Vývoj pojmu Palestina

Označení Palestinci a Palestina jsou pro nás dnes samozřejmé. Pojem Palestina má ovšem za sebou zajímavou historii. Poprvé se objevuje ve 12. století před naším letopočtem: na stěně chrámu v Madinat Habu vychvaluje egyptský faraon Ramses III. své vítězství nad syrskými sousedy. Ve výčtu poražených zmiňuje i Filisteu.[1]

Antičtí spisovatelé

V 5. století před naším letopočtem psal řecký cestovatel Herodot z Halikarnassosu o palestinské Sýrii – Συρία (ἥ) Παλαιστίνη/Syria (he) Palestine (I,105,1). Středomořsképobřeží „až k Egyptu“ (VII,89,2) považoval za část Sýrie. Obyvatele země označil autor historického cestopisu za Féničany a Syřany“ (II,104,15).

Do 2. století n. l. používali autoři politických spisů pro území výhradně název provincie Ιουδαία/Judea. Východní středomořské pobřeží pak jako část Fénicie.

„Palestina“, překlad biblického názvu „Izrael“?

Obecně se Palestina pokládá za výraz odvozený od pojmu „země Pelištejců “, hebrejsky פְּלֶשֶׁת/Plešet. Britský archeolog David Michael Jacobson[2] upozornil na to, že by mohl mít výraz úplně jiný původ.

V 1. Mojžíšově 32,23-33 se nachází zpráva o Jákobově zápase u Jáboku. Výsledkem této události bylo nejen, že praotec Jákob začal kulhat, ale obdržel i nové jméno: Israel. Význam tohoto jména vysvětluje biblický text sám ve verši 29.: „bojoval jsi jako kníže s Bohem a lidmi a obstáls.“

Jacobson si všimnul, že řecký překlad hebrejské Bible ze 2. století př. n. l. známý jako Septuaginta (LXX) ve verších 25. a 26. používá řecké slovo παλαίω/paleo tam, kde jde o Jákobův zápas s někým neznámým.[3]

Dále sleduje, že antičtí autoři pojmem Παλαιστίνη/Palestine spíše než pelištejskou zemi označují mnohem větší oblast, a sice celou zemi Izrael. Z čistě filologického hlediska je pojmu Παλαιστίνη/Palestine nejblíže podstatné jméno παλαιστής/palestes (= zápasník)[4]: Obě slova mají „společných po sobě jdoucích sedm písmenek a přehlásku“.

Na základě tohoto poznání dochází orientalista k hypotéze, že geografický pojem Παλαιστίνη/Palestine byl původně řeckou slovní hříčkou, která hebrejské slovo ישראל/Jisra’el zkombinovala s podobně znějícím označením פְּלֶשֶׁת/Pleschet, zemí Pelištejců. Podle Jakobsona byl lid Izrael v očích Řeků potomky stejnojmenného hrdiny, božího zápasníka (παλαιστής/palestes).

Palestina jako antižidovský pojem

Když římský císař Hadrian v roce 135 po druhém židovském povstání pod vedením Šimona Bar Kochby provincii Judsko přejmenoval na Syrskou Palestinu[5], jen podle Davida Jacobson „zracionalizoval název“. Zároveň po právu vzal v úvahu fakt, že byla římská provincie mnohem větší než jen biblické Judsko.

Je ovšem nutno podotknout, že císař Hadrian nezavedl pojem Palestina jen jako politický pojem. Biblický Sichem přejmenoval na Neapolis – protože Arabové nerozlišují B a P, jmenuje se město až dodnes Nablus. Z Jeruzaléma udělal vojenskou kolonii Aelia Capitolina. Následovně nazývali Arabové město po jeho dobytí v 7. století Ilia. Na chrámové hoře zřídil římský císař chrám bůžku Jupiterovi a na místě, kde je dnes kostel svatého hrobu, chrám Venuše. Židům zakázal přístup do města pod trestem smrti.

Proto je oprávněné se domnívat, že chtěl císař po Bar Kochbově povstání zlomit nejen židovský odpor, ale i spojení se zemí Izrael.[6] V každém případě nese od té doby název Palestina toto stigma, snahu vymazat jakýkoli židovský nárok na ארץ ישראל/Erec Jisrael – zemi Izrael.

V rabínské literatuře se nachází pojem פְּלַסְטִינֵי/Plastinei (= Παλαιστίνη/Palestine) velmi zřídka.[7] V roce 333 n. l. si poutník z Bordeaux všiml: „Kdysi obývali Hebrejci Judeu, které se u nás říká Palestina“.[8]

19. století ovlivnilo vydávání křesťanských Biblí …

Cestopisy z druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století nazývaly oblast mezi Egyptem a Mezopotámií Palestina. Tehdy to ovšem byl zeměpisný pojem, podobně jako Alpy nebo Polabská nížina.

