Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Bůh, jak nám ho zjevuje Bible, však nesedí jen v nebi s úsměvem nad tím, co se děje na planetě Zemi. On zasahuje! Prorocký modlitebník ve 2. žalmu vyhlíží čas, kdy se Bůh přihlásí o slovo – slyšitelně a srozumitelně, tak, že nebude moci dojít k žádnému nedorozumění a nebude možno jej přeslechnout.
„Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je naplní děsem“ (Ž 2,5). Bůh nekonstatuje objektivně, s odstupem, nestranně či dokonce vědecky, co by se mohlo stát. Dostává se emocionálně do varu – do děsivého varu.
Amos Chacham[1] slyší v jazykovém vyjádření tohoto verše „válečníka z masa a krve: Nejprve se svému nepříteli, který je slabší než on, vysmívá. Pak – plný supícího hněvu – proti němu vyráží, aby jej porazil a zničil.“[2] Raší[3] odkazuje na „supění“ v „Písni moře“ (2. Mojžíšova 15,8) a Chacham dodává, „že v jazyce je skutečně slyšet supění nosu. Když člověk zuří, vyráží dech nosem.“[4] Lze to slyšet v hebrejském slově pro nos, „af“ (אף), jehož je zde použito.
O Božím mluvení Písmo svědčí: Promluví a stane se. „Zvolá a vše je tu“ (Iz 48,13). Živého Boha Bible často cituje slovy: „Mluvím a také to konám.“[5] Už hebrejský slovní kořen použitý v Ž 2,5 k vyjádření Božího mluvení nečiní rozdílu mezi „slovem“ a „věcí“. „Řečené“ je jedno a totéž jako „věc“, kterou označuje. Promluvením získává předmět svou existenci. Hebrejské slovo „davar“ (דבר) je právě tak nositelem významu „slovo“ jako i významu „věc“ nebo „předmět“.
Když Bůh mluví, tu pouze „nedává k lepšímu“ své myšlenky, nýbrž jeho slovo se s účinnou mocí zařezává do vlnění moře národů (srov. Ž 2,1n.). Přeruší-li živoucí Bůh-Stvořitel své mlčení, už jej jeho stvoření nemohou ignorovat. Tehdy se uvolňuje energie, ve srovnání s níž ztrácí význam každý po lidsku představitelný jaderný výbuch, a udává ráz dění ve světě.
Samson Raphael Hirsch[6] rozpoznává v hebrejském slově „vyděsit“ (בהל) příbuznost se slovem „ba’al“ (בעל), jež se zpravidla překládá jako „pán“, „manžel“, „vlastník“ nebo „majitel“.[7] Původně označuje toho, kdo druhého přemohl, podrobil a získal do vlastnictví. Podle Hirsche se při tomto vyděšení jedná o „přemožení nitra, [o] ohromení“[8].
Raší si všímá, že Boží řeč není zaměřena ve prospěch národů, nýbrž proti nim. Pak nastoluje otázku: „Oč vlastně v Boží řeči jde?“ Radak[9] odpovídá: Někteří vykladači vidí spojení mezi hebrejským slovním kořenem „davar“ (דבר), jehož je zde použito pro Boží řeč, a „velmi těžkým morem“ (דֶּ֖בֶר כָּבֵ֥ד מְאֹֽד), jímž Mojžíš v 2 Mj 9,3 hrozí Egyptu: „mor“ je tam vyjádřen hebrejským slovem „dever“ (דֶּבֶר), které je bez vokalizace se slovem „davar“ (דבר) zcela totožné. Dále si rabínští učitelé všímají, že v 2 Pa 22,10 je o zlé izraelské královně Atalji řečeno, že „promluvila“, což pak ve skutečnosti znamenalo, že (podle Českého studijního překladu) „zahubila všechny královské potomky z domu judského“. Výstižně to shrnuje Ibn Esra[10]: „Toto je řeč smrti!“
Zatímco židovští vykladači nemají s pochopením významu tohoto slova problém, Martin Luther je tím místem zmaten.[11] Je vidět, že zde reformátor, pro nějž má výklad 2. žalmu jen jedinou dimenzi – utrpení, ukřižování, smrt a vzkříšení Ježíše Krista – naráží na své meze. Ptá se: „Kdy k nim ale mluvil ve svém hněvu, nebo v čem jeho hněv spočíval?“ Luther vážně uvažuje o tom, že by se tato slova mohla „týkat římského vojska“. Poté však nechává možnost, že na sebe třeba Římané nebo jejich vazalský král Herodes Ježíšovou popravou přivolali Boží hněv, spadnout úplně pod stůl. Přitom byli vlastně za Ježíšovo odsouzení odpovědni římští okupanti. Provedli popravu podle svého způsobu, totiž ukřižováním . Kdyby Ježíše popravili Židé po židovském způsobu, zemřel by ukamenováním, jako například Štěpán (Sk 7,54nn.).
