal do knihy hostí, že tam prožil „bezva“ čas, na který „nikdy nezapomene“.
Netanjahu se postaral, aby trapná přeřeknutí nezůstala omezena jen na jednu stranu. Například v Izraelském muzeu obdařil Melanii Trumpovou titulem „první manželky“ („first wife“) a „první rodiny“ („first family“), než ho konečně napadlo správné oslovení „první dáma“. A to by vlastně nebylo tak zlé, kdyby Melania Trumpová nebyla Donaldovou třetí manželkou – a zvlášť když izraelský premiér mluví perfektní americkou angličtinou bez cizího přízvuku.
Autor