Badatelé sami sebe nazývali výzkumníky Palestiny. Německý profesor teologie Gustav Hermann Dalman psal knihy o „Práci a zvyklostech v Palestině“[9] nebo „Palestinský Divan – příspěvek k folkloristice Palestiny“.[10] Byl profesorem vědy o Palestině v Greifswaldu a vydavatelem časopisu „Palestinský almanach“.

Z tohoto období pocházejí označení na biblických mapách „Palestina v období Starého zákona “, „Palestina v období Nového zákona “ nebo „Palestina z ptačí perspektivy “.[11] Privilegovaný Württembergský biblický institut vydal roku 1913 „Palestinskou obrázkovou Bibli “.

…překlad Talmudu do angličtiny

30ti svazkové hebrejsko-anglické vydání Babylonského talmudu, které vyšlo mezi lety 1960-1990 v nakladatelství Soncino Press v Londýně, nepřekládalo hebrejský pojem ארץ ישראל/Erec Jisrael „země Izrael “, nýbrž zcela důsledně „Palestina“.

Pojem Palestinci v dnešním slova smyslu jako etnická skupina se v cestovních příručkách 19. a počátku 20. století nevyskytuje. Arabové – tak Jesaias Press ve své „Nové palestinské příručce“ z roku 1934 – „činí asi tři čtvrtiny obyvatelstva, dělí se na městské ‘Madain‘, sedláky ‘Fallachin‘ a nomády, obyvatele pouště – beduiny.“[12]

Arabové…

„Putující beduíni“ byli pro badatele Palestiny na počátku 20. století ze všeho nejzajímavější  – „zachovali nejvěrněji původní arabské zvyklosti a způsoby. Sami se nazývají el-Arab, tzn. Arabové.“

„Arabským obyvatelům vesnic se říká falachové (odvozeno od semitského výrazu falach = obdělávat půdu)“, pokračuje židovský průvodce Sev Vilnay[13]. Nejsou „čistými Araby. Mísili se po generace se zbytky různých národních skupin, které se usazovaly v Palestině, mimo jiné i s židovskými elementy.“

O třetí skupině arabských obyvatel Palestiny učí Vilnay: „Měšští Arabové (Madanije) také nejsou čistokrevní Arabové. Ve velkých městech žijí uznávané rodinné kmeny, které se považují za potomky těch, kdo zemi dobyli.“[14]

…další obyvatelé Palestiny

Jako další obyvatele Palestiny zmiňují tehdejší turistické příručky Židy, které rozdělují na sefardské, „kteří mluví pokaženou španělštinou“ a aškenázské „kteří mluví známou judoněmčinou“[15], dále Drúzy, Samařany, Nosairiány[16], šiitské Metawily, „kteří žijí v několika vesnicích v horní Galileji“, Izmailiány a křesťany.

„Syřané jsou potomci nejstarších obyvatel země“, píše Jesaias Press[17], „jsou obzvláště na jihu Palestiny silně poarabštěni, že není možné rozlišit mezi nimi a Araby. Žijí v Jeruzalémě, Betlémě, Beit Džale, Ramalláhu a sousedních vesnicích, v Lydě a Gaze. Obzvlášť početní jsou v Galileji.“

Kromě toho se píše o Turcích, Turkmenech, Kurdech, Čerkesech, kteří „si zachovali svou řeč, své původní zvyklosti a dokonce svůj kavkazský kroj“, stejně jako o Berberech, Maročanech, Alžířanech, Tunisanech, „Núbijcích a černoších“ z Afriky.

Další svědkové tehdejší doby se setkali s perskými sektáři, Armény, egyptskými Kopty, Habešany, Řeky a Italy, „kteří si přivlastnili orientální zvyklosti“, stejně jako Brity, Američany a především Němci – „většinou Šváby“ – kteří žili ve svaté zemi.

„Palestinci“ nebo „palestinští Arabové“?

Nejstarší výskyt pojmu Palestinec jako etnické označení jsem zatím našel v cestovní zprávě Paula Fleischmanna[18]. Z Egypta procestovával Levant v době posvěcení jeruzalémského luterského kostela „Erlöserkirche“. Někdy ke konci 19. nebo počátkem 20. století zjistil tento evangelický farář, že „povaha Palestince se nedá jednoduše popsat“.

