Krutý úkol. Žalm 2 – šestá část

Když Bůh někomu projeví obzvláštní přízeň, vyvolí si jej, propůjčí mu zvláštní postavení a obdarování, dává mu zároveň nějaký úkol. Vyvolení Pomazaného – ať je to židovský král David, izraelský lid, Kristus Ježíš z Nazaretu, jeho následovníci z řad Židů i nežidů nebo i mesiánský Vykupitel na konci časů – s sebou nese určité pověření. Boží Syn je vždy i Božím služebníkem, oprávněný dědic je zároveň tím, kdo slouží.

„Ano“ k Božímu úradku

V 7. verši druhého žalmu jsme už viděli, že Mesiáš vyjadřuje svůj souhlas s „Hospodinovým pevným rozhodnutím“ tím, že se jej rozhodl přednést. Když si Bůh někoho vyvolil za nástroj, očekává od něj též aktivní souhlas. Stvořitel nehledá loutky bez vůle, nýbrž děti ochotné k naprosto vědomému rozhodnutí: „Staň se tvá vůle“ (Mt 6,10; 26,42; L 22,42). Nyní je to ještě i v 8. verši tlustě podtrženo. Pán svého Mesiáše pověřuje: „Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země.“

Tato výzva přichází od Boha. Jazyk, jakého je zde použito, připomíná Šalomounův sen, v němž Bůh mladému králi říká: „Žádej, co ti mám dát“ (1. Kr 3,5).^[1] Raší[2] to formuluje: „Modli se ke mně po celou dobu, když se vypravíš do boje proti nepřátelům.“ Právě tak již pozdvižené Mojžíšovy paže rozhodly boj proti Amálekovi (Ex 17,8-16). Bůh chce, aby se ti, kterým svěřil úkol, k němu modlili. Hledá takové lidi, kteří budou v modlitbě jeho aktivními spolubojovníky.

Dálavy země

Jakkoli exkluzívní, jakkoli omezená je volba Mesiáše, pomazaného krále, pomazaného lidu a pomazané církve – nepřestávají být cílem Božího působení „dálavy země“ (verš 8), nikdy to není malý exkluzívní kroužek. Stvořitel slyší sténání svého nevykoupeného stvoření (Římanům 8,22) – veškerého stvoření! – a trpí jím. Bůh miluje svět (Jan 3,16), ne pouze určitou skupinu lidí. Při veškerém svém soustředění na jednotlivce má Otec v nebesích neustále na srdci celý obrovský kosmos.

Martin Luther spojuje Žalm 2,8 s Římanům 15,8n, kde Pavel píše pohanskokřesťanskému římskému sboru: „Kristus se stal služebníkem obřízky (židů), aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby dané otcům a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování.“

Tímto spojením reformátor – vědomě či nevědomky – zdůrazňuje především trvalý rozdíl mezi Izraelem a nežidovskými národy. Dospívá k závěru: „Proto je Sijón dán Kristu jako království, aniž by o to žádal; pohané mu však jsoou dáni jako dědictví na jeho žádost a současně jako Kristův dar, poněvadž jim nebylo nic zaslíbeno.“[3]

Načež Luther rozvíjí universalistický výhled: „Neobviňujme tedy (abychom ono Kristovo dědictví příliš nezužovali) Boží slovo ze lži, ani kvůli hanebnému chování (perfidiam) Turků, ani kvůli množství jiných, kteří upadli do bludu. Vždyť kdo by jinak i mezi námi mohl vědět, kdo jsou opravdoví křesťané? Není snad i u nás velice mnoho zlých lidí, a málo dobrých? Síla (auctoritas ) Božího slova je větší, než abychom ji mohli pochopit, oč ještě více přesahuje naši podezíravost (suspicio) a naši představivost (phantasia), která se zabývá jen podobou zevních obyčejů.“[4] Okouzlující je u těchto výroků skromnost názoru, že je „ i u nás velice mnoho zlých lidí“. Současně Luther v těchto slovech žalmu rozpoznává i naději pro islámský svět.

