Naomi Šemerová, básnířka, která milovala svou zem

V tomto období se v Izraeli vzpomíná na oblíbenou izraelskou textařku a skladatelku Naomi Šemerovou. Od jejího úmrtí uplynulo už 20 let, ovšem její tvorba žije a působí dál nejen doma, ale i ve světě. V únoru tohoto roku překvapil široké publikum iránský zpěvák Dara žijící v Americe svým provedením její písně „Churšat ha-eukalyptus“ – eukalyptový háj.

Naomi, rozená Sapirová, se narodila 13. července 1930 a vyrostla v kibucu Kineret na břehu Galilejského jezera, jehož eukalyptové háje s citem opěvuje. Příběh její rodiny – toť příběh židovských průkopníků. Eukalypty, dnes již obrovské, vysázeli roce 1912. V kibucu Deganja přestáli boje za nezávislost: „Když sem přišla maminka, tak krásná a mladá, vystavěl jí tatínek na kopci dům … od té doby uplynulo půl století, eukalyptový háj, most, člun, všechno tu ještě je … na druhém břehu rachotila děla. Koncem léta se opět rozhostil klid …“

Z kibucu Kineret chodila Naomi po mostě přes Jordán do školy do kibucu Deganja. V šesti letech začala hrát na klavír, který dostala jako dar její maminka, ale směly na něm cvičit všechny děti z kibucu. Takový nástroj byl tehdy velkou zvláštností. Později studovala na hudebních školách v Tel Avivu a v Jeruzalémě; poté se vrátila do kibucu jako učitelka hudby a rytmiky. Pro děti skládala své první písně. Vojnu si odsloužila v kulturním oddělení jednotky „Nachal“. Pak se provdala za herce Gideona Šemera a odstěhovala se s ním do Tel Avivu.

Nějaký čas těsně spolupracovala s hudební skupinou Nachal i s dalšími vojenskými kapelami. Toto prostředí bylo úrodnou půdou, z níž vyrostlo mnoho slavných izraelských zpěváků a hudebníků. Právě ve vojenských kapelách vznikaly staré dobré izraelské šlágry, po nichž se leckomu zasteskne při zvuku moderního izraelského popu. Na jednom filmovém záznamu je možné uvidět Naomi Šemerovou, jak při zkoušce opravuje až vyleká krásnou, u vojska tehdy ještě zcela novou a nezkušenou Jardenu Arazi.

Její píseň „Hopa hej“, napsaná původně pro ústřední vojenský oddíl, získala v roce 1960 první cenu na mezinárodním festivalu v Itálii. Ovšem nejznámější je asi „Jeruzalém ze zlata“, „Jerušalajim šel zahav“. Ta zazněla poprvé na izraelském písňovém festivalu („Festival ha-zemer vha-pizmon“) konaném v Jeruzalémě roku 1967, nikoli ovšem jako jedno ze soutěžních čísel. Autorka tuto píseň napsala z pověření starosty Teddyho Kolleka a jejím účelem bylo vyplnit přestávku během porady soutěžní poroty. Od počátku to měla být píseň o Jeruzalémě a pro Naomi Šemerovou to nebylo snadné – už už to chtěla vzdát.

Poté, co se rozhodla pro její název, jenž pochází ze starých židovských legend, přepadly ji pochybnosti: „Víte ještě, jak byl tehdy Jeruzalém šedivý a zdaleka ne zlatý, jak se o tom městě ještě vůbec nedalo hovořit v superlativech, jak mělo daleko do ráje, zcela jako v biblické Písni písní: ´…nebudit a neprobouzet…´ (Píseň písní 2,7). Pojala mne bázeň a ptala jsem se sama sebe: ‚Ze zlata? Jsi si jista tím – zlatem?‘ A cosi ve mně mi dalo odpověď: ‚Ano, ovšem – ze zlata!‘“[1]

Festival byl součástí oslav výročí nezávislosti. O tři týdny později – za Šestidenní války – se dostalo Staré město s Chrámovou horou a Západní zdí opět do židovských rukou. Pod dojmem těchto událostí připojila Šemerová k písni ještě jednu sloku: Vrátili jsme se ke studnám, na trh i náměstí, hlas šofaru opět zní na Chrámové hoře ve Starém městě…A cestou k Mrtvému moři zas půjdeme přes Jericho.

