Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Při veřejné diskusi britského vědce a ateisty Richarda Dawkinse a britského vrchního rabína Jonathana Sackse, zdůrazňoval Dawkins, za jak důležité považuje neovlivňovat děti nijak nábožensky. Sacks vysvětloval, že v židovství je to úplně jinak, protože Tóra naopak zdůrazňuje, jak důležité je děti vyučovat a povzbuzovat je, aby se ptaly.
Právě uplynul svátek Pesach, kdy si židovský národ připomíná jednu z největších událostí své existence: vyvedení z egyptského otroctví doprovázené mnohými zázraky. Při slavnosti, kterou svátek začíná se používá, určitý druh liturgie, kde se názorně vysvětluje celé dění. Podle tradice je úkolem nejmladšího člena rodiny večerní oslavu otevřít zpívanou otázkou: „Čím se tato noc liší od všech ostatních nocí?“ Tady se židovské děti už od nejútlejšího věku učí, že se mají ptát. A tato myšlenka pochází právě z Tóry.
Podle Bible to nebylo tak, že lid se prostě sebral a uprchl. Bůh Hospodin skrze Mojžíše důrazně mluvil k faraonovi i k izraelskému lidu. A všechny izraelské rodiny musely po několik dní opatrovat roztomilého ročního beránka nebo kozlíka, pak ho zabít a jeho krví potřít veřeje svého domu. Jen tak byly domy Izraelců ochráněny před smrtelnou ranou. Pak ještě museli jíst opásáni a obuti s holí v ruce. Samozřejmě, že se děti ptali proč. Proč musíme zabít beránka, kterého jsme před tím opatrovali a byl tak roztomilý a krásný?
O tom mluví Bible ve 2. Mojžíšově 12,26-27: Až se vás pak vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená, odpovíte: „Je to obětní hod (pesach) Hospodinův. On v Egyptě pominul (pasach) domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil.“ A v následující kapitole: Nekvašené chleby se budou jíst po sedm dní. Nespatří se u tebe nic kvašeného, na celém tvém území se u tebe nespatří žádný kvas. V onen den svému synovi oznámíš (higadeta): “To je pro to, co mi prokázal Hospodin, když jsem vycházel z Egypta” (2. Mj 13,7-8). Od tohoto hebrejského pojmu oznámíš – „higadeta“, pochází název liturgie Pesachu „Hagada“.
I další velmi známý text, který se stal židovským vyznáním, mluví o vštěpování dětem: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat (5. Mj 6,4-7). Jistě: Co na srdci, to na jazyku!
Ke všem těmto úvahám mě ovšem přivedl židovský tatínek, kterého jsem uviděla a uslyšela – Izraelci totiž nešeptají, ale jejich hlas se rozléhá do okolí, ať to okolí chce nebo ne – na dětském hřišti. Posadil své dvě děti, chlapečka a holčičku, na houpačku, takže měly zábavu a zároveň nemohly nikam utéct, a jasným hlasem jim vysvětloval náboženské zásady, roli rabína a hned je uváděl do jejich života: „Co uděláš, když ti někdo řekne, že nechce být tvůj kamarád…?“
Nedalo mi to. Přiblížila jsem se a řekla mu, že krásně vysvětluje svým dětem, a že se z toho chci poučit. Usmál se na mě a řekl jim: „Ta paní nám přišla říct, jak pěkně spolupracujeme.“
Autor