Pojem „palestinští Arabové“ používá židovský zeměpisec Sev Vilnay[19]. Psal, že „palestinští Arabové“ „během třinácti století, kdy Palestinu obývali, se nijak politicky neorganizovali ani neměli jiné aspirace, které by se lišily od aspirací Arabů v sousedních zemích. Teprve s britskou okupací se i v Palestině objevila národní hnutí a Arabové v zemi se začali organizovat“.

Mandát Palestina Společenství národů

24. července 1922 prohlásilo Společenství národů „území Palestiny, které v minulosti patřilo k turecké říši“ za Britský mandát.[20] S ohledem na Balfourovu deklaraci z 2. listopadu 1917[21] bylo cílem tohoto mandátu „zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině“.

Původně se mandát týkal nejen území dnešního státu Izrael a Palestinské autonomie, nýbrž i celého dnešního Jordánska. Dokument z 24. července 1922 mluvil i o oblasti „mezi Jordánem a východní hranicí Palestiny“. Když tedy OOP později popisovala území, které Společenství národů svěřilo Britům jako mandát po první světové válce, obsahovalo i Transjordánsko, tedy dnešní Jordánsko.[22]

Palestina jako jižní Sýrie

Během debaty ve valném shromáždění OSN o Plánu rozdělení Palestiny z roku 1947 upozornil syrský delegát na to, že je Palestina syrskou provincií. Existují prokazatelná zeměpisná, dějinná, etnická a náboženská spojení. Bez Balfourovy deklarace a mandátu Palestina by prý neexistoval žádný rozdíl mezi Palestinci a Syřany.[23] Takto dodnes uvažují mnozí starousedlíci Levantu.

V době britského mandátu, tedy až do roku 1948, se každá osoba s palestinským občanstvím označovala jako Palestinec bez ohledu na etnickou nebo náboženskou příslušnost. Teprve identifikováním Židů v Palestině jako Izraelců se upustilo od používání výrazu Palestinci pro všechny, a tím bylo umožněno výhradné používání pojmu pro palestinské Araby.[24]

Vznik státu Izrael

Během izraelské války za nezávislost bojovala část Arabů proti politickým ambicím židovského lidu. V 50. letech 20. století to byli fedajíni, kteří vtrhávali do Izraele z Egyptem obsazeného Pásma Gazy nebo z Jordánskem obsazeného Západního břehu.

Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) byla založena na pobídku egyptského presidenta Gamala Abdel Nassera. Její první generální sekretář Ahmad Schuqairi se narodil v roce 1907 v jižním Libanonu jako syn arabského otce a turecké matky. Od roku 1957 byl Schuqairi státním ministrem v Saudské Arábii, kterou také reprezentoval ve Spojených národech.

Vývoj od Nasserského panarabizmu k palestinskému nacionalizmu je zřejmý při srovnání původní verze národní palestinské charty, o které bylo rozhodnuto v červnu 1964 ve východním Jeruzalémě, s její revizí ze 17. července 1968 v Káhiře.

1948 používala UNRWA (United Nations Relief and Works Agency – pomocná organizace OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě) termín arabští uprchlíci a ne Palestinci. Do roku 1967, dokud byl Západní břeh a východní Jeruzalém obsazen Jordánskem a Pásmo Gazy spravované Egyptem, nepožadoval nikdo Palestinský stát, neboť existence palestinského národa byla světu neznámá.[25]

Palestinci jako etnická veličina

Jako označení etnika, lidu, se výraz objevuje v německy mluvící oblasti po druhé světové válce poprvé ke konci roku 1974. Po Arafatově projevu před valným shromážděním 13. listopadu se tehdejší německý velvyslanec při OSN Rüdiger Freiherr von Wechmar vyjádřil k požadavku sebeurčení pro „palestinský lid“.[26]

Přesto odpověděl Jasser Arafat téměr současně se svým výstupem před OSN na otázku „Co je Palestina? Komu patří?“ slovy: „Hranice nás nezajímají. Palestina je kapička v obrovském arabském oceánu. Náš národ je arabský národ, sahající od Atlantiku k Rudému moři a dál.“[27]

Ještě koncem toku 1992 prohlásil syrský prezident Hafes Al-Assad: „My Arabové máme stejný původ. Naše řeč, naše dějiny a naše naděje jsou jedno a totéž. Když se syrský prezident dopustí chyby, budou ho volat k odpovědnosti arabští občané Alžíru nebo Maroka úplně stejně jako syrští občané.“[28]

Propagandistický pojem?

