Sdílejte tento příběh, vyberte si platformu!
Právě včas, než se všichni odebrali na pesachové prázdniny, byly sečteny výsledky voleb z 23. března 2021. Izrael pochodoval k volebním urnám během posledních dvou let čtyřikrát. Ve 24. Knesetu židovského státu bude zastoupeno třináct stran. Toto nešťastné číslo pro pověrčivé lidi, je pro Izraelce posvátné. Podle prastaré židovské tradice existuje třináct vlastností Božího milosrdenství.
Stálice, smolaři a vítězové
Srovnáme-li rozdělení křesel s výsledkem voleb před rokem, upoutá nás především pohled na stabilní strany – konkrétně jde o ty ultraortodoxní. Pozice si uchovaly jak sefardská strana Šas s devíti křesly, tak aškenázské Sjednocené židovstvo tóry se sedmi. Totéž platí o sekulárně nacionalistické straně „Israel Bejtejnu“ („Izrael, náš domov“) Avigdora Liebermana. Ke stálicím můžeme koneckonců počítat i Netanjahuův Likud s třiceti křesly, ovšem s ohledem na to, že je o šest mandátů připravila nově založená strana „Nová naděje“ někdejšího prince Likudu Gideona Sa’ara.
Velkými smolaři s pouhými šesti křesly se tentokrát staly arabské strany sdružené ve společné kandidátce, které oproti loňským volbám přišly o devět křesel. Samostatná islamistická strana Ra’am vedená Mansúrem Abbásem z galilejského městečka Maghar získala rázem čtyři mandáty. Kdysi rovněž společná kandidátka stran „Kachol lavan“ („Modrobílí“) s osmi křesly a „Ješ atid“ („Budoucnost existuje“) se sedmnácti přišla o osm mandátů.
Straně práce a sionisticko-komunistické straně Merec, které získaly sedm a šest křesel, se v předposledním kole voleb koalice očividně nevyplatila. Při samostatné kandidatuře teď mandátů získaly o šest víc. Je možné, že se tentokrát byli voliči arabsko-komunistické strany Chadaš rozhodli pro Merec. To by – krom nízké účasti ve volbách v arabském sektoru – vysvětlovalo ztráty společné arabské kandidátky.
Obě nacionalistické strany, „Jamina“ („Doprava“) Naftaliho Bennetta se sedmi křesly a „Náboženští sionisté“ se šesti, si mohly dokonce společně připsat sedm mandátů. Pro tři odštěpenecké strany, „Národní unii“, novokahanovskou stranu „Ocma jehudit“ („Židovská síla“) a svou homofobií pověstné hnutí „Noam“ („Laskavost, Příjemnost“), se společná kandidatura pod vedením Becalela Smotriče a Itamara Ben-Gvira ukázala zjevně výhodnou. Hlasy na nejzazším okraji pravicového politického spektra židovské společnosti takto omezovací klauzulí 3,25 procent nebyly ztraceny.
Překvapení a nové jevy
Sotva pro koho byl výsledek těchto voleb překvapivý. Mnoho lidí možná udivilo, že v Knesetu po úspěšném volebním boji opět sedí ministr obrany Benny Ganc z Modrobílých. Zajímavé je rovněž, že jeden hlas mají v parlamentě židovského státu islamisté.
V osobě rabiho Gilada Kariva se ve sněmovně židovského státu poprvé oficiálně objevuje rabín, který nepatří k ortodoxním. Ultraortodoxní politici se už nechali slyšet, že hodlají reformního rabína bojkotovat. Sedmačtyřicetiletý Kariv je už léta předním členem Strany práce, jednatelem a předsedou reformního hnutí, k němuž v Izraeli patří něco přes padesát obcí. K reformnímu a konzervativnímu hnutí v rámci judaismu se hlásí asi deset procent izraelských Židů.
Oč na jaře roku 2021 vlastně šlo?
Nešlo o koronavirus, ochranu údajů, osobní svobody ani o náročné hospodářské problémy, a také ne o největší ropnou pohromu v dějinách Izraele. Zajímavým volebním tématem nebylo pro Izraelce ani napětí mezi náboženskými a sekulárními Židy, nedostatek vody v celé oblasti či napjaté vztahy s Jordánskem.
Poté, co Trump a Netanjahu se svými arabskými přáteli prostřednictvím různých normalizačních dohod prohlásili palestinskou otázku za irelevantní, a poté, co v posledním volebním boji bylo připojení Západního břehu předmětem velkolepých volebních slibů a Netanjahu zcela očividně nejeví zájem o diplomatické řešení konfliktu s Palestinci, by se dalo čekat, že tématem volebního boje bude právě tohle. Jenže – chyba lávky!