Že se dálavy země musejí sklonit před vladařským nárokem živého Boha, není otázka jestli, nýbrž jistota. Sporné není zda, nýbrž kdy k tomu dojde. Luther poukazuje na to, že sám není prvním, kdo si povšiml paralely mezi „nežidovskými národy“ a „dálavami země“: „Podle svatého Augustina zde jde o opakování téhož (tautologiam ), neboť se tu stejná věc vyjadřuje jak výrokem ‚národy do dědictví‘, tak slovy ‚v trvalé vlastnictví i dálavy země‘. Toto [opakování] je [jak jsem už řekl] vždy ukazatelem jistoty, který o to více posiluje naši víru.“[5]

Nárok na absolutní postavení

Bůh Izraele není jen kmenovým bohem jakéhosi pouštního národa. Je Stvořitelem nebe i země. Je to Bůh, před nímž se jednou skloní každé koleno a každý jazyk vyzná, že jen on je Pán (Ž 22,30; Iz 45,23; Ř 14,11; Fp 2,10). Před ním se každý člověk bude muset zodpovídat, ať chce nebo ne.

Jakkoli velice je Bůh ze své podstaty láskou, jakkoli jej pohání vůle, aby se všem lidem dostalo pomoci a došli k poznání pravdy (1 Tm 2,4), je stejnou měrou též svatý. Vzpouru světa národů nemůže a nehodlá ponechat bez odpovědi. Proto také dal Mesiáši nejen úkol se obětovat, jak se stalo při jeho prvním příchodu a jak se 2. žalm v tomto smyslu naplnil v době Pilátově a Herodově; Pomazaný Páně obdržel též soudní pravomoc: „Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny“ (verš 9).

Soudce i pastýř

K hebrejskému slovu „תְּרֹעֵם“ (rozbít), v němž rezonuje i „pastýř“ (רעה), Luther píše: „‚Rozbiješ je“ (reges eos, povládneš jim) se hebrejsky řekne תְּרֹעֵם, což svatý Jeroným přeložil: Máš je pásti. Avšak Johannes Reuchlin ukazuje ve svých ‚Základech‘ (rudimentis) na mnoho významů tohoto slova: pást, vládnout, odebrat, bít, rozbít, či rozdrtit a roztlouci. A tento poslední význam je podle mého skromného názoru nejvhodnější, za prvé proto, že se železný prut, jak každý ví, hodí lépe k rozdrcení a rozbití než k pasení a vládnutí. Za druhé, kdyby šlo o vládnutí, stačilo by říci: žezlem (virga), ale při pasení se nedá vhodně mluvit ani o žezle, ani o železném [žezle].“[6]

Ve čtyřech hebrejských písmenech je tak zahrnut celý řetězec znaků Pomazaného. Můžeme v těch čtyřech písmenech vidět pasáčka Davida, který se stará o své stádo, ale když je napadne lev nebo medvěd, dokáže být s veškerou rozhodností agresivní (1 S 17,34-36). Vidíme dobrého Pastýře, který jde za každou jednotlivou ztracenou ovečkou (L 15,1-7), který položí svůj život za ovce (J 10,11), avšak také soudce světů, který volá všechny národy k odpovědnosti, rozlišuje mezi ovcemi a kozly, aby jedny povolal „do věčných muk, ale spravedlivé do věčného života“.(Mt 25,31-46).

Železná hůl

Amos Chacham[7] vysvětluje, že „železná hůl“ (שֵׁבֶט בַּרְזֶל) „slouží k zrestání vzpurných otroků. Hospodin zplnomocňuje krále Izraele k ovládnutí vzourných pohanů a k jejich potrestání s veškerou přísností soudu“.[8]

Raší říká, že „železná hůl“ je „meč“. Ve Zj stojí „ostrý meč“ a „železná hůl“ souběžně vedle sebe. Meče, jejž nese Bohem nastolená vrchnost, je třeba se bát, neboť, jak píše Pavel (Ř 13,4), tato vrchnost „nenese meč nadarmo“.