Až dodnes se pojem Palestinec nemůže zbavit pachu antiizraelské propagandy. Arabové, kteří jsou čistě technicky Palestinci, protože od Dohod z Osla nemají žádnou jinou státní příslušnost a mají v Palestině historické kořeny, ale zároveň dobrý vztah k židovskému státu, se za Palestince označují neradi. Mám na mysli beduíny, kteří po desetiletí sloužili v izraelské armádě, ačkoli pocházejí z oblasti, kterou Izrael obsadil teprve v roce 1967. Nežidovští izraelští politici jako Drúz Ajoub Qara by se nikdy neoznačili jako Palestinci.

Na druhé straně zdůrazňují svou palestinskou identitu Arabové, kteří sice mají izraelskou státní příslušnost, ale nejsou přáteli existence židovského státu. Mluví o sobě jako o Palestincích s izraelskou státní příslušností nebo Palestincích, jimž byla izraelská státní příslušnost vnucena.

„Palestinci neexistují!“

V lednu 1994 napsala americká novinářka Nancy Gibbs: „Golda Meir jednou řekla, že něco jako Palestinci vůbec neexistuje. A tenkrát to platilo. Než začal Arafat se svou ‘misijní’ prací, považovala většina Arabů z oblasti Palestiny sama sebe za členy všeobsáhlého arabského národa. Byl to Arafat, který učinil intelektuální krok k definici Palestinců jako zvláštního lidu. Zformuloval jejich věc, organizoval je, bojoval za ně a uvedl je na jeviště celosvětové pozornosti, jak to nikdy nedokázal žádný Kurd ani Bask.“[29]

Bezpochyby je fenomén palestinského národa bez legendárního revolucionáře se strništěm a černobílým šátkem nemyslitelný.

Překlad Krista Gerloffová

---

[1] Protože jsou tam jinak zmiňováni výlučně Pelištejci, mohlo by se u tohoto nejstaršího svědectví o pojmu Palestina jednat o chybu vzniklou při opisu. Othmar Keel, Max Küchler, Christoph Uehlinger, Orte und Landschaften der Bibel. Ein Handbuch und Studien-Reiseführer zum Heiligen Land, Band 1: Geographisch-geschichtliche Landeskunde (Zürich, Einsiedeln, Köln: Benziger Verlag; Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1984), 277-278.

[2] “When Palestine Meant Israel,” Biblical Archaeology Review Volume 27.3 (May/June, 2001), 42-47, 57: https://www.baslibrary.org/biblical-archaeology-review/27/3/3 (19.01.2021).

[3] Před Jacobsonem si tohoto fenoménu všiml německý starozákoník Martin Noth, “Zur Geschichte des Namens Palästina,” Zeitschrift des deutschen Palästina-Vereins 62 (1939), 133 n3. Ovšem Noth zmínil jen podobnost slova v poznámce pod čarou a nedělal z toho žádné závěry.

[4] „Zápasník“, obecně i „bojovník“ nebo „Protivník“, v přeneseném slova smyslu „bystrý“ nebo „chytrák“. Hermann Menge, Langenscheidts Großwörterbuch Griechisch Deutsch unter Berücksichtigung der Etymologie (Berlin, München, Wien, Zürich: Langenscheidt, 25. Auflage 1984), 513.

[5] Othmar Keel, Max Küchler und Christoph Uehlinger, Orte und Landschaften der Bibel. Ein Handbuch und Studien-Reiseführer zum Heiligen Land. Band 1: Geographisch-geschichtliche Landeskunde (Zürich, Einsiedeln, Köln: Benziger Verlag; Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1984), 280.

[6] Geschichte des jüdischen Volkes, Informationen zur politischen Bildung 140, Neudruck 1985, 14. Stejně Lance Lambert, The Uniqueness of Israel (Eastbourne: Kingsway Publications, 1980, reprint 1991), 88. Ludwig Schneider, “Hanan Ashrawis Christsein,” NAI 173 (Januar 1993): 15.

[7] Hermann Leberecht Strack und Paul Billerbeck, Das Evangelium nach Matthäus erläutert aus Talmud und Midrasch, Kommentar zum Neuen Testament aus Talmud und Midrasch Band 1 (München: C.H. Beck’sche Verlagsbuchhandlung, 9. Auflage 1986), 91.

[8] Praeparatio Evangelica 10,5. Othmar Keel, Max Küchler und Christoph Uehlinger, Orte und Landschaften der Bibel. Ein Handbuch und Studien-Reiseführer zum Heiligen Land. Band 1: Geographisch-geschichtliche Landeskunde (Zürich, Einsiedeln, Köln: Benziger Verlag; Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1984), 282.