Luther ve svém výkladu 2. žalmu ukazuje, jak je při svém výkladu Písma vzhledem ke svému protižidovskému pohledu předpojatý. Zde, u 5. verše, dochází k závěru: „Na Židy však skrze počínající strach, protože je Římané pustošili a pobíjeli, uvalil hrůzu na věky.“ Německý reformátor se domnívá, že na tomto místě musí svým čtenářům připomenout: „Viz jen seznam hrozných trestů, jež jsou připraveny Kristovým vrahům“ – aby nakonec dospěl k závěru: „Žádné stvoření, ba ani sám Bůh jim není nakloněn.“
Vraťme se však k textu. Co to Bůh říká s takovými emocemi? Jaké je jeho poselství ke světu národů? – „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!“ (Ž 2,6). Britský vykladač Písma Derek Kidner na tomto místě poznává:: „Toto je ten zanedbávaný hlas, který má poslední slovo.“[12]
V první řadě se Ž 2,6 drží jedné zásady: Vládce tohoto světa nastoluje a sesazuje Bůh. Poznal to babylónský král Nebúkadnesar a proto vyznal před židovským prorokem Danielem: „Vpravdě, váš Bůh je Bůh bohů a Pán králů“ (Da 2,47). Prakticky ve stejné době to dosvědčuje prorok Ezechiel (17,2) – svým bohatým jazykem, který v tomto případě označuje mocné tohoto světa jako stromy: „Všechny stromy pole poznají, že já, Hospodin, jsem ponížil strom vysoký a povýšil strom nízký; nechal jsem uschnout strom zelený a dal vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem promluvil a také to učiním“ (דִּבַּ֥רְתִּי וְעָשִֽׂיתִי).
Již před babylónským vyhnanstvím se Bůh projevil jako ten, kdo vlastně uvádí národy do pohybu. Vzkazuje po proroku Ámosovi (9,7): „Nejste snad pro mne jako Kúšijci, vy, synové Izraele? je výrok Hospodinův. Nevyvedl jsem Izraele z egyptské země a Pelištejce z Kaftóru a Arama z Kíru?!“ Už Mojžíš věděl, že „Nejvyšší přiděluje pronárodům dědictví “ a „stanoví hranice kdejakého lidu“ (5 Mj 32,8).
Boží odpovědí na vzpouru národů je nastolení jeho Pomazaného na Sijónu. Raší parafrázuje Boží slova v žalmistově výroku: „Proč se bouříte? Tohoto jsem já ustanovil, aby byl Knížetem a Králem na Sijóně, hoře mé svatosti.“ Radak se ve svém vyprávění vrací k historickému kontextu 2. žalmu: „Když dobyl David pevnosti Sijónu, shromáždili se Pelištejci, aby proti němu bojovali.“ Tento židovský vykladač rozvádí Boží myšlenky: „Jak byste si mohli myslet, že vyhladíte království domu Davidova? To já jsem ho přeci učinil a pomazal králem!“
Tento výjev připomíná Ž 110,1, jeden ze žalmů „pro Davida“, kde se nachází „prorocký výrok Hospodinův mému pánu“: ‚Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.‘ Text to zde líčí slovy: „Nikoli libovolného člověka, nýbrž toho, který je ‚můj svatý‘, mnou skrze Ducha svatého pomazaný“.[13] Jsou tedy oba, Syn i Sijón, „potvrzeni Božím zaslíbením (2 S 7,13nn.).“[14]
Z hlediska historie se však nikde neuvádí, že by byl nějaký král Izraele pomazán na Sijónu.[15] Skutečně – máme-li před očima jen krále Davida nebo Ježíše Krista, je tento výrok těžko pochopitelný. Musíme v něm proto vidět budoucí dění, kdy Bůh přivede izraelský lid zpět na Sijón a tam ustanoví Krále. Tento záměr Bůh uskuteční, i když „se pronárody bouří“. Návrat izraelského lidu je přípravou na nastolení pomazaného Krále na Sijónu.
