Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Svět je ve varu. Statisíce lidí přicházejí denně o život. Milióny jsou na útěku. Kultury, které přetrvávaly tisíce let mizí. Politické a společenské řády, jež se zdály nevyvratitelné, se potácejí.
Moderní židovský stát je pokojným ostrovem uprostřed krvavé džungle. Dokonce i nepřátelsky smýšlející sousedé Izrael zcela otevřeně obdivují jako příklad stability a hospodářského zdaru. V celosvětovém srovnání je tato země vzorem snášenlivosti a soužití naprosto rozdílných etnik, kultur, náboženství a politických přesvědčení.
Proč si jenom skoro všichni velcí politikové od Ameriky po Čínu, od Finska po Jižní Afriku myslí, že nemohou mít nic lepšího na práci než řešit „blízkovýchodní konflikt“? Ne, nechci odvádět pozornost od problémů, které v Izraeli, kolem něj a v souvislosti s ním skutečně existují. Židovský stát ví, že čelí výzvám. A v zemi Izrael není všechno dobré. Avšak nemoci Izraele – to je jen vypadávání vlasů, nečistota pokožky nebo v nejhorším případě snad nějaká ta rýma ve srovnání s morovými nákazami, které kolem nás a po celém světě postihují milióny lidí.
„Proč jenom“, ptá se modlitebník ve 2. žalmu, „národy běsní? Proč státy mumlají takové nesmysly?“ (1. verš). Několika slovy kreslí obraz chaotického, nekontrolovatelně hučícího, nepřehlédnutelného davu lidí. Celosvětové společenství států, jehož prostřednictvím se národy snaží zajistit si řád, je ve varu.
„Králové země se scházejí. Byrokrati se spolu radí“ (verš 2a). Vládnoucí politikové by vlastně měli držet v rukou otěže. Plují však s proudem mínění většiny a domlouvají se na tajných poradách. Místo aby se postavili proti duchu doby a apelovali na rozum, sepisují rezoluce, které v konečném důsledku vedou k válce, protože se sklánějí před většinou hlasů běsnící luzy. To vše vidí židovští vykladači Písma v těchto hebrejských slovech.
Martin Luther označuje ve svém výkladu bouřící se národy jako „bestie bez rozumu“ a konstatuje, že slova, jehož je zde užito a které sám překládá jako „pohané“, se „velice často užívá v protikladu k Izraeli nebo Židům“.[1]
V prvních dvou verších žalmu konstatuje modlitebník dvě věci, k nimž nelze dojít cestou normálního lidského vnímání; předpokládají prorocký vhled, úhel pohledu, jakého lidské oko není schopno.
Za prvé je požadavek národů a jejich vůdců doslova „prázdný“, neboli „nesmyslný“, „nerozumný“, „marný“. Když jej autoritářské osoby důrazně vyjadřují nebo jej dokonce prosazují, pak drobné hebrejské slůvko „rek“ (ריק) na tomto místě vyjadřuje, že je trestuhodně „lehkovážný“.
Za druhé se vzpoura národů obrací „proti Hospodinu a proti jeho Pomazanému“ (verš 2b).
Studium biblických výrazů ukazuje, že slova Boží „syn“, „služebník“ a „Mesiáš“ znamenají především izraelský lid. Například před egyptským faraónem Bůh prohlašuje: ‚Izrael je můj prvorozený syn!“ a žádá: „Propusť mého syna, aby mi sloužil!“ A pak už hrozí: „Budeš-li se zpěčovat, zabiji já tvého prvorozeného syna!“ (Ex 4,22n.). Právě tak kreslí prorok Izajáš lid Izrael jako Božího služebníka a král David ví, že Bůh „kvůli Izraelovi káral krále“ – a prohlašuje: „Nesahejte na mé pomazané!“ (1 Pa 16,21n.).
Zrovna Martin Luther vidí na tomto místě souvislost se Za 2,12: „Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka.“[2] Pak ovšem coby myšlenkový zajatec teologie náhrady přehlíží původní význam Zachariáše 2 ve vztahu k židovskému lidu, který možná platí i zde v Žalmu 2,2, a přenáší tento výrok bez dalšího uvažování na Krista a na křesťanskou církev.