Později ji obviňovali, že melodii opsala. Zpočátku se proti tomuto nařčení vehementně bránila. Až koncem života napsala svému příteli Gilu Aldamovi, že jí jednou kdosi zazpíval jednu lidovou píseň Basků. Později prý na to zapomněla – ale ta melodie jí nějak uvízla v hlavě. Tato výčitka Naomi Šemerovou zřejmě velice trápila – přitom je ale dost přirozeným jevem, že hudebníky ovlivňují a inspirují jiné melodie.

V roce 2008 byla v souvislosti s oslavami šedesátého výročí izraelské nezávislosti vyhlášena soutěž o nejoblíbenější píseň: „Píseň šedesáti“ (let) „Šir ha- šiším“, což je slovní hříčka na „Šir ha-širím“ – Píseň písní. Izrael vybíral prostřednictvím internetu, radia, televize i odborné poroty. Na první místo se dostala právě píseň Jeruzalém ze zlata.

Festival hebrejských písní, při kterém šlo tehdy především o původnost, se poprvé konal v roce 1960 v Telavivském kulturním středisku; přenášela jej rozhlasová stanice Kol Jisrael (Hlas Izraele) a později i televize. Pořádal se po dvacet let – důvodem jeho ukončení byl rostoucí příklon izraelských zpěváků k Eurovizi. Originalita hebrejských písní se ještě po určitou dobu udržela a Eurovize za ni udílela ceny.

Mnohem delší tradici má festival v kibucu Ejn Gev. Kibucníci neměli možnost jezdit do města nebo si zvát umělce. Proto začali v dubnu 1943 pořádat přímo na místě a na vlastní náklady festival, kde zněla klasická hudba, ale i izraelské písně. V rámci tohoto festivalu představila Šemerová v roce 1993 svou píseň „Hakol patuach“ – „Všechno je možné, dokud zde takto zpíváme“. Roku 2002 byl celý festival věnován její písňové tvorbě. Program moderoval její přítel Ehud Manor, který se svými texty také geniálně zasloužil o bohatství izraelsko-hebrejských písní.

Naomi Šemerová psala písně pro nejrozmanitější interprety, kteří rozšířili její dílo po celém světě. Patří k nim např. Šuli Nátan, jejíž hlas je od počátku neoddělitelně spjat právě s písní „Jerušalajim šel zahav“.

Naomi však často zpívala i sama, ať už sólově nebo jako doprovod. Obecenstvo – a bývalo velice různé, od dětí po dospělé – ji přijímalo s velikou láskou. Mnohokrát se podílela na vystoupeních umělecké školy v Tel Avivu. K židovskému Novému roku – Roš ha-šana – napsala píseň „Šana tova“ (Šťastný Nový rok): „Zda ten rok bude dobrý, zda dokážeme zapomenout na zklamání, záleží nakonec na nás …“

V písních Naomi Šemerové nacházíme opakovaně biblické motivy, např. ve výše zmíněné písni o Jeruzalémě: „Jestli na tebe zapomenu, Jeruzaléme …“ (Žalm 137,5). Samozřejmou součástí mnoha jejích písní je hebrejská výzva „Haleluja“ – „Chvalte Hospodina!“.

Ohrožení a vojenská služba mladých Izraelců patří v Izraeli ke každodennímu životu a odráží se i v mnoha písních, ať už v radostné „Můj voják se vrátil“, nebo ve smutné písni „Oba pocházíme ze stejné vesnice“, která je věnována padlému příteli a která se dodnes uvádí na vzpomínkových obřadech na padlé v izraelských válkách.