Potvrzení „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!“ (Ž 2,6) vyřazuje ze hry jakoukoli konkurenci vůči Jeruzalému. O osudu lidstva se nerozhodne v Ženevě, New Yorku, Bruselu, Moskvě, Berlíně, Londýně, Paříži, Pekingu nebo Washingtonu, nýbrž v Jeruzalémě. Zároveň se každý jiný požadavek panství nad tímto městem prohlašuje za neplatný. Ani [někdejší] Společnosti národů či OSN, ani papeži či islámskému světu nepřísluší rozhodnutí, co se stane s Jeruzalémem, nýbrž jedině tomu, „jenž trůní v nebesích“. To je jeden ze základních výroků Písma svatého.
Modlitebník zde v žalmu neužívá k označení ústředního města na horském hřebeni mezi Středozemním mořem a údolím Jordánu tradičního názvu „Jerušalajim“, Jeruzalém; mluví o „Sijónu“ (ציון), hebrejsky Cijon, což je pojem užívaný v Žalmech mnohem častěji než název „Jeruzalém“.[16]
„Cijun“ (ציון) je „označení“ nebo „známka“, kterou dostává žák ve škole. „Cijun le-ševach“ (ציון לשבח) je „vyznamenání“ nebo „pochvalná zmínka“, „cijun-derech“ (ציון-דרך) je „rozcestník“ nebo „ukazatel cesty“. Luther píše: „Název Sijón označuje strážní věž.“[17] A Hirsch vykládá „Sijón“ jako „symbol a památník lidstva“.[18]
„Sijón“ vyžaduje pozornost a tím udává směr, umožňuje orientaci. Komu udává ráz slovo Bible, ten žije „orientován k Sijónu“. To znamená, že se neorientuje podle velkých a mocných tohoto světa, neřídí se duchem doby ani „politickou korektností“ – naopak vzhlíží k Sijónu a ví: „Tóra, zákon vyjde ze Sijónu“ (Iz 2,3). „Žít v orientaci na Sijón“ tedy neznamená pouze hledět k Sijónu, nýbrž také nechat si jím udávat směr.
Sijón žalmista definuje jako „horu mé svatosti“ nebo „mou svatou horu“. Určující pro charakter této hory je Boží svatost. Sijón je místo, kde všemohoucí Stvořitel a Hybatel vesmíru sestupuje na tuto zemi a pevně se na ní zabydluje. Pavel svědčí, že „sláva“ patří izraelskému lidu (Ř 9,4). Živý Bůh spojil s tímto lidem přítomnost své slávy, kterou rabínské učení označuje „Šechína“ (שכינה). A ta se v naší době s židovským lidem po tisíciletích odluky na Sijón opět vrací.
Pozvánky:
[1] (1921-2012) se stal v Izraeli známým jako vítěz první izraelské i světové soutěže ve znalosti Bible. Jeho postižený otec, Noach Chacham, byl židovským učitelem Bible, který se roku 1913 přestěhoval z Vídně do Jeruzaléma. Kvůli vadě řeči se obával poslat svého jediného syna do školy a za nesmírně nuzných poměrů ho vzdělával sám. Biblická soutěž v srpnu 1958 ukázala, že je to génius. Svou legendární kariéru založil na výkladech Písma, které mám k dispozici pouze v hebrejštině.
[2] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), ז.
[3] Rabi Šlomo ben Jicchak (1040-1105), zvaný též „Rabi Šlomo Jicchaki“, obecně Raši, se narodil v severofrancouzském městě Troyes, studoval deset let v Mohuči a Wormsu, načež se vrátil do Troyes, kde se proslavil jako soudce a učitel. V posledních letech života zakusil pronásledování Židů za křížových výprav. Raši patří k nejpřednějším vykladačům židovských spisů a jako první sepsal obsáhlý výklad Bible a Talmudu. Jeho hlavní touhou bylo přinést Svaté Písmo mezi lid, sloužit jednotě židovského lidu a teologicky se vypořádat s křesťanstvím. Raši přísně rozlišoval mezi „pšatem“ (doslovným výkladem) a „drašem“ (přeneseným, alegorickým výkladem), přičemž pšat je podle něj směrodatný. Jeho výklad Písma rozhodujícím způsobem utvářel reformátora Martina Luthera. Ačkoli jeho komentáře dodnes patří k uznávným a používaným, nalezneme v nich nezřídka poznámku: „To nevím.“
[4] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), ז.
