Úžasně barevný. 2. žalm – První část (úvod)

Bible je vlastně napínavá, úchvatná a především vysoce aktuální kniha. Problémy nám dělá, že se tu setkáváme s prastarými a mnohovrstevnými texty. Vynikajícím příkladem toho je druhá kapitola knihy Žalmů.

Nejvíce nás samozřejmě zajímá co text říká „nám osobně“. A právě v tom nás Bible nejčastěji oslovuje. Mluví osobně do našeho života a pomáhá nám řídit se božím slovem.

Bible má ale ještě další úhel pohledu, jímž rozšiřuje ten náš. Do hledáčku se dostává celý svět národů. 2. žalm před námi otvírá tak širý obzor, že nám to až bere dech.

Jak z hlediska osobního, tak i z národního či dokonce mezinárodního si můžeme ledacos empiricky ověřit. Slovo Bible nás oslovuje, protože stejně cítíme, máme stejné zkušenosti, obavy i naděje. Ale u toho, co vnímáme smysly a co můžeme pochopit rozumem, Bible nekončí. Otevírá nám zrak i pro Boží pohled.

Důležité je, abychom tyto různé úhly pohledu nepouštěli ze zřetele a abychom předešli nedorozumění tím, že je při svém vnímání budeme umět rozlišovat. Ne vše, co Písmo říká, je automaticky Boží slovo, které takto vzešlo z Božího chtění nebo určení. Nezřídka nám Písmo ukazuje, jak myslí lidé, co chtějí, co dělají, i když je třeba to, co popisuje, vzpourou proti Boží vůli.

Ve 2. žalmu přecházejí tyto různé roviny zcela bezprostředně jedna do druhé. První a druhý verš líčí světovou situaci, kterou může vnímat každý, kdo má otevřené oči a bdělý rozum; a již zde modlitebník – autor Žalmu – nechává jemně vplynout svůj vlastní úsudek.

Třetí verš cituje názor politiků a čtvrtý nám zprostředkovává nebeský úhel pohledu, který přirozeným zrakem nemůže nikdo postřehnout. Pátý až devátý verš otevírá výhled do budoucnosti, do Božího myšlení, cítění i jednání.

Tři poslední verše uzavírají tento Žalm výzvou, v níž se ukazuje že žalmista-modlitebník vůbec není objektivním divákem, nýbrž někým, kdo se chvěje obavami, aby se člověku, jehož situaci líčí, dařilo dobře.

Historické pozadí 2. žalmu

Než se začneme zabývat samotným textem 2. žalmu, je třeba upozornit ještě na jednu věc: Jen zřídka nám biblické texty doopravdy usnadňují časové zařazení, což souvisí s hebrejským jazykem. Biblická hebrejština nerozlišuje mezi minulostí, přítomností a budoucností tak přesně, jak by se nám hodilo.

Právě u básnických a prorockých textů přecházejí rozmanité časové roviny často bez ostrého předělu jedna do druhé. Biblická hebrejština málokdy rozlišuje mezi tím, co bylo, co je a co přijde. Přesněji řečeno, slovesné tvary označují něco pevně uzavřeného či rozhodnutého (perfektum) a odlišují to od něčeho, co je ve vývoji, co roste nebo bude uzavřeno teprve v budoucnosti (imperfektum). Nezřídka se přitom stává, že něco je uzavřeno v budoucnosti, nebo se to teprve jako neuzavřené vyvíjí v minulosti. V takovém případě rabínští vykladači prostě poznamenávají, že jde o tvar pro budoucí děj (imperfektum), který; platí pro minulost, nebo tvar pro minulý děj (perfektum), který platí pro budoucnost. Biblický text tak může z historické situace plynule učinit výpovědi o budoucnosti a zároveň přitom předat pokyny, které platí pro přítomnost.

2. žalm můžeme chápat v několika rovinách. Podle Nového zákona je jeho autorem král David (Sk 4,25). Jeho pozadí tvoří podle rabínské tradice Davidovo nastoupení na trůn, jemuž se Pelištejci snažili zabránit (srov. 2 S 5,17).