Naomi Šemerová napsala mnoho vlastních textů a složila mnoho nápěvů, dovedla však též skvěle překládat písňové texty z jiných jazyků. Za svého pařížského období překládala do hebrejštiny francouzské šansony, a to především pro izraelského herce a zpěváka Josiho Banaje, jehož dráha započala rovněž ve vojenské kapele Nachal. Na žádost zpěvačky Chavy Albersteinové měla napsat k písni Beatles „Let it be“ (Nech to být) hebrejský text. Rozhodla se tedy pro titul „Lu jehí“, což se dá přeložit „Nech být“, ale i „Ať se to stane“. Tuto myšlenku vyjadřuje refrén: „Kéž se stane vše, oč prosíme!“ Když tento text uslyšel její druhý manžel Mordechaj Horowitz, připadalo mu, že je ho pro beatlesovský nápěv škoda, a poprosil manželku, aby napsala vlastní melodii – takže nakonec vznikla zcela nová píseň „Lu jehí“.

Šemerová přeložila do hebrejštiny báseň Walta Whitmana „Ach, kapitáne, můj kapitáne“, napsanou po atentátu na Abrahama Lincolna, a věnovala ji zavražděnému izraelskému premiérovi Jicchaku Rabinovi, ačkoli nesdílela jeho politické názory. Mejtal Trabelski propůjčila písni velice dramatický výraz.

Naomi Šemerová sama sebe chápala jako zpěvačku a skladatelku všech. A také jí byla. Jako dcera židovských osadníků, kteří do země Izrael přišli před vznikem státu, byla přesvědčenou sionistkou a milovala svou zemi. Proto byla proti tomu, aby se Izrael vzdal jakýchkoli území, i proti vyklizení osad na Sinajském poloostrově. Pro ni neexistoval žádný rozdíl mezi židovským osídlením Sinaje, Judska nebo Samaří či krajiny u Galilejského jezera. Tím se chtíc nechtíc stala politickým hlasem. Její píseň „Al kol ele“ – To vše ochraňuj, kterou napsala po švagrově smrti, a v níž prosí o Boží ochranu, se stala písní protestu proti vyklízení Sinaje, především pro slova druhé sloky: „Prosím, nevytrhni, co je zasazeno! Nezapomeň na naději! Přiveď mě zpět a já se navrátím do té dobré země …“

V roce 1987 obdržela za své životní dílo Cenu Izraele. Později se rozšířila zpráva, že ochořela rakovinou. Kolegové a přátelé jí tedy roku 1991 uspořádali koncert na rozloučenou. Zazněla na něm i její melancholická píseň: „Jak je smutné zemřít v měsíci tamuz … když dozrávají broskve …“ Tamuz, je podle hebrejského kalendáře letní měsíc, ve kterém se právě nacházíme. Naomi pak řekla, že se jejím přátelům nepovedlo se s ní rozloučit. Nejenže dosud žije, ale bude žít ještě mnoho let. Navzdory své nemoci skutečně žila ještě třináct let, a nakonec přece jen zemřela 7. tamuzu 5764, podle našeho data 26. června 2004. Její hrob se nachází na hřbitově kibucu Kineret na břehu Galilejského Jezera.

Před více než deseti lety se rozhodovalo o nové sérii izraelských bankovek, které měly znázorňovat „portréty významných básníků hebrejské poezie, jejichž životní příběh, dílo i činnost jsou nedělitelně spojeny s příběhem znovuzrození národa i země Izrael“.[2] Vážně se uvažovalo o podobizně Naomi Šemerové, ale nakonec z toho sešlo.

Její láska k izraelské zemi a spjatost s životem obyčejných lidí oslovovala a dodnes oslovuje mnohé. Její texty vyjadřují to, co Izraelci nazývají „izraelskostí“: jejich mentalitu, jejich myšlenkový a citový svět, jejich nejvlastnější bytí.

Poznámky:

[1] http://jwa.org/encyclopedia/article/shemer-naomi (27.05.2013): “One needs to remember how gray and lacking in gold Jerusalem was then, and how one could not speak highly of it or have parades there. Like the saying ‘Do not wake or rouse’ [Song of Songs 2:7], I was awestruck and asked myself: Of gold? Are you sure about the gold? And something answered me: Absolutely, of gold.”

[2] https://boi.org.il/en/economic-roles/banknotes-and-coins/ (16.07.2024).