Lutherovi je jasné: „Co jiného je hůl (virga) Kristových úst, než slovo Boží, jímž rozbíjí zem, rozumí se ty, kteří mají pozemské smýšlení? Co jiného je duch jeho rtů, než právě slovo Ducha, jímž usmrcuje bezbožníka, aby poté, co umřel bezbožnosti, žil pro zbožnost? To je to žezlo, k jehož vrcholu v Josefově ruce se Jákob poklonil, Gn 47,31 [Žd 11,21], žezlo, jehož vrchol se dotkl svaté Ester, Est 5,2.“[9]

Reformátorovi je jasné, že svým výkladem opouští půdu prostého znění slova Písma a zavádí alegorický výklad: „[Evangelium] se však v přeneseném smyslu (μεταφόρικως) či spíše v biblické řeči (αλληγόρικως) nazývá žezlo.“[10]

Luther nikoli neprávem konstatuje: „Stejně jako železo vše drtí a rozbíjí, jak se praví v Da 2,40, drtí i slovo Boží to, co je veliké, tj. pokořuje pyšné, napřimuje, co je křivé, tj. kázní neukázněné, přímé činí křivým, tj. nutí nadutce, aby se sklonili, uhlazuje, co je drsné, tj. zlostné mění v dobrotivé, krátké činí dlouhým, tj. těší malomyslné (nesmělé), dlouhé činí krátkým, tj. děsí opovážlivce, úzké činí širokým, tj. lakomce štědrými, široké zužuje, tj. marnotratníky činí šetrnými, tupé činí ostrým, tj. neučené učenými, ostré činí tupým, tj. z moudrých dělá blázny, odstraňuje rez, tj. zahání lenost. Zkrátka, ničí každou vadnou osobnost a mění ji v jinou, která se líbí Bohu.“[11]

U „železné hole“ v Ž 2,9 jde však o víc než jen o přenesenou, symbolickou funkci Božího slova, jež věřícího očišťuje, posvěcuje a nově vystrojuje. Stejně jako úvodní verše žalmu popisují konkrétní, dnes viditelnou situaci, jde i u dalších veršů o konkrétní dění světové politiky. Luther ví: „Viz, co to znamená vládnout (regere) jim železným žezlem, totiž (jak se zde praví) drtit národy železným rohem.“[12]

Srovnání s nádobou z hlíny, jež se rozlétne v podobě nesčetných střepů, je v Písmu svatém hojně rozšířeno (Raší), až po poklad, který máme podle apoštola Pavla „v hliněných nádobách“ (2 K 4,7).

„Hebrejské slovo תְּנַפְּצֵם znamená, jak potvrzuje Reuchlin: Máš je rozprášit a rozházet od sebe.“ Dále si Luther všímá, že „rozbitý hrnec je naprosto nepoužitelný k svému dřívějšímu účelu, takže vidíš, jak se plní slovo z Iz 30,14, ‚že se nenajde po rozbití ani střípek, aby se v něm dal přenést oheň z ohniště či nabrat voda z louže‘.“[13]„Hliněnou nádobu už po rozbití nelze opravit.“[14]

„Hůl“ symbolizuje Boží panování, které jednou bude v daném tak niterně a hmatatelně obsaženo, že je nebude možno přehlédnout. Ž 45,7 praví: „Tvůj trůn, ó božský, bude stát věčně a navždy, tvým žezlem královským je žezlo práva. 2. žalm ukazuje, co už Chana, matka proroka Samuele, vyznala ve svém chvalozpěvu (1 S 2,6n.): „Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud. Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje a též povyšuje.“