Moderní ortodoxně-židovský vykladač Písma Amos Chacham[1] odkazuje na jednu exegetickou tradici, která v pozadí 2. žalmu předpokládá starověký korunovační obřad, během nějž Bůh adoptuje židovského krále jako syna.

Třetí rovinu výkladu nám ukazuje Nový zákon, v němž je ze žalmů právě druhý citován nejčastěji. „Synem“[2], „Mesiášem“ (Ž 2,2; J 1,41), tedy pomazaným Božím služebníkem (Sk 4,27.30) a Králem z Davidovy dynastie (Ž 2,6; J 1,49) je Ježíš z Nazaretu. Žalm líčí jeho utrpení a vzkříšení. Bouřícími se národy (Ž 2,1) jsou „Herodes a Pilát Pontský s pohany a izraelskými kmeny“[3].

Zjevení Janovo důsledně staví na tomto úhlu pohledu a otevírá ve 2. kapitole, verších 26n. čtvrtou rovinu výkladu. „Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce“, tomu vyvýšený Mesiáš dává „moc nad národy “. Předpovídá, že věrný následovník Kristův bude národy „pást železnou berlou“ a „jako hliněné nádobí je bude rozbíjet“. Je to zjevná narážka na Žalm 2,8n, zde vztažena na jednotlivé věřící.

Konečně pátou rovinou porozumění 2. žalmu je ta dnes snad nejnápadnější, čteme-li současně Bibli a noviny. Již staré midraše[4] vidí ve druhé kapitole knihy Žalmů mesiášského krále poslední doby, který ve válce „Góga a Magóga“ porazí vzpouru národů a přinese Izraeli konečné vykoupení. Chacham si všímá, že prorocký modlitebník v tomto žalmu „říká slova, jako kdyby se dála v přítomnosti před našima očima“[5]. Ž 2,2 je ostatně jediné místo v hebrejské Bibli, které užívá titulu „Mesiáš“ pro budoucího Krále, jenž povstane na konci časů a přinese vykoupení.[6]

Tyto různé roviny výkladu se navzájem nevylučují – spíše se doplňují. Ani jeden z těchto pěti úhlů pohledu nemůže postihnout vše, o čem tento žalm vypovídá. Teprve společně a jeden ve druhém podávají úplný, dokonalý obraz, jejž v žalmu (srov. i Sk 4,25) „puzen Duchem svatým“ kreslí prorocký modlitebník.

Poznámky:

[1] Amos Chacham (1921-2012) se stal v Izraeli známým jako vítěz první izraelské i světové soutěže ve znalosti Bible. Jeho postižený otec, Noach Chacham, byl židovským učitelem Bible, který se roku 1913 přestěhoval z Vídně do Jeruzaléma. Kvůli vadě řeči se obával poslat svého jediného syna do školy a za nesmírně nuzných poměrů ho vzdělával sám. Biblická soutěž v srpnu 1958 ukázala, že je to génius. Svou legendární kariéru založil na výkladech Písma, které mám k dispozici pouze v hebrejštině.

עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים א-ב, מזמורים א-עב (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שביעית תש“ן/1990), ט-י הע‘ 16.

[2] Ž 2,7.12; Mt 3,17/L 3,22; Mt 4,3; J 1,49; Sk 13,33.

[3] Sk 4,27; srov. dále Sk 13,13nn; Žd 1,2.5; 5,5 a Zj 12,5; 19,15.

[4] Pojem „midraš“ (מדרש) je odvozen od hebrejského kořene „daraš“ (דרש), jenž znamená „hledat, ptát se, dožadovat se“. „Midraš“ je tedy doslova „bádání, studium, výklad, učení“, zde se však používá jako zastřešující pojem pro rabínský výklad tradovaný ve starověku ústně a později písemnou formou. Jako literární žánr sledují „midraše“ biblický text a vykládají ho, zatímco „talmud“ jedná o věcných otázkách a podle toho je uspořádán.

[5] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים א-ב, מזמורים א-עב (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שביעית תש“ן/1990), ט.

[6] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש“ן/1990), ו הע‘ 3.