Nemusí být žádný rozpor v tom, že Nový zákon aplikuje prorocké slovo z Ozeáše 11,1 „zavolal jsem svého syna z Egypta“ na Ježíše (Mt 2,15), že v něm vidí Božího služebníka z prorocké knihy Izajášovy, který nese slabost a nemoc svého lidu[3] a že v něm samozřejmě rozpoznává Mesiáše, Syna Božího a Krále Izraele. Teprve sjednocení lidu Izraele s jeho Králem vytváří úplný obraz Božího Syna, Božího Služebníka a Božího Pomazaného. Lid Izrael je bez svého Krále neúplný. A vydělíme-li Ježíše Krista z jeho židovského národa, nezbytně se z něj stane prázdná teologická fráze.
Masy národů se třeba dokáží vzájemně rozsekat a jeden druhému způsobit nekonečné utrpení, ale v tomto zaměření „proti Hospodinu a proti jeho Mesiáši“ jsou zajedno.
„Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme,“ shrnuje 3. verš emancipační pokřik světa národů. Hebrejská slova popisují násilné rozervání[4] řemenů, které tažné zvíře poutají ke jhu (Raší)[5]. Ortodoxní rabín Samson Raphael Hirsch[6] a německý reformátor Martin Luther jsou zajedno v tom, že se u těch „pout a provazů“ jedná o Boží řády, bez nichž národ hyne. Boží slovo má vlastně národům sloužit ke spáse. Ony však, žaluje rabi Hirsch, bojují proti samotnému principu zdraví: „Místo aby hledaly uzdravení na jediné cestě, která vede k cíli, hledají nemoc tam, kde je právě uzdravení, a uzdravení hledají v tom, co morovou nákazu ještě rozmnožuje.“[7]
Překlad: Ivana Kultová
Poznámky:
[1] Johann Georg Walch (vydavatel): Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen 254. [Sebrané spisy dr. Martina Luthera. Čtvrtý svazek: výklad Starého zákon (pokračování). Výklad Žalmů] (Groß Oesingen: Nákladem Lutherova knihkupectví Hendricha Harmse, 2. vydání, 1880-1910), str. 254.
[2] Johann Georg Walch (vydavatel): Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen 254. [Sebrané spisy dr. Martina Luthera. Čtvrtý svazek: výklad Starého zákona (pokračování). Výklad Žalmů (Groß Oesingen: nákladem Lutherova knihkupectví Heinricha Harmse, 2. vydání, 1880-1910), str. 258.
[3] Např. Mt 8,17 s odkazem na Iz 53,4.
[4] Samson Raphael Hirsch, Psalmen [Žalmy] (Basel: Vydavatelství Morascha, 2. přepracované vydání 2005), str. 8.
[5] Rabi Šlomo ben Jicchak (1040-1105), zvaný též „Rabi Šlomo Jicchaki“, obecně Raši, se narodil v severofrancouzském městě Troyes, studoval deset let v Mohuči a Wormsu, načež se vrátil do Troyes, kde se proslavil jako soudce a učitel. V posledních letech života zakusil pronásledování Židů za křížových výprav. Raši patří k nejpřednějším vykladačům židovských spisů a jako první sepsal obsáhlý výklad Bible a Talmudu. Jeho hlavní touhou bylo přinést Svaté Písmo mezi lid, sloužit jednotě židovského lidu a teologicky se vypořádat s křesťanstvím. Raši přísně rozlišoval mezi „pšatem“ (doslovným výkladem) a „drašem“ (přeneseným, alegorickým výkladem), přičemž pšat je podle něj směrodatný. Jeho výklad Písma rozhodujícím způsobem utvářel reformátora Martina Luthera.
[6] Samson Raphael Hirsch (1808-1888) pocházel z Hamburku a sloužil jako vrchní rabín v Oldenburgu, Aurichu, Osnabrücku, na Moravě a v rakouském Slezsku. Jako výrazný představitel ortodoxie byl rozhodným odpůrcem reformního a konzervativního židovství. Hirsch vysoce hodnotil studium Písma svatého jako celku. Od roku 1851 byl rabínem odštěpenecké „Izraelské náboženské společnosti“ (Israelitische Religions-Gesellschaft), působil v oblasti vzdělávání a vydával měsíčník „Jeschurun“. Choval velkou lásku k zemi Izrael, současně však byl odpůrcem předsionistické činnosti Zviho Hirsche Kalischera. Je považován za jednoho z otců zakladatelů novoortodoxního hnutí.
[7] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Žalmy) (Basel: nakladatelství Morascha, 2. přepracované vydání 2005), str. 8.
Autor