Přicházející Mesiáš, …

Podle novozákonního svědectví je to v první řadě vyvýšený Mesiáš, který před dvěma tisíci lety ušel jako trpící Kristus svou cestu od jeslí až na kříž a který v blízké budoucnosti opět přijde jako vládce světa, aby panoval nad národy. Ve Zjevení Janově je to ten, z jehož úst „vycházel ostrý dvousečný meč“ (Zj 1,16), jímž bude bít nežidovské národy. Vidoucí Jan zde v zásadě prafrázuje Ž 2,9 (Zj 19,15): „Bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího.“

Zde Nový zákon navazuje na to, co už viděli proroci starého Izraele. Izajáš líčí „proutek z pařezu Jišajova“ jako toho, který „žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka“ (Iz 11,4). Ve 49. kapitole popisuje Božího služebníka, jehož ústa Bůh „učinil ostrým mečem“ (verš 2). Zvláštně rozmazaně – a tento postřeh si zapamatujme kvůli tomu, co bude následovat – ztotožňuje Izajáš tohoto Božího služebníka, jehož „Hospodin povolal z života mateřského“ (verš 1), výslovně s kolektivem izraelského lidu (verš 3).

Německý starozákonník Franz Delitzsch[15] napsal: „Úřad Mesiáše není pouze úřadem Spasitele, nýbrž též soudce. Vykoupení je počátkem a soud koncem jeho díla… Sám Pán se v evangeliích často odvolává na skutečnost, že vedle žezla míru a pastýřské hole nese i žezlo ze železa (Mt 24,50nn; 21,44; L 19,27). Den jeho příchodu je dnem soudu – velikým dnem hněvu Beránkova (Zj 6,17).[16]

Ž 2,9 nepochybně líčí událost ze Za 9,9n., kde Ten, jenž před dvěma tisíci lety „pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti“ vtáhl do Jeruzaléma, „vymýtí vozy z Efrajima“ a „koně z Jeruzaléma“ – tj. nejmocnější zbrojní soustavy, jaké byly v tehdejší době představitelné. Shrnuje: „Válečný luk bude vymýcen.“ Když mesiánský král nežidovským národům bouřícím se proti němu přikazuje mír, může být prvním krokem rozbití, jak je líčí 2. žalm. Nakonec to povede k tomu, že „jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země“.

Máme-li na mysli pět rovin, v nichž lze chápat 2. žalm, pak lze pomýšlet na to, že tento tři tisíce let starý scénář regionální politiky krále Davida v malém předznamenával ten, který dnes dosahuje celosvětového rozsahu.

… svůj izraelský lid…

Ž 110,2 říká, že „Hospodin vztáhne žezlo tvé moci ze Sijónu“. Mi 4,13 je se svou výzvou konkrétnější: „Dej se do mlácení, sijónská dcero, neboť učiním tvůj roh ze železa, kopyta z bronzu. Rozdrtíš mnoho národů.“ Iz 41,15n. a Za 12,6 jsou dalšími texty líčícími obdobný scénář, v němž si Bůh používá izraelského lidu k soudu nad nežidovskými národy.

… a co my?!

Ne nechci ani pro židovský národ, ani pro jeho moderní stát Izrael z tohoto textu vyvozovat určité pokyny k jednání – natož ospravedlňovat nějaké válečné bezpráví. To mi nepřísluší, a ani by to těm, kteří se provinili nebo proviní ve vřavě válečných střetnutí, nijak nepomohlo.

Jenže co když nám prorocký text předem vyzrazuje scénáře, abychom se na ně připravili a v pravou chvíli uměli správně jednat?

Celková biblická souvislost nepochybně vidí nástroj Božího soudu nejen v mesiánském králi jako soudci nad národy v čase konce, nýbrž i v jeho izraelském lidu. A Janova Apokalypsa, která se dvakrát při pohledu na vyvýšeného Mesiáše zmiňuje o meči soudu nad národy (Zj 12,5; 19,15), jej vidí ještě jednou v ruce vítězného Kristova následovníka.[17] Ve Zj 2,26n. Vzkříšený praví: „Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy: bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet.“

To neznamená, že bychom jako Ježíšovi následovníci měli svému Pánu po jeho návratu meč vzít z rukou a rozbíjet – a vůbec už ne předčasně. Bible nám však ukazuje, že Pán izraelský lid i nás zahrnuje do svého jednání s tímto světem – a to nejen v milosti, nýbrž i v soudu.