[5] „דִּבַּ֥רְתִּי וְעָשִֽׂיתִי“ v Ezechielovi 17,24; 22,14; 36,36; 37,14.
[6] Samson Raphael Hirsch (1808-1888) pocházel z Hamburku a sloužil jako vrchní rabín v Oldenburgu, Aurichu, Osnabrücku, na Moravě a v rakouském Slezsku. Jako výrazný představitel ortodoxie byl rozhodným odpůrcem reformního a konzervativního židovství. Hirsch vysoce hodnotil studium Písma svatého jako celku. Od roku 1851 byl rabínem odštěpenecké „Izraelské náboženské společnosti“ (Israelitische Religions-Gesellschaft), působil v oblasti vzdělávání a vydával měsíčník „Jeschurun“. Choval velkou lásku k zemi Izrael, současně však byl odpůrcem předsionistické činnosti Zviho Hirsche Kalischera. Je považován za jednoho z otců zakladatelů novoortodoxního hnutí.
[7] Jaacov Lavy, Langenscheidts Handwörterbuch Hebräisch-Deutsch (Berlin, München, Wien, Zürich: Langenscheidt, 7. Auflage 1985), 79.
[8] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 9.
[9] Rabbi David Ben Yosef Kimchi (1160-1235) byl prvním mezi velkými vykladači Písma a gramatiky hebrejského jazyka. Narodil se v jihofrancouzském Narbonne. Otec mu záhy zemřel, proto Davida vychovával jeho bratr Moše Kimchi. Studovat filozofii dovoloval Radak pouze lidem upevněným ve víře v Boha a v bázni před nebesy. Otevřeně se přel s křesťany a napadal zejména jejich alegorický výklad Písma i teologické tvrzení, že oni jsou „pravý Izrael“.
[10] Rabbi Avraham Ben Me’ir Ibn Ezra (1089-1164) je jedním z vynikajících básníků, jazykovědců, vykladačů Písma a filozofů středověku. Pocházel z Toleda v tehdy muslimském Španělsku. Daleké cesty jej přivedly přes celou Afriku až do země Izrael. Téměř všechny své knihy napsal v posledních čtyřiadvaceti letech života. Na útěku před muslimským pronásledováním Židů v té době procestoval křesťanskou Evropu. Roku 1161 jeho stopa mizí ve francouzském Narbonne. Ví se, že zemřel v lednu 1164, ne už ale kde – uvažuje se o Římu, Španělsku nebo Anglii. Ibn Ezra jako vyslovený racionalista první zpochybnil Mojžíšovo autorství Pentateuchu, věřil však v prorocký význam astrologických jevů – což například Rambam rozhodně odmítal jako modlářství. Tím, že svá díla napsal hebrejsky, zpřístupnil evropskému židovstvu duchovní bohatství orientálních židovských vykladačů Písma zachované převážně v arabštině. Zvlášť cenné jsou jeho přesné mluvnické studie, v nichž vždy usiluje o vystižení původního, doslovného významu textu.
[11] K následujícímu srovnej Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 265-267.
[12] Derek Kidner, Psalms 1-72. An Introduction & Commentary, TOTC (Leicester/England and Downers Grove, Illinois/USA: Inter-Varsity, 1973), 51.
[13] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 268.
[14] Derek Kidner, Psalms 1-72. An Introduction & Commentary, TOTC (Leicester/England and Downers Grove, Illinois/USA: Inter-Varsity, 1973), 51.
[15] C.F. Keil and F. Delitzsch, Psalms 1-35, Commentary on the Old Testament vol.5/1. Translated by Francis Bolton (Peabody, Massachusetts/USA: Hendrickson Publishers, February 1989), 94.
[16] עמוס חכם, ספר תהלים, ספרים ג-ה, מזמורים עג-קן (ירושלים: הוצאת מוסד הרב קוק, הדפסה שישית תש”ן/1990), ז.
[17] Johann Georg Walch (hg.), Dr. Martin Luthers Sämtliche Schriften. Vierter Band. Auslegung des Alten Testaments (Fortsetzung). Auslegung über die Psalmen (Groß Oesingen: Verlag der Lutherischen Buchhandlung Heinrich Harms, 2. Auflage, 1880-1910), 270.
[18] Samson Raphael Hirsch, Psalmen (Basel: Verlag Morascha, 2. Neubearbeitete Auflage 2005), 9, s odkazem na Jr 31,20; 2. Kr 23,17; Ez 39,15; sr. Iz 2,3; Jr 30,17.
Autor