[9] Band I-VII, Berlin 1928-1942 (Nachdruck 1987), Band VIII (Fragment aus dem Nachlass), Berlin 2001, das Hauptwerk von Dalmans landeskundlichen Forschungen.

[10] gesammelt und mit Übersetzungen und Melodien herausgegeben, Leipzig 1901. (Sammlung volkstümlicher Lieder aus Palästina und Syrien).

[11] Jako například v „Die Bibel oder die ganze Heilige Schrift des Alten und Neuen Testaments nach der deutschen Übersetzung D. Martin Luthers“, neu durchgesehen nach dem Deutschen Evangelischen Kirchenausschuß genehmigten Text. Mit Bildern von Rudolf Schäfer. Herausgegeben von der Sächsischen Bibelgesellschaft und der Privileg. Württembergischen Bibelanstalt. Stuttgart: Privileg. Württembergische Bibelanstalt, 1937.

[12] Jesaias Press, Neues Palästina-Handbuch. Führer durch Palästina. Unter Mitarbeit von Hugo Herrmann (Wien: Fiba-Verlag, März 1934), 75.

[13] Steimatzky’s Palästina-Führer. Unter Mitwirkung von Dr. Alfred Bonne (Jerusalem: Steimatzky Publishing Comp. Ltd., 1935), L.

[14] Sev Vilnay, Steimatzky’s Palästina-Führer. Unter Mitwirkung von Dr. Alfred Bonne (Jerusalem: Steimatzky Publishing Comp. Ltd., 1935), LI.

[15] Palästina und Syrien, Meyers Reisebücher (Leipzig und Wien: Bibliographisches Institut, 5. Auflage, Februar 1913), 37.

[16] i Nussaire nebo Nussairäer.

[17] Neues Palästina-Handbuch. Führer durch Palästina. Unter Mitarbeit von Hugo Herrmann (Wien: Fiba-Verlag, März 1934), 80, 82-83.

[18] Das Heilige Land in Wort und Bild (Konstanz: Verlag von Karl Hirsch, ?), 118.

[19] Steimatzky’s Palästina-Führer. Unter Mitwirkung von Dr. Alfred Bonne (Jerusalem: Steimatzky Publishing Comp. Ltd., 1935), LI.

[20] Text originálu se nachází například na http://www.mideastweb.org/mandate.htm (24.12.2020) nebo na webové stránce izraelského ministerstava zahraničí http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace%20Process/Guide%20to%20the%20Peace%20Process/The%20Mandate%20for%20Palestine (24.12.2020).

[21] http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace%20Process/Guide%20to%20the%20Peace%20Process/The%20Balfour%20Declaration (24.12.2020).

[22] Yechiel M. Leiter, “Reflections From The Heartland: The Future of the Jewish Communities in YESHA (Judea, Samaria & Gaza) In the Aftermath of the Labor Victory – Commentary and Plan of Action,” edited by the Israel Community Development Foundation, 70 West 36th Str. Suite 503, New York, N.Y. 10018, 11.

[23] Joshua Teitelbaum, “Israel as the Nation-State of the Jewish People: From the San Remo Conference (1920) to the Netanyahu-Abbas Talks”, No. 579, Jerusalem Center for Public Affairs, September-October 2010: https://jcpa.org/article/israel-as-the-nation-state-of-the-jewish-people-from-the-san-remo-conference-1920-to-the-netanyahu-abbas-talks/ (24.12.2020) s odkazem na Alexander Yakobson and Amnon Rubinstein, Israel and the Family of Nations: The Jewish Nation-State and Human Rights (New York: Routledge, 2009), 38.

[24] Yehoshafat Harkabi, Das Palästinensische Manifest und seine Bedeutung, übersetzt von Frank S. Rödiger (Stuttgart: Seewald, 1980), 38.

[25] Kamillo Landmann und Ernst-Eberhard Geipel, Die Geschichte des vierzigjährigen Krieges in Nahost (Frankfurt/Main: H.-A.Herchen Verlag, 2. Auflage 1992), 21, 54.

[26] Prameny pro tyto výroky jsou rešerše mého kolegy Hartmuta Petersohna na Úřadu zahraničních věcí a v Berlínském Orient-Institutu, jejichž výsledky mi poslal v e-mailech 21. a 28. května 2010.

[27] Report Tulsa World, 19. November 1974, tak citováno u Landmann/Geipel, Die Geschichte des vierzigjährigen Krieges in Nahost, 62.

[28] “Signals From Two Old Foes,” TIME Magazine 48 (November 30, 1992): 33.

[29] Nancy Gibbs, “Yitzhak Rabin & Yasser Arafat,” TIME 1 (January 3, 1994): 34.