Jeden podnět k zamyšlení: druhá část Izajáše několikrát naznačuje podobný scénář jako náš 2. žalm. Zažil jsem několikrát válku a znám vojáky, kteří se ve válce strašlivě provinili. Nikdo, kdo táhne do války, se nevrátí bez traumatu. Proto jsem se naučil dávat si velký pozor, abych někomu nezáviděl jeho vyvolení, nebo abych po něm dokonce netoužil sám pro sebe.

Iz 40 začíná slovy: „Potěšte, potěšte můj lid“, mluví o „vojenské službě (což Luther přeložil jako „otroctví“) a vinu nijak nebagatelizuje. Jen zřídka nám Bůh odhaluje něco, co se netýká přímo nás. Vnucuje se tedy otázka: pokud 2. žalm hovoří do naší doby, co je tedy potom naším úkolem?

Poznámky:

[1] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש“ן/1990), ח.

[2] Rabi Šlomo ben Jicchak (1040-1105), zvaný též „Rabi Šlomo Jicchaki“, obecně Raši, se narodil v severofrancouzském městě Troyes, studoval deset let v Mohuči a Wormsu, načež se vrátil do Troyes, kde se proslavil jako soudce a učitel. V posledních letech života zakusil pronásledování Židů za křížových výprav. Raši patří k nejpřednějším vykladačům židovských spisů a jako první sepsal obsáhlý výklad Bible a Talmudu. Jeho hlavní touhou bylo přinést Svaté Písmo mezi lid, sloužit jednotě židovského lidu a teologicky se vypořádat s křesťanstvím. Raši přísně rozlišoval mezi „pšatem“ (doslovným výkladem) a „drašem“ (přeneseným, alegorickým výkladem), přičemž pšat je podle něj směrodatný. Jeho výklad Písma rozhodujícím způsobem utvářel reformátora Martina Luthera.

[3] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 278.

[4] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 279.

[5] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 279.

[6] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 281-282.

[7] (1921-2012) se stal v Izraeli známým jako vítěz první izraelské i světové soutěže ve znalosti Bible. Jeho postižený otec, Noach Chacham, byl židovským učitelem Bible, který se roku 1913 přestěhoval z Vídně do Jeruzaléma. Kvůli vadě řeči se obával poslat svého jediného syna do školy a za nesmírně nuzných poměrů ho vzdělával sám. Biblická soutěž v srpnu 1958 ukázala, že je to génius. Svou legendární kariéru založil na výkladech Písma, které mám k dispozici pouze v hebrejštině.

[8] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש“ן/1990), ח.

[9] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 282-283.

[10] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 283.

[11] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 285.

[12] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 282.

[13] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 287.

[14] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש“ן/1990), ח.

[15] Franz Julius Delitzsch (1813-1890) byl německým luterským teologem a hebraistou. Vyučoval na univerzitě v Rostocku, Erlangenu a Lipsku. Delitzsch měl neobvyklé znalosti rabínské literatury. Z jeho děl je nejznámější překlad Nového zákona do hebrejštiny a řada komentářů ke Starému zákonu, které vydal Carl Friedrich Keil. 1880 založil Delitzsch v Lipsku Institutum Judaicum. Misionář židů John Duncan napsal o profesoru Delitzschi, že „se držel božské autority a inspirace celého Starého zákona“ v době, ve které od toho „mnozí zjevně upustili“.

[16] C.F. Keil and F. Delitzsch, Psalms 1-35, Commentary on the Old Testament vol.5/1. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, February 1989), 91.

[17] Derek Kidner, Psalms 1-72. An Introduction & Commentary, TOTC (Leicester/England and Downers Grove, Illinois/USA: Inter-Varsity, 1973), 51.