Jeden arabský sloupkař[nebo komentátor] se v jednom izraelském deníku ze všech sil snažil dokázat, že by si Hamás nemohl přát žádného lepšího premiéra Izraele než Benjamina Netanjahua. Před Mezinárodním soudním dvorem v Den Haagu se vede proces proti údajným izraelským válečným zločincům. Válečnické aktivity v arabském světě kolem Izraele jedou dál, i když se zájem o ně, jak se zdá, vyčerpal – a pokud jde o Írán, nevyřešilo se vůbec nic. Bezpečí a diplomacie však nebyly v posledním volebním boji tématem ani v nejmenším.
Obří cisternová loď v Suezském průplavu
Všechno se točilo kolem Benjamina Netanjahua, kolem jeho osobnosti, vlivu, nevypořádaných korupčních procesů, nadšení pro něj nebo nenávisti vůči němu. Dokonce ani novináři, kteří se šíří o tom, jak jedovatě se premiér dokáže vyjadřovat vůči zástupcům médií, neopomněli vyjádřit svůj obdiv jeho profesionálnímu vystupování na veřejnosti.
Hřebík na hlavičku uhodil jeden politický komentátor poznámkou, že Netanjahu je v politice Izraele totéž, jako supertanker od firmy Evergreen v Suezském kanálu. Nezaseknout se ta obří cisternová loď v uchu jehly mezi Indickým oceánem a Středozemním mořem, plynula by doprava nerušeně…
V pátek, nežli se nad židovskou společností sklenul šabatový poklid s pesachovým týdnem v závěsu, objevil se na Twitteru příspěvek Gideona Sa´ara: „Počtvrté během dvou let se Netanjahuovi nepodařilo dosáhnout v parlamentě většiny v podobě jednašedesáti křesel. Bez něho by se stabilní vláda vytvořila jednoduše a rychle. Moje výzva zní: ‚Netanjahu – ustupte stranou! Osvoboďte Izrael a dovolte, ať může země postupovat kupředu!‘“
Protinetanjahuovští komentátoři dokonce v jeho osobě vidí „postupný úpadek a oslabování“ své demokracie. Podle nich byly letošní březnové volby z hlediska budoucnosti izraelské demokracie osudnými.
Manévrování a triky
Tak to aby se Izrael hned po pesachové přestávce přichystal na dobu manévrování a triků. Jasné je jedině to, že Netanjahuovi chybí většina, s níž by mohl sestavit koalici schopnou vlády. Je sám tak populární, jako nikdo jiný – nikoli však populárnější, než jsou dohromady všichni ti, kteří jej vehementně odmítají. Stačí se na Netanjahuovy protivníky jen mrknout, a zjistíme, že je nespojuje naprosto nic – krom odmítání Netanjahuovy osoby.
Islamista Mansúr Abbás mluví se zapřisáhle protináboženskými Netanjahuovými odpůrci. Ani on, ale ani Netanjahu si ovšem nezavřeli vrátka uspěchanými prohlášeními, i když, jak se zdá, v Netanjahuvě táboře má své pevné místo rasistický novokahanovec Itamar Ben-Gvir.
Náramně napínavé jsou ideologické protahovací cviky obou stran. Nejde tu jen o otázku, zda by do vlády podporované Abbásem mohli patřit Smotrič s Ben-Gvirem, nýbrž i o to, zda by Abbás mohl podporovat vládu, která bombarduje Pásmo Gazy.
Avigdor Lieberman dal na přetřes zákon, podle kterého by bylo osobě obžalované ze zločinných machinací zapovězeno vytvořit vládu. A doufá, že tímto návrhem zákona zabije dvě mouchy jednou ranou – sjednotí všecky Netanjahuovy protivníky a vyřadí premiéra z boje.
Pesachové prázdniny sloužily jako platforma k intenzívním rozhovorům. Jdou hlášky, že se Likud obrací ke všem členům „Nové naděje“ ve snaze přetáhnout je do koalice s Netanjahuem. Například Netanjahu prý nabídl Gideonu Sa’arovi, že by po roce odstoupil – což Sa’ar hned zkraje odmítl.
Naftali Bennett nabádal k „státnicky zodpovědnému postupu“ kvůli „záchraně Izraele před chaosem“. S Jairem Lapidem vede debatu o vytvoření vlády, která „ozdraví národ“. I „vláda národního ozdravení“ však zatím může nashromáždit jen dvaapadesát mandátů, přičemž od islamistů se očekává, že ji budou tolerovat zvenčí.
Merec má sice mít místo v koalici, ale ve vládě ne. Později mají získat možnost připojení též ultraortodoxní strany – nikdo ale neví, jak by se pak mohly snášet se zarytě antireligiózním Liebermanem. A ještě ke všemu se Bennett a Sa’ar nemohou dohodnout, zda by bylo správné upadnout do závislosti na hlasech arabských stran.
V nejbližších týdnech bude napínavé, kdo bude jak ideologicky ohebný, koho napadnou jaké triky a kdo bude schopen jakých politických vykloubení. Přitom je prakticky zcela nepředstavitelné, o jakou konstelaci půjde.
Překlad Ivana Kultová
